Chili Ta Thuy se do Česka přestěhovala z Vietnamu ve svých pěti letech a jako malá si musela probojovat cestu skrz pocit osamění, požadavky rodičů na skvělé známky a hledání vlastní identity. Česká společnost, do jejíhož povědomí se dostala díky účasti v soutěžích MasterChef a Survivor, ji zná především jako food influencerku a bavičku. Sama ale říká, že k tomu, aby byla šťastná, dnes už nepotřebuje škatulky žádného druhu. „Nemám potřebu odpovídat na otázku, jestli jsem víc Vietnamