Byznysové soužití rodičů s dětmi může být hodně bolavé. Příběh spolumajitelů multimiliardové developerské skupiny EBM Group Ľubomíra a Jakuba Vaisových ale ukazuje, že ve vztahu otce a syna může být i pravá síla. Jen je třeba vědět, kdy ustoupit či kdy předat „žezlo“ nové generaci. Zároveň je to ale příběh o svobodě – Vais starší totiž odešel z marasmu mečiarovského Slovenska do Prahy, aby se mohli pořádně podnikatelsky nadechnout. „Vlastně bych už devadesátky nechtěl znovu zažít, byť jsem rád, že se staly,“ říká v podcastu Money Maker.

Jejich skupina EBM Group vybudovala a následně prodala síť domů pro seniory, staví prémiové rezidenční bydlení i luxusní rezidenční apartmány, v zásobě mají projekty za 10 miliard korun – a dokonce kvůli tomu spustili i investiční fond. To, že jsou rodina, je pro ně ale klíčové. „Doplňujeme se,“ říká Jakub Vais v Money Makeru.

Podcast si můžete pustit v přehrávači níže nebo na všech podcastových platformách. Tady přinášíme výtah toho nejzajímavějšího, co v novém díle Money Makeru padlo.

O startu podnikání na Slovensku

Ľubomír Vais: V Košicích jsme založili s kamarády firmu, která dělala první supermarket v Košicích. Kreslili jsme ho a dělali jsme inženýrskou činnost, technický dozor. Tehdy se spojení projektový management ještě moc nepoužívalo. Udělali jsme tam i první squashové centrum a náš první developerský počin byly hromadné garáže na sídlišti Ťahanovce. To byl takový start a měli jsme ambice, že firma bude primárně kreslit a dělat inženýring.

Potom přišel devadesátý šestý rok, kdy jsem se rozhodl a odešel jsem do Čech. Ten marasmus… to bylo strašné. Ono je to strašné i teď na Slovensku, bohužel se historie opakuje, akorát je teď ten zločin ještě sofistikovanější, než to bylo tehdy. Ale samozřejmě Češi mají o devadesátkách taky svůj názor, své zkušenosti, ale byla to oáza oproti tomu, co se dělo na Slovensku. Takže já jsem se sbalil, řekl jsem si, že mi je úplně jedno, co budeme dělat, a že začnu od nuly.

O důležitosti sportu

Ľubomír Vais: Jakub přišel do Prahy ze Slovenska po prvním ročníku gymnázia v Košicích a motivace byla tehdy basketbal, protože byl dokonce reprezentant Slovenska a v Praze v USK dělali celkem slušný basketbal. Nicméně v určitém momentě se mladý juniorský sportovec musí rozhodnout, jestli je tam nějaký potenciál se tím i živit, anebo je třeba přemýšlet nad budoucností. Právě v tom momentě, kdy se rozhodovalo, jestli basketbal je něco, čím by se třeba dalo i živit, přišla na stůl úvaha, že budeme pracovat spolu.

Jakub Vais: Basketbal nebo sport obecně mi hodně dal do toho, jaká osobnost jsem, jaký mám charakter. Každý posoudí, jestli dobrý, nebo špatný, ale myslím si, že to člověka poměrně dobře zformuje. Kolem sportu se nějak točíme pořád a baví nás. Vlastně si myslím, že sport je neuvěřitelný nástroj na to, abychom si vyčistili hlavu, abychom byli schopni zvládat třeba ten stres. Samozřejmě basket jako takový mě naučil fungovat v kolektivu, který je jiný než třeba školní. Musíte umět snášet porážky, prohry. Něco se nepodaří, musíte se naučit akceptovat vítězství a pracovat i s tím. Tohle všechno je to, co sport dělá strašně důležitým prvkem v životě každého člověka, ať už skončí v NBA, nebo v pražském přeboru.

O společném podnikání otce a syna

Jakub Vais: Vždycky jsme si uvědomovali, že v nastavení rodinného vztahu otce a syna máme sílu, a chtěli jsme to využít. I tehdy, když to třeba nefungovalo, když jsme se na něčem nebyli schopni domluvit, tak jsme si řekli: „Hele, ale to je prostě nastavení, které se nezahazuje jen tak.“ Takže žádný spor nikdy nepřerostl do něčeho většího.

Ľubomír Vais: Já mám životní filozofii takovou, že člověk se musí umět dělit. A dělit nejen zodpovědnost, ale dělit i kompetence. A k tomu samozřejmě patří i nějaký pocit toho, že je člověk majitelem, což v nějakém momentě musí být i formálně zpečetěné. Což jsme vlastně s Kubou udělali.

O rolích v byznysu

Ľubomír Vais: Cítím klid na duši. Mám za sebou období, které bylo poměrně stresující, a uvědomil jsem si, postupně i s věkem, že stres se koncentruje, a pokud je dlouhodobý, tak snižuje poměrně výrazně rezistenci a odolnost člověka. Takže dneska si vůbec, ale vůbec neumím představit, že bych měl být v takovém napětí a v takovém pracovním vytížení, jako jsem byl třeba před deseti lety. Nezvládl bych to, doba je jiná. Dokonce ani devadesátky bych v zásadě ani nechtěl opakovat, i když chvála bohu, že se staly. Jsem spokojený, a to nejen byznysově, ale i životně. Mám fantastické syny, mám fantastickou dceru, která ještě studuje v New Yorku. A to, co se mi podařilo s Kubou v rámci byznysu, to je za mě výjimečné.

Jakub Vais: My hodně pracujeme s cizími penězi a míra stresu je o to vyšší. Takže si myslím, že z toho pohledu je vlastně i táta rád, že je mimo aktivní roli, kde by to musel řešit. Řešíme to my v rámci skupiny s mými kolegy. A myslím si, že i táta si to užívá. Tím, že to máme takto nastavené, takto jsme se na tom domluvili a takto to funguje, tak to vlastně funguje i mezi námi, což je strašně důležité, protože pořád jsme dva spolumajitelé, spoluzakladatelé a nikdo jiný v té roli není. Je důležité, abychom my dva byli v balancu.

O stavění v Praze a v jiných městech

Jakub Vais: Máme projekty na Kladně, máme projekt v Berouně. Na Kladně jsme schopni velký projekt povolit do tří let, možná do dvou let, v Praze ho povolujeme šest let. A ještě v Praze je to poměrně nejisté, protože jsme tady v prostředí, kde každý má nějaké nároky, někde bydlí. NIMBY asi všichni známe. A je tu 57 městských částí se stavebními úřady – to je prostě šílenost, která podle mě nikde na světě není. Je to naprosto neefektivní systém. To, že jsme někde jinde, plyne z toho, že si říkáme: „Dobře, uděláme něco na Kladně, koupíme tam ještě něco, protože tam s městem půjdeme třikrát na prezentaci, podepíšeme smlouvu a dohody nějak fungují.“ Je to jednodušší.