Její matka je infektoložka, otec se přes pediatrii dostal k výzkumu v oblasti genetiky a imunologie. „Ukázal mi, jak je dobrá věda klíčová pro pokrok v medicíně,“ říká pětadvacetiletá Eliška Freibergerová, Češka, která teď studuje poslední ročník medicíny na prestižní Oxfordské univerzitě. Pak by se ale ráda vrátila domů, kde se chce v budoucnu podílet na posouvání české zdravotní péče na vyšší úroveň. „Mým snem je propojit klinickou medicínu s výzkumem a vzděláváním,“ popisuje v rozhovoru pro CzechCrunch.

Cesta mladé studentky na Oxford však nebyla přímočará. Po maturitě si ještě nebyla jistá, zda chce skutečně zamířit do zahraničí, a tak rok studovala na Masarykově univerzitě v Brně. Svého rozhodnutí odjet do Británie ale nakonec nelituje. „Nejvíce si tu cením důrazu na kritické myšlení a individuálního přístupu. Vyučující jsou navíc velmi vstřícní a snaží se nás ve všem podpořit. V Česku se studenti setkávají spíš s negativními reakcemi, proto se radši na nic ani neptají,“ tvrdí Freibergerová.

Kromě náročného studia si budoucí lékařka najde čas i na sport a další aktivity. Na Oxfordu reprezentuje univerzitu v atletice, účastní se také mezikolejních závodů ve veslování. A vedle toho působí jako prezidentka spolku českých a slovenských studentů. „Tyto mimostudijní aktivity jsou zásadní pro mé duševní zdraví a v konečném důsledku i pro můj akademický výkon,“ dodává Freibergerová. V rozhovoru také popisuje, jakým způsobem financuje své studium – kromě půjčky od britské vlády je pro ni klíčová i finanční podpora od rodinné nadace Kellnerových.

Chtěla jste vždycky studovat na Oxfordu? Nebo to byla spíš náhoda, že jste se tam dostala?
Určitě to nebylo něco, o čem bych snila odmalička, zároveň nešlo ani o náhodu. Zahraničí mě začalo lákat už na gymnáziu, po maturitě jsem si tím ale nebyla stoprocentně jistá, a tak jsem rok studovala na Masarykově univerzitě v Brně. Až tam jsem si naplno uvědomila, že chci odjet do zahraničí. Oxford byl pro mě jasnou volbou.

Hlásila jste se i na jiné univerzity?
Nakonec ne. Zvažovala jsem i jiné možnosti, ale rozhodla jsem se podat přihlášku jen na Oxford. Pokud by mě nepřijali, zůstala bych v Brně.

Zůstanete po studiích v zahraničí, nebo se plánujete vrátit do Česka?
Po dostudování musím zůstat ještě rok v Británii, protože tamní systém vyžaduje rok praxe před udělením licence k praktikování medicíny. Poté bych se ráda vrátila do Česka. Ještě před tím chci ale nějakou dobu sbírat zkušenosti i v jiných zemích, například v USA, Německu nebo Švýcarsku.

Takže Česko bude až vaší konečnou destinací…
Ano, mým snem je propojit klinickou medicínu s výzkumem a vzděláváním. Studium na Oxfordu mi ukázalo, jak lze vylepšit vzdělávání v medicíně, a domnívám se, že se Česko má od Británie co naučit. Moc ráda bych mu v tom pomohla. Určitě chci ale pracovat ve městě, kde je univerzita a funguje tam i výzkum. Tohle menší města a regiony nabídnout nedokážou.

A ten povinný rok v Británii strávíte v Oxfordu, nebo se chystáte někam jinam?
Systém rozdělení absolventů po Británii je poměrně komplikovaný. Člověk si může vybrat jen částečně, kde se nakonec ocitne. Pro náš konkrétní ročník platí, že absolventi jsou zařazeni do registru žadatelů o práci, kde se losují jejich preference. Já bych se moc ráda dostala do Edinburghu, abych si vyzkoušela zase nové prostředí.

Nějakou dobu jste studovala na Masarykově univerzitě, teď jste na Oxfordu. V čem se tyto dvě instituce liší?
Největší rozdíl vidím v důrazu na kritické myšlení a individuální přístup. Na Oxfordu máme hodiny v malých skupinách dvou až tří studentů, což nám dává spoustu prostoru bavit se o každém problému, který nás napadne. Další rozdíl je v přístupu vyučujících – jsou velmi vstřícní a povzbuzují studenty k otázkám a debatám. V Česku se studenti setkávají spíš s negativními reakcemi, když něčemu nerozumí nebo mají problém. Proto se často radši na nic ani neptají.

Podle čeho se tvoří ty malé skupiny studentů?
V preklinické části studia jsme rozděleni do menších skupin podle kolejí. Na celé univerzitě je přes 40 kolejí – a každá z nich poskytuje nejen společenské zázemí či ubytování, ale také část výuky. V klinické části studia se už studenti víc promíchávají a skupinky se mění podle stáží.

