Už mnohokrát jsem si říkal, jaké by to bylo, kdybych Prahu neznal odmalička a přijel bych do ní jako turista. Líbila by se mi? A co by mi z návštěvy nejvíce utkvělo v hlavě? U našeho stověžatého hlavního města se to už nikdy nedozvím, ale vím, co mě nejvíce okouzlilo v Hamburku nebo Oslu. Tamní ikonické stavby filharmonie a opery. Věřím, že za takovou stavbou se za deset let bude jezdit i do Prahy, která tento týden ukázala, jak bude vypadat očekávaná budova nové Vltavské filharmonie. Vystojíte si před ní při otvíračce frontu?

Před několika týdny jsem byl poprvé v Hamburku. Jedním z hlavních cílů víkendového výletu se stala Labská filharmonie. Jednak ji najdete jako tip ve většině průvodců a jednak si rád prohlédnu kvalitní architekturou. Proto jsme si v hamburském přístavu jednu slunnou sobotu vystáli po celý den nekončící, avšak rychle odsýpající frontu, na jejímž konci jsme dostali bezplatnou vstupenku a mohli po dlouhých eskalátorech vyjet do nitra Labské filharmonie. A bylo se čím kochat.

Architektura je subjektivní. Věřím, že 110 metrů vysoká reprezentační budova, která v sobě vedle dvou koncertních sálů ukrývá také luxusní pětihvězdičkový hotel, restauraci, a dokonce i obytné jednotky, nebude po chuti každému. Architekti z uznávané basilejské kanceláře Herzog & de Meuron každopádně navrhli stavbu, která se okamžitě stala ikonickou dominantou nejen hamburského přístavu a přitahuje davy, i když většina z návštěvníků – stejně jako já – patrně nikdy žádné filharmonické vystoupení nezažila. Samotný účel takové budovy totiž pro mnoho lidí není důležitý. Hlavní je, jak vypadá.

Když se mě někdo ptá, jak bylo v Hamburku, tak obvykle zmíním i právě obří multifunkční stavbu zvanou Elbphilharmonie. Staré cihlové skladiště, nad nímž je postavena moderní skleněná konstrukce připomínající vztyčenou lodní plachtu nebo vlnu, poutá pozornost, ať už stojíte pod ní a zakláníte se, abyste dohlédli až na vrchol, nebo ji pozorujete z dálky. Ani tehdy není přehlédnutelná, protože se jedná o nejvyšší obydlenou budovu v Hamburku. Podívat se dovnitř (i když třeba ne do samotných sálů), projít se po ochozech a kochat se výhledy na přístavní město si většina turistů nenechá ujít.

A když už jsme u těch ikonických staveb, úplně stejný dojem ve mně zanechala také budova opery v norském Oslu. Moderní dům zvaný Operahuset stojí také u vody, kousek od centra Osla u zálivu Bjørvika, a byť není tak vysoký jako hamburská filharmonie, ani tuto stavbu v panoramatu města nepřehlédnete. Sídlo Norské státní opery a baletu navrhoval architektonický ateliér Snøhetta, který přišel s myšlenkou vytvořit budovu připomínající ledovou kru potápějící se do fjordu. Minimalistický severský styl využívající beton, ocel a sklo působí na jednu stranu nenápadně, i díky tomu, že zkosená střecha volně přechází až do vodní hladiny, ale všechno to dohromady skvěle funguje a lahodí oku.

Také Snøhetta ostatně byla mezi dvacítkou studií, která poslala do Prahy svou vizi, jak by mohla vypadat očekávaná budova nové Vltavské filharmonie. A byť nakonec uspěl návrh jiného světoznámého studia BIG, za nímž stojí Dán Bjarke Ingels, v lecčems se opeře v Oslu podobá. Také v Praze se mají lidé těšit na pochozí střechu, po které budou moci vystoupat až na vrchol celé budovy a rozhlédnout se po hlavním městě, stejně jako po ní sestoupit až k řece. Vltavská filharmonie se totiž objeví podobně jako stavby v Hamburku či Oslu přímo u vodní hladiny a měly by se taktéž stát při mnoha pohledech dominantní součástí lokálního panoramatu.

Praha se tak dočká nejen nového hudebního svatostánku, který ji dle kulturních znalců hodně chybí, ale konečně také světové architektury, protože i tu potřebuje matička stověžatá jako sůl. Bjarke Ingels má za sebou se svým týmem architektů slavné projekty po celém světě, ať už jde o spalovnu odpadů v Kodani, která funguje zároveň jako lyžařská sjezdovka, nebo LEGO House v dánském městě Billund připomínající kostičky známé stavebnice. Největší projekty dokonce obsahují celá futuristická města jako bezemisní Woven City na úpatí hory Fudži či soběstačné plovoucí město pro deset tisíc obyvatel.

Studio BIG proto patří k nejuznávanějším architektonickým veličinám na trhu a to, že se jeho stavba objeví i v Praze, do Česka automaticky přitáhne pozornost nejen odborné, ale i široké veřejnosti. Praha je samozřejmě už dnes vyhlášená turistická destinace a historické centrum v čele s Pražským hradem či Karlovým mostem nám může závidět většina měst světa. S moderní architekturou to však dlouho pokulhávalo.

A jak nedávno říkal v našem podcastu umělec Vladimir 518, který se věnuje také architektuře, tak pokud se při debatě o moderních stavbách neustále mluví akorát o Tančícím domu, který byl dostavěn před téměř třiceti lety, není to ideální. Věřím, že za deset let, kdy se má Vltavská filharmonie na břehu Vltavy poblíž stanice Vltavská slavnostně otevřít, bude v itinerářích mnoha turistů (a také Čechů) jedním z hlavních bodů zájmu, co tu chtějí vidět.

O Praze se často mluví jako o skanzenu, který se zasekl v minulosti a žije primárně z působivého historického centra, ale hlavní město potřebuje také vykročit vstříc moderní budoucnosti a ideálně všechny aspekty propojit – a stát se ještě atraktivnější. Pokud má být nová budova filharmonie první skutečnou vlaštovkou, sem s ní. Přitáhne pozornost a třeba do budoucna i další zvučná jména světové architektury, která zjistí, že i v Praze lze stavět moderní budovy s globálním rozměrem.

Výběrem vítězného návrhu jsme samozřejmě pořád na začátku. Věřím však, že všichni zainteresovaní udělají maximum pro to, aby se neopakovalo fiasko s knihovnou Jana Kaplického a aby se nová architektonická ikona města skutečně dostavěla. Půjde totiž o příspěvek přesahující současnou generaci, o nesmazatelný otisk v historii hlavního města, na nějž bychom měli být ve výsledku všichni pyšní. Příklad z Hamburku, kde se tamní Labská filharmonie opravdu zásadně prodražila a stavěla mnohem déle, než se plánovalo, připomíná, že postaveno ještě nemáme, ale už teď se těším, až se do Vltavské filharmonie poprvé podívám.