Takzvaný overshoot day je na první pohled celkem děsivý ukazatel. Signalizuje den, od něhož lidé žijí každoročně na ekologický dluh. Jinýmy slovy se jedná o datum, kdy naše poptávka po přírodních zdrojích překročila kapacitu, kterou je schopna Země v daném roce obnovit. Celosvětově tento den typicky nastává v srpnu. Pokud by ale celá planeta žila jako Češi, nastal by letos už ve středu 12. dubna.

Česko se tak zařadilo na 24. místo a patří mezi země, které jsou svými potřebami nejvíc náročné na životní prostředí. Metrika kombinuje naše požadavky na potraviny, prostor pro bydlení, pěstování, ale vyhodnocuje také spotřebu dřeva či množství vyprodukovaných emisí.  Následně je porovnána s kapacitou ekosystému. Jedná se tak zároveň o den, po němž – hypoteticky vzato – není planeta schopna absorbovat emise, které do ovzduší vypustíme až do konce roku.

Ukazatele, jako je právě overshoot day, sleduje i Zuzana Vrbová. V současné době je korporátní konzultantkou v oblasti životního prostředí a zaměřuje se na nástroje, které pomáhají snižovat emise. Má za sebou ale štace i na českém ministerstvu životního prostředí nebo v Akademii věd.

Problémem je silně industrializovaná česká ekonomika, ale nejen ta. „Zároveň si myslím, že je to i kulturní problém, protože máme tendenci ekologickou transformaci vnímat v bariérách business as usual, než že bychom se snažili inovovat novějšími směry,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch.

Když vidíte statistiku, jako je overshoot day, což je na první pohled asi děsivý ukazatel, co se vám honí hlavou jako člověku, který se pohybuje na pomezí životního prostředí a ekologie už nějakou dobu?
Já jsem na negativní zprávy už popravdě zvyklá, takže mě to až tak moc neznepokojuje. Přece jen metrik a standardů, jako je tento, máme celou řadu. Osobně se spíš dívám na zprávy IPCC, což je vědecký panel OSN, který každoročně hodnotí, jak na tom jsme se změnami klimatu. Ale určitě je potřeba tyto statistiky a ukazatele mít, protože pomáhají medializaci problému a dávají data a pojmy na jedno místo.

Jako Česko jsme skončili 24. na světě a overshoot day nastává každý rok dříve. Je vlastně už nějaká země, kde by se tento negativní trend povedlo zvrátit a začala by ekologický dluh snižovat?
Určitě bych nehledala mezi industrializovanými a rozvinutými zeměmi. Tato statistika je posouvána negativním směrem zejména tím průmyslovým světem. Naopak rozvíjející se země, nebo třeba státy, které jsou hodně lesnaté, ji posouvají druhým, pozitivním směrem. Česko na tom není moc dobře kvůli tomu, že jsme historicky industrializovaná země. V minulosti jsme byli na průmyslu zcela závislí a dnes se to jen pomalu transformuje (směrem k zelenější ekonomice – pozn. red.).

Je česká transformace průmyslu zásadněji pomalejší než u zbytku vyspělého světa? Máme oproti jiným státům nějaký zásadnější hendikep?
Naše energetika je stále závislá na uhlí, máme z něj vyráběnou třetinu elektřiny. V tom tedy máme nevýhodu a máme i ve střední a východní Evropě státy, které jsou na tom ekonomicky podobně, ale vedou si lépe ve vztahu k životnímu prostředí. Třeba Slovensko má většinu energie z jádra. Takže trochu hendikepovaní jsme, ale zároveň si myslím, že je to i kulturní problém, protože máme tendenci ekologickou transformaci vnímat v bariérách „business as usual“, než že bychom se snažili inovovat novějšími směry.

Když jsem se díval na statistiky toho, kolik jednotlivé státy Evropské unie vypouštějí emisí na obyvatele, je Česko třetí v Evropě za Lucemburskem a Estonskem. Proč vlastně vypouštíme tak velké množství emisí uhlíku. Vy jste zmínila energetiku, jsou i další důvody?
Taky je to samozřejmě průmysl. Máme poměrně velké emise pokryté systémem povolenek EU ETS, který historicky nebyl dobře nastavený, teď už funguje lépe. V jádru je to tedy především energetika, zmíněný průmysl a pomalé inovace.

Ještě jedna statistika. Podle indexu životního prostředí patří to naše k nejhorším v Evropské unii. Proč vlastně?
To už se díváme víc holisticky. Životní prostředí není jen klima, není to jen CO2, ale má různé složky. Kdybych zmínila jenom několik z nich, ne úplně dobře si vedeme v oblasti znečištění lokálního ovzduší. Máme v Česku oblasti, které zase kvůli tomu, jaká je tam ekonomická situace, mají špatný vzduch. Pak třeba znečištění vody. Měli jsme kauzu Bečva, takže v tom si taky nevedeme úplně skvěle. Další věc je naše zemědělství. Kvůli tomu, jak jsme na našich polích hospodařili v minulosti, nejsou v úplně dobrém stavu. A všechny ty složky jsou propojené, takže kvůli ne úplně vhodnému hospodaření na polích se nám snižuje biodiverzita.

Foto: Depositphotos

Česko má kvůli průmyslu a uhelné energetice jedno z nejhorších životních prostředí v EU

Už jste zmínila systém EU ETS. Můžete prosím stručně vysvětlit, co ten termín znamená? Myslím, že většina lidí ho bude znát, ale ne pod touto zkratkou.
Je to systém obchodování s povolenkami na emise oxidu uhličitého, který byl zaveden Evropskou unií v roce 2005. Je to vlastně tržní mechanismus pro snižování emisí. Veskrze jde o to, že firmám, které splňují určitá kritéria, jako průmyslové podniky nebo energetika, byly stanoveny kvóty, kolik emisí CO2 můžou vypustit – to se odvíjelo z vědeckých poznatků. Každoročně musí odvést určité množství povolenek. Nějaké množství jim bylo dáno zdarma na začátku. Zbytek musely nakoupit na volném trhu.

Množství povolenek zdarma se postupně snižuje, v dnešní době už většina firem bude nakupovat všechno na trhu. Hlavním regulátorem v této oblasti je právě cena povolenky. Dlouho byly nízké, takže systém byl považován za nepříliš úspěšný. Teď už jsou ale kolem 97 eur za tunu vypuštěného CO2, takže to víc odpovídá impaktu, jaký ty firmy mají.

Když říkáte, že systém dlouho úspěšný nebyl, víme, že to funguje a ve výsledku snižuje emise? Nekupují si firmy jen vzduch?
Nekupují. Máme data na to, že emise z průmyslových podniků a energetiky se snižují dlouhodobě. Cena povolenek jde nahoru, takže to společnosti motivuje investovat do opatření, která emise snižují. Navíc peníze, které jsou tímhle způsobem vybírány, jsou zase přesměrovány do opatření na snižování emisi. Takže jde o dvojí efekt.

Další nástroj na snižování emisí, o němž je často slyšet, jsou přímé uhlíkové kompenzace, takzvaný offsetting. Často si pod tím lidé asi představí sázení stromů. To taky funguje? Nebo jsme i tady viděli nějaké kontroverze?
Jen bych to odlišila – systém EU ETS je nastavený na evropské úrovni a je vyžadován právně, kdežto ten offset je dobrovolný nástroj. Kontroverze určitě byly a offsetování bylo často kritizováno. Nese opět trošku historickou zátěž, protože v minulosti byla řada projektů, jež nebyly úplně založeny na dobrých metrikách a generovaly kredity, které nedokázaly snižovat emise, jak tvrdily. Korporáty, které je kupovaly, pak byly obviňovány z greenwashingu. Metodiky se ale každoročně zlepšují a dneska už máme celou řadu projektů, které jsou kvalitní.

Zkusme prosím být praktičtí. Když tedy může být sázení stromů problematické, jak jinak může firma kompenzovat své emise tak, aby měla záruku, že to skutečně bude mít dopad?
Společnost by nejdříve primárně měla investovat do opatření, která skutečně snižují emise přímo, třeba v rámci energetické náročnosti. Až když dosáhne bodu, kdy dál snižovat přímo emise nejde, pak lze přistoupit k offsetování. Projektů je celá řada – může to být sázení stromů, záchrana pralesů, ale také více technologická řešení. Máme třeba projekt, který dodává bioplynové generátory. Je to i o strategii daného korporátu. Některý investuje více do přírodních řešení, některý do technických.

Jak firma sníží svůj environmentální dopad, když investuje třeba do bioplynových generátorů? U stromů je asi efekt intuitivnější, protože přímo zachytávají CO2.
Projekt dodává tato zařízení do vesnic v Africe. Rodině přijde malý bioplynový generátor a ta do něj dává zbytky jídla nebo zbytky po zvířatech, která mají v domácnosti. Všechen tento substrát generuje metan, který je pak zachycený v tom zařízení, rodina jej spálí a vaří na něm. Takže emise se šetří hned na několika frontách – nepálí se dřevo, což by vypouštělo CO2, stromy mohou dál stát a CO2 dál pohlcovat. A pomáhá se i zachycováním metanu, takže se vyhneme i emisím CH4.

Bavili jsme se teď hlavně o Česku a Evropské unii. Je hezké, že mechanismus EU ETS funguje. Nicméně není to tak, že míříme k uhlíkově neutrálnímu kontinentu, zatímco největší znečišťovatelé jsou jinde? Teď myslím hlavně Spojené státy, Čínu, Indii.
Je fakt, že největší znečišťovatelé jsou jinde, nicméně i my hodně emisí „exportujeme“ do zahraničí, tím, že v Číně vyrábíme hodně výrobků pro Evropu. Nechtěla bych tedy přenášet vinu na státy jen mimo EU, úsilí o snížení je globální a státy se k němu zavázaly v rámci mezinárodních dohod. Například i čínské provincie teď zavádějí vlastní ETS. Evropa je v tomto směru lídrem, protože na to má prostředky a tvoří pro to nástroje.

My už jsme hovořili o ETS, ale zmínila bych i uhlíkové clo na hranicích, které bude v budoucnu nastaveno tak, aby i výrobky dovážené do Evropy byly v souladu se standardy Evropské unie. Dlouho platilo, že ekonomický růst znamená, že musíme pokračovat ve znečišťování a zatěžování přírody. Myslím, že Evropě se to daří měnit, a věřím, že do budoucna nastaví standardy i pro ostatní státy.