Existuje mezi kolejemi nějaká rivalita?
Ano, ale spíš přátelská. Rivalita se projevuje hlavně ve sportu nebo společenských aktivitách, méně už v akademické sféře. I přesto tu máme takzvaný Norringtonský žebříček, který každoročně srovnává výsledky závěrečných zkoušek studentů ze všech kolejí univerzity.

Jak je na tom vaše kolej?
V posledních letech je náš Oriel lehce nad průměrem.

Účastníte se také nějakých sportovních aktivit?
Ano, dělám závodně atletiku, takže teď reprezentuji svůj univerzitní klub na různých závodech, včetně akademického mistrovství Velké Británie. A také jsem tu objevila veslování. Mimostudijní aktivity jsou zásadní pro mé duševní zdraví – a v konečném důsledku i pro můj akademický výkon. Je dobré najít rovnováhu mezi studiem, pohybem a odpočinkem.

Jak tedy vypadá váš běžný den na Oxfordu?
Každý den je jiný, většinou mám ale od devíti do pěti stáž v nemocnici. Ráno a občas i večer sportuji. A večery trávím buď samostudiem, nebo společenskými aktivitami. V současnosti jsem prezidentkou spolku českých a slovenských studentů, takže organizuji různé akce, například vánoční večírek nebo oslavu sametové revoluce. Letos jsme tu jako čestného hosta měli Magdu Vášáryovou, to bylo opravdu hezké. A hodně času musím věnovat také administrativě, v posledním ročníku jí už je opravdu dost.

Kolik členů má váš spolek?
Třicet až čtyřicet. Ale na větší akce, jakou byla večeře k výročí sametové revoluce, dorazilo 150 lidí. Občas taky podnikáme společné aktivity s jinými spolky, třeba s rakouskými nebo maďarskými studenty. To bývá moc fajn. Každopádně jsme všichni dobrovolníci, nikdo nedostává žádný honorář.

Jak financujete své studium na Oxfordu?
Je to kombinace mnoha zdrojů. Na začátku studia jsem si vzala půjčku od britské vlády, poslední dva roky mi pak školné pokrývá místní Národní zdravotnická služba. Poměrně velkou složku nákladů tvoří zejména ubytování, které mi hradí stipendium od Nadace The Kellner Family Foundation. Řekla bych, že právě takové granty jsou cestou pro mnoho studentů, kteří zvažují studium v zahraničí, ale nejsou si jistí, jestli by ho vůbec zvládli zaplatit. Mně osobně hodně pomáhá také moje rodina, menší část mých příjmů pak pochází z brigád.

Jakých brigád?
Mám dvě a obě jsou distanční. Jednou z nich je doučování studentů, kteří mají zájem se hlásit na medicínu. Pomáhám jim s přípravou, zájem je hlavně o chemii či biologii. A druhou brigádou je vyhodnocování EKG záznamů pro jednu českou kardiologickou ambulanci.

Jak probíhá proces žádosti o grant od rodinné nadace Kellnerových?
Probíhá ve dvou fázích. Nejprve se podává písemná přihláška, která obsahuje i předpokládaný rozpočet na studium a motivační dopis. Následuje pohovor s členy výběrové komise. Stipendium je pak přizpůsobeno potřebám každého jednotlivého studenta – já získala grant na ubytování, někdo jiný může dostat příspěvek na školné nebo třeba na pořízení studijních materiálů.

A co musí student potom splňovat, aby o stipendium nepřišel?
Podmínky nejsou nijak přísné. Je důležité mít slušné známky, pravidelně komunikovat s nadací v průběhu roku a jednou nebo dvakrát se dostavit na setkání studentů a absolventů, která většinou probíhají v Praze.

Jak vysoký je váš grant?
Dostávám 190 tisíc korun ročně. Bydlím teď mimo kolej – tuto možnost si zvolí většina mediků v klinické fázi studia, protože je finančně výhodnější. Kolej ovšem zůstává skvělým místem pro setkávání se s přáteli. Máme tam jídelnu, kapli a další zázemí.

Vy jste si vzala i půjčku, abyste zvládla pokrýt školné. Budete ji splácet celý život?
Britský systém půjček na školné je docela vstřícný. Splácení začíná až při dosažení určité výše příjmu, po 30 letech se navíc zbytek dluhu promlčí.

Pozorujete teď v Británii vliv brexitu na zahraniční studenty?
Určitě. Nejvíc patrné je to právě u finanční stránky studia, náklady se změnily opravdu dramaticky. Já jsem tu začala studovat ještě před tím, než brexit vešel v platnost, takže mám školné víceméně stejné jako britští studenti – ročně platím 9 250 liber, tedy 280 tisíc korun. Lidé, kteří sem přišli až po brexitu, mají školné mnohem vyšší, často kolem 30 až 60 tisíc liber ročně. Sama vidím, že tu klesl počet evropských studentů. A dalším důsledkem brexitu je i zdražení některých produktů a léčiv.