Říká se mu Jednadvacítka nebo také Zlínský mrakodrap. Současníci by se tomuto označení mohli vysmát – budova s patnácti patry a sedmasedmdesáti metry totiž rozhodně rekordy netrhá. To ale zdaleka neplatilo v roce 1936, když o jeho výstavbě začala přemýšlet firma Baťa. Tehdy byla v Evropě jen jediná budova, která byla vyšší.

Že Zlín rovná se Baťa, patří k obecným poučkám, které každý tak nějak zná. Teprve ale až když člověk přijede přímo sem, zjistí, jak moc. Při pohledu na plán města z konce devatenáctého století je vidět zámek, za kterým stojí pár domů. „Je to takové malé rurální město, ve kterém zámek stojí na jeho okraji,“ líčí Lucie Šmardová, projektová manažerka Zlínského architektonického manuálu. Plán je k vidění v Infopointu baťovského bydlení, stejně jako další, tentokrát ze třicátých let. Zámek se dostává z okraje do středu, za ním je vidět rozvinutý tovární areál a také Letná, první baťovská čtvrť pro dělníky hned u areálu.

Město si letos připomíná 700 let od svého založení Eliškou Rejčkou. Zlín, jak ho známe dnes, je ale dílem Baťů. A ti ho pojali velkolepě. Ještě po první světové válce je tovární areál jakýsi chaotický prostor, kde budovy stojí v podstatě náhodně. Po válce se Baťovi potýkali s odlivem zakázek rakouské armády, a tak se znovu nadechovali. „Měli šest let na to, aby se rozhodli, jak budou areál utvářet. A inspirovali se, kde jinde, než v Americe,“ říká Šmardová.

Ve Zlíně se tak člověk ocitne na takovém malém Manhattanu, kde jsou ulice tvořeny do pravidelné mřížky. Jde to jen vodorovně nebo horizontálně. Odtud také již zmíněná Jednadvacítka. Podle čísel je možné se orientovat a mrakodrap je tak druhá budova v řadě, respektive první na cestě. Vedle stojí Třicet jednička – třetí budova v řadě a první na cestě. Tak je to ve Zlíně se vším. Výškové budovy, neustále se opakující rozměr 6,15 metru (což odpovídá 20 stopám), Hotel Zlín (kdysi hotel Moskva, úplně na začátku ale Společenský dům) má dokonce americká okna. Taková, která se otevírají nahoru, nikoliv dovnitř nebo ven. Amerika je tu všudypřítomná.

K tomu všemu neodmyslitelně patří nejen jméno Baťa, ale také František Lýdie Gahura. „S nástupem tří sourozenců – Anny, Antonína a Tomáše – v roce 1894 se začala psát historie moderního Zlína. Promluvil do ní také Gahura jako třinácté dítě cihláře. V Uherském Hradišti se vyučil štukatérem, pak v Praze studoval sochařství. A jako sochař dělal i jednu drobnou zakázku pro Tomáše Baťu,“ vypráví průvodce Památníku Tomáše Bati Zdeněk Urbanovský.

Baťa prý tehdy umělci řekl, že sochy jsou sice krásné, ale aby jimi bylo možné zdobit náměstí a domy, musí se nejdříve postavit město a bydlení. Gahura se tedy sebral a šel studovat architekturu k Jože Plečnikovi a Janu Kotěrovi. Druhý jmenovaný sice navrhl pro Baťu prvních pár domků pro dělníky, Gahura se ale stal hlavním tvůrcem baťovského Zlína. „Gahura pro Baťu připravil projekt, který se jmenoval Továrna v zahradách, a přesvědčil továrníka, že má být vzdušný a moderní a že tam má být hodně odpočinkových ploch pro zaměstnance i okrasné a ovocné stromy,“ líčí Urbanovský. Továrnu v zahradách doplnil i koncept Město v zahradách.

Vzhledem k tomu, že Tomáš Baťa zastával ve Zlíně pozici starosty, Gahura se stal i městským architektem. Výsledkem byly školní budovy i internáty pro mladé muže a mladé ženy. „Dodnes se tomu prostoru říká Gahurův prospekt a architekt ho koncipoval jako linii podobnou pařížské Champs-Élysées. Přírodu tu nechal prorůstat do města a město do přírody. Město pak rozdělil na část výrobní a část pro bydlení a sociální záležitosti,“ vypráví Urbanovský.

Tomáš Baťa plánoval také výstavbu muzea. To ale vzalo za své, když starosta 12. července 1932 zemřel po pádu letadla v Otrokovicích na cestě do Švýcarska. Z muzea se měl stát Památník, který se otevřel rok po smrti Tomáše. Dnes budova vypadá jako dílo současníka, ovšem i pod ní je podepsaný architekt Gahura. „Základem je konstrukční princip, který je ve všech budovách baťovské architektury, jejím základem je 6,15 krát 6,15 metru. Budova památníku je jedna velká vitrína,“ popisuje průvodce po památníku.

Schodiště budovy má ze strany tvar písmene Z – jako Zlín. Objekt pracuje se symbolikou čísla tři. Má tři patra, počet okenních pásů je dělitelný třemi, jsou tu použity jen tři materiály – beton, sklo a ocel. A také tři barvy. Červená na podlaze, modrá u schodiště a bílá ve zbytku budovy. Odkaz vede ke třem sourozencům, ševcovskému štokrleti, která má jen tři nohy, i ke trojce jako základnímu počtu lidí tvořících rodinu.

V centru stanulo letadlo, ve kterém se Tomáš Baťa zabil. Dnes už je to jen maketa. Památník totiž v průběhu let změnil podobu k nepoznání. Jméno Baťa ze Zlína muselo zmizet. Stejně tak památník. V padesátých letech byly přistavěny dřevěné přístěnky, objekt byl obložený dřevěnými panely a přejmenován na Dům umění. Sídlo zde měla filharmonie a galerie. Ještě nedávno tak přitom dům vypadal.

Až když svým dílem do Zlína přispěla i další jeho světoznámá rodačka, Eva Jiřičná, která postavila Kongresové centrum, kam se filharmonie přestěhovala, začalo se diskutovat, co dál. Projekt se vrátil do původní podoby pod hlavičkou architekta Petra Všetečky a skleněný zázrak doplnilo opět letadlo, tentokrát však už jenom jeho maketa. Památník otevřel před třemi lety, což přišlo vhod. Letos ho tak mohlo zastihnout devadesátileté výročí od Tomášovi smrti. Uvnitř jsou mimochodem stále k vidění i lampy, které navrhoval František Křižík, Baťův přítel. Byť už v moderním hávu s LED žárovkami.

Ale zpět do továrního areálu, jehož dominantou je zmiňovaný mrakodrap. V roce 1936 se firma rozhodla, že potřebuje místo, kde by se scházely informace ze všech 36 oborů, ve kterých firma podnikala po celém světě. „V květnu roku 1936 požádali Baťovi o stavební povolení. Na tehdejší dobu trvalo jeho vyřízení nezvykle dlouho, a to čtyři měsíce. V září bylo vydáno a firma mohla začít s výkopovými pracemi,“ vypráví průvodkyně Hana Kolínská. Hrubou stavbu podle ní tehdy provádělo čtyřicet stavařů za 160 dní. Tentokrát už byl za projektem Jan Antonín Baťa a architektem Vladimír Karfík, druhý muž, který se významně podepsal na architektonické podobě Zlína.

Mrakodrap přinesl do Zlína spoustu vymožeností. Zaměstnanci měli k dispozici čtyři výtahy, které jezdily rychlostí dva metry za sekundu. Pátým výtahem jezdili klienti, a to ještě rychleji – rychlostí tři metry a dvacet centimetrů za sekundu. „Samozřejmostí byl nákladní výtah, potrubní pošta, páter noster a na každém patře klimatizace,“ vyjmenovává Kolínská. Původní stroj k chlazení tu mimochodem stále je. Jde o obrovské dílo, které tehdy fungovalo tak, že ochlazovalo vzduch průchodem přes trubky s ledovou vodou. Unikátem je také kancelář ředitele firmy ve výtahu. I tady je samozřejmostí rozměr dvaceti stop, stůl a dokonce i umyvadlo.

Mrakodrap na náměstí Práce není jedinou výškovou stavbou. Dotváří ho také několikapatrový Obchodní dům a Společenský dům. První budova je rekonstruovaná pod hlavičkou architekta Jaroslava Ševčíka, za což získala titul stavba roku Zlínského kraje 2018. Původní dílo Gahury dnes poskytuje prostor pro obchody v prvních dvou patrech, ve zbytku jsou kanceláře, v nejvyšších se pak počítá s hotelem a wellness. Investorem je firma HP Tronic.

Druhá zmíněná budova, tedy Společenský dům, byla ještě před nedávnem známá jako Interhotel Moskva, letos v březnu byla však kvůli válce na Ukrajině přejmenována na Hotel Zlín. Kromě zmíněných amerických oken tu v době vzniku byly naprostou specialitou také koupelny na pokoji. Od začátku tu byl hotel, přičemž takové vybavení prý tehdy nebylo ani v Praze, nahoře byly společenské místnosti a také několik restaurací. Baťové si libovali v prvenství. Kromě koupelen na hotelu a nejvyššího domu v zemi to byly například i první eskalátory v Obchodním domě. Výčet budov uzavírá tržnice.

„Náměstí Práce je baťovské centrum. Ve třicátých letech tu stáli lidé uprostřed výškových budov, což bylo v Československu naprosto netypické,“ líčí Šmardová. Na náměstí je rovněž kino, které je ale původně pouze dočasná stavba. Nakonec zůstalo, protože budova, kam se mělo přesídlit, už nikdy nevznikla. „Amerika tu byla nejen v obchodním domě, ale i v kině, které bylo dimenzované na více než 2 200 diváků. Ti se v něm učili velkoměstskému způsobu života, měli chodit za kulturou, nejčastěji za tou americkou,“ dodává projektová manažerka Zlínského architektonického manuálu. I kino by se mělo rekonstruovat, a to dílem studia re:architekti. Kromě promítání by tu měly vzniknout i další sály nebo kavárna.

Zrekonstruovala se také budova číslo 14 a 15, kam se přestěhovala z památníku galerie. Revitalizace se dočkal i zmíněný Gahurův prospekt, zelený pás táhnoucí se od památníku dolů. Původní zelená plocha zůstala, protkaly ji cestičky, které jsou zapuštěné do země tak, že procházející lidé jsou vidět jen po kolena. „Díky tomu to působí jako nepřerušená plocha,“ líčí Šmardová dílo architektonického studia Ellement architects. „Zlín je jedna z největších městských památkových zón, která je tvořená ryze funkcionalistickým způsobem,“ připomíná Urbanovský.

Na rekonstrukci čeká také zámek, který je v majetku města. „Když byl Tomáš Baťa starostou, měl enormní zájem koupit od hraběte zámek i s pozemky a z přilehlých zahrad udělat veřejný park,“ líčí Šmardová. Tak se také stalo. Dnes je to Park Komenského a jeho revitalizace byla dokončena v roce 2014. Baťa by měl radost. I tady by si člověk snadno myslel, že sedí v parku někde v Americe.

Pokud tedy chcete cestovat do Spojených států, není nutné trávit několik hodin v letadle a překonávat oceán. Malou Ameriku udělali Baťové tady ve Zlíně. S výlety nejen po místních architektonických památkách pomůže destinační společnost Zlínsko a Luhačovisko, Centrála cestovního ruchu Východní Morava či samotné město Zlín. Zlínský architektonický manuál pak na svých stránkách nabízí i několik tras, po kterých je možné se vydat.

Zlín přitom nenabízí jen architekturu historickou. Několik budov tu má i Jiřičná. Kromě zmíněného Kongresového centra tu světoznámá architektka navrhla také Vzdělávací kongres Univerzity Tomáše Bati nebo Univerzitní centrum Zlín.