Pro cyklisty se stalo okolí malé říčky protékající hlavním městem důležitou dopravní spojnicí. Rokytka ale sehrává neméně významnou roli v hospodaření s dešťovou vodou. Blízkosti toku totiž využil finský developer YIT, který ve svém projektu v Hloubětíně chystá rezidenční zástavbu, v níž bude významnou roli hrát právě i práce s vodou spadlou z nebe.

YIT do Hloubětína přinesl důmyslný systém, jehož cílem je této vláhy maximálně využít. „Celý systém funguje tak, že odvod dešťových vod v areálu zajišťuje kaskádový systém rigolů, průlehů, koryt nebo poldrů a centrálního vsakovacího objektu. Voda je tedy ze zpevněných ploch, jako jsou silnice, chodníky, nebo střechy a terasy, odváděna přirozenými prvky v krajině, které ji vsáknou,“ popisuje pro CzechCrunch generální ředitel YIT Stavo Marek Lokaj.

Centrální vsakovací objekt neznamená nic jiného než malé jezírko u zmíněné Rokytky. To má pojímat všechnu vodu. Až v momentě, kdy už svoji kapacitu vyčerpají všechny zmíněné průlehy i poldry – což jsou střídavě suchá a zamokřená místa – a přesytí se i malé jezírko, dojde k tomu, že se přebytečná voda bezpečnostním přepadem odvede právě do kolem protékající říčky.

Finský developer kvůli tomu i část okolí Rokytky revitalizoval. K tomu pro změnu využil meandrů a niv, což v důsledku pomohlo tomu, že tok lépe zadržuje vodu. V samotném rezidenčním objektu zase funguje složitý systém propojeného potrubního vedení.

V Česku existuje od loňského roku povinnost dešťovou vodu zachytávat. Tedy aspoň pokud to nejde jinak. Jde sice o preferované řešení, pokud se ale dojde k tomu, že něco takového není možné, pak je varianta vypouštět vodu ze srážek do oddělené dešťové kanalizace, která vodu nevede do centrální čistírny odpadních vod. Až posledním řešením je odvádět dešťovku do klasické kanalizace.

I tak ale stojí projekt Suomi Hloubětín za zmínku. Systém, který tu pohlcuje a schraňuje vodu, se totiž nachází na ploše kolem deseti hektarů, což z něj podle YIT činí jeden z prvních projektů likvidace dešťových vod v takovém měřítku na území hlavního města.

Developer už si podobný systém v Česku ozkoušel dříve, a to ve svém projektu na Zličíně. I tady funguje systém akumulací, vsakování, zadržování a odpařovacích ploch. Je ale o trochu menší. Areál má dohromady hektary tři. Nashromážděná voda se tu používá například i pro zavlažování zeleně.

Podobně je to i v Hloubětíně. „Chtěli jsme především zpomalit odtok z celého území a zadržet dešťovou vodu v krajině. Vodu z retenčních nádrží umístěných pod jednotlivými domy ale samozřejmě využíváme, například na zalévání,“ líčí Lokaj.

Může to přitom vypadat, že podobné projekty přijdou vhod jen část roku, navíc jen některých. Sucho je ovšem v Česku už několikaletá realita a odborníci se shodují, že k extrémům bude docházet čím dál častěji.

Sucho navíc neodnáší spolu s listím ze stromů podzim. Nedostatek vláhy je problém, na který se zadělává především v zimě, kdy se kvůli malé sněhové nadílce nezvládnou naplnit podzemní rezervoáry. Je tak potřeba budovat umělé na povrchu a chytat všechnu vodu, která z nebe spadne.

V Suomi Hloubětín jsou rigoly a průlehy umístěné podél chodníků a cest, kde zůstane voda, jež po betonu steče. I ty jsou propojeny koryty a také poldry, v nich voda zůstává do doby, než se vsákne.

Podobně se srážkovými projekty pracují i v zahraničí, hojně například i u našich sousedů, hlavně pak v Německu nebo Rakousku. „Je tam zájem státu i obcí, aby rezidenční projekty měly environmentální prvky ve svém DNA. Systém zachytávání dešťové vody v místě realizace pak obce přebírají do své správy, aby měly jistotu, že bude sloužit v rámci veřejného prostoru a přispěje ke zlepšení stavu životního prostředí v lokalitě,“ přibližuje Lokaj s tím, že u nás zatím takový zájem o to, aby se podobný systém stal součástí správy veřejných komunikací, chodníků a parků ze strany obcí není.

Na Suomi Hloubětín navazuje i druhý rezidenční projekt, a to Lappi Hloubětín. Oba by měly být dokončené v roce 2029. Staví se po etapách.