Tereza Šindlerová, devětatřicetiletá matka dvou chlapců, se nedávno vrátila z dovolené u moře. Do Řecka s ní jeli nejen babička a její dva synové, ale i šestnáctiletá Natálka, kterou má v hostitelské péči. Původně přitom neměla v plánu s hostitelskou péčí ani začínat. „Prostě jsem si řekla, že za Natálkou budu jednou týdně jezdit, zaplatila jsem jí taneční kroužek a na ten jsem ji doprovázela. Pak jsem s ní začala jezdit o víkendech na vystoupení. Ale když jsem ji chtěla vzít na víkend do Prahy, paní ředitelka mě zastavila,“ líčí Šindlerová. Dětský domov totiž trval na tom, že pokud má dítě opustit město, ve kterém žije, musí mít Tereza Šindlerová vyřízenou takzvanou hostitelskou péči.

Dětem v ústavní péči chybí individuální pozornost, které i při nejlepší vůli vychovatelů nelze v domovech dosáhnout. Řešením může být právě i takzvaná hostitelská péče, kdy dospělý člověk věnuje dítěti určitý pravidelný čas a pozornost. Potvrzují to data výzkumu i příběhy dětí samotných. Nejedná se o žádný právně ukotvený status vůči dítěti, jako je například adopce nebo pěstounství. V tomto případě jde spíš o to, že dítě má nějakého dospělého, se kterým může trávit čas a kdo mu naslouchá.

Šindlerová tedy prošla schválením u Orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) a vyřídila si další potřebné náležitosti s vedením dětského domova. „Do hostitelské péče jsem šla s tím, že to bude vždy jen na den v týdnu. Dnes po roce a půl je to tak, že k nám Natálka jezdí minimálně dvakrát za měsíc na víkend a já za ní jezdím jednou do týdne. A teď jsme spolu byli na deset dní všichni v Řecku,“ vypráví, jak se jí nečekaně rozrostla vlastní rodina.

Poprvé se Šindlerová s Natálkou potkaly zhruba před pěti lety. „Já jsem působila jako dobrovolník v organizaci Dobré víly dětem. Ty jezdí za dětmi do dětských domovů na odpolední návštěvy. Hrajou si s nimi a věnují jim svůj čas a pozornost,“ vysvětluje. V rámci činnosti pro neziskovou organizaci pak začala pravidelně jezdit i do dětského domova, ze kterého je Natálka.

O rok později ale ve spolku z osobních důvodů skončila. „Přišla jsem si vyhořelá z práce a ze všeho. Ale nechtěla jsem se přestat věnovat dětem v dětských domovech, tak jsem se rozhodla, že budu věnovat čas jenom jednomu dítěti. A protože z těch všech, které za tu dobu znám, mi byla Natálka nejblíž, tak jsem začala jezdit jen za ní,“ vzpomíná Šindlerová.

A jak se stane, že si hostitel a dítě takzvaně sednou? „Je to, jako když si hledáte kluka. Buď je to tam, nebo není,“ říká s úsměvem Šindlerová. Přesto, že hostitel nemá na dítě žádný právní nárok – a platí to i opačně –, může se stát v jeho životě zásadní figurou. „Důležité u hostitelské péče je to, že je napořád. To dítě u vás sice nebydlí, ale naváže vztah a ten by měl být na celý život,“ vysvětluje Šindlerová.

Hostitelská péče jako taková v zákoně zatím oporu nemá. Dětské domovy a hostitelé se řídí zákonem o sociálně-právní ochraně dětí, který specifikuje podmínky pobytu dítěte mimo ústavní zařízení. Základními požadavky na hostitele jsou čistý trestní rejstřík, psychologické vyšetření a místní šetření, které probíhá tak, že sociální pracovnice navštíví zájemce přímo u něj doma. Jde tedy o výrazně kratší a jednodušší proces, než když se člověk chce stát například pěstounem.

Dětský psycholog a terapeut Josef Smrž, který se dětem v ústavní péči intenzivně věnuje, vloni pro časopis Respekt řekl, že mnoho dětí v dětských domovech nepozná něco, čemu on sám říká „pečující vztah“. Podle něj je pro děti těžké navázat vztah se sebelepším vychovatelem, protože ten se v domově střídá se svými kolegy. Naopak dospělý, který přišel zvnějšku a věnuje veškerou svou pozornost jen jednomu dítěti, může tuhle díru zacelit. Bez toho by podle psychologa mladý člověk nevěděl, jak má mezilidský vztah vypadat. Co člověku nabízí a jaká může mít rizika.

Podle Smrže neexistuje dítě, kterému by hostitelská péče neprospěla. „Jakýkoliv vztah je lepší než žádný vztah,“ říká v článku. Obecně se hostitelská péče doporučuje pro děti nad deset let, které už mají odstup a dokážou s nabídkou hostitelského vztahu lépe nakládat. Zároveň má ale tento typ péče podle něj i své stinné stránky. Navázat vztah s opuštěným dítětem, které má za sebou drsnou minulost, může být obtížné a ne každý si s tím dovede poradit. „To je odvrácená strana toho, že hostitelství není regulované. Když je v problémech pěstoun, stát mu dokáže pomoci. O hostiteli stát vlastně neví. Musí si pomoc najít sám a to není vždycky snadné,“ říká Smrž.

Tereza Šindlerová vzpomíná, jak byla Natálka před tím, než se jí začala věnovat, rezignovaná. „Byly nějaké prázdniny v lednu, nebo únoru. Natálka neměla žádný kroužek a pořád jen ležela v posteli a koukala na seriály. A já jsem přišla s tím, jestli by nechtěla chodit na tancování, že tam budu chodit s ní.“

Že je Šindlerová pro dívku důležitým člověkem, lze poznat i z toho, jak o ní dívka mluví. Říká, že je pro ni „něco jako máma“. Společně dokázaly rozklíčovat i to, jakým směrem by se Natálka měla vydat po základní škole. Studuje teď prvním rokem ošetřovatelství na střední zdravotní škole. „Byl velký úspěch, že jsme přišly na něco, co Natálku baví. Než jsme to vybraly, tak byla dvakrát dobrovolničit v domově důchodců. Tam jsme si ověřily, že je to správná cesta,“ popisuje Šindlerová.

Ze vztahu Natálky s Terezou ale nebenefituje jen samotná Natálka. Tereza Šindlerová říká, že hostitelská péče prospívá i jejím náctiletým synům. Natálku přijali prakticky za sestru a taky díky tomu vědí, že ne všechny děti mají v životě stejnou startovní čáru. Pro Šindlerovou samotnou se pak i díky společné terapii, na kterou s Natálkou chodí, zlepšil vztah k jejím vlastním dětem.

Zkušenosti Terezy Šindlerové potvrzuje i nedávný výzkum nadace Sirius, která se zaměřuje na pomoc znevýhodněným dětem. Ta zjišťovala mezi dětmi z dětských domovů, co jim nejvíce chybí. Ze zhruba dvaceti hloubkových rozhovorů vychází, že je to hlavně pocit, že jsou pro někoho důležité, že na nich někomu opravdu záleží a neodvrátí se od nich při prvním přešlapu. Kromě toho jde pak o orientaci ve světě za zdmi dětského domova, která může výrazně komplikovat jejich začleňování do společnosti na prahu dospělosti.

Výzkumníci se ptali dětí i na to, co nejvíce na hostiteli oceňují. Ty zmiňovaly například, že jim mohou důvěřovat, obracet se na ně, když si neví s něčím rady nebo potřebují povzbudit. Zároveň předávají dětem běžné vzorce chování, naučí je, jak se navazují a udržují funkční vztahy. Také provedou dítě tím, co obnáší denní agendy, tedy orientovat se v běžném životě.

Závěry výzkumu potvrzuje i nyní už dospělá Petra, která od jedenácti let žila se svými sestrami v dětském domově. Tam potkala Sylvii, která si ji vzala do hostitelské péče. „Největší pomoc spočívala v tom, že jsem najednou někoho měla. Někoho, kdo mě zná, ví o mně všechno. A kdykoli je potřeba, je mou oporou,“ svěřila se nadaci Spoluživot, kterou vede právě Tereza Šindlerová a která by do budoucna měla být takovou provádějící organizací pro hostitele.

Petra také popisuje, že jako každé dítě potřebovala někoho hodně blízkého vedle sebe a ideálně jen pro sebe. „Všechny tety v dětském domově byly samozřejmě skvělé, jenže neměly tam jen mě, ale i spoustu dalších dětí,“ vysvětluje.

O Sylvii Petra mluví jako o svojí matce. „Pro mě rodina už dávno není o genetice, ale o tom mít se rádi, pomáhat si a být tu jeden pro druhého. Se Sylvií patříme k sobě a jsem moc ráda a pyšná, že mám takhle skvělou mámu. Vlastně díky tomu, že se máme my dvě, tak máme i o kousek větší rodinu,“ říká. V krizovém období přechodu z dětského domova do dospělého života to byla právě Sylvie, o kterou se Petra mohla opřít. I díky ní vystudovala vysokou školu a žije teď běžným životem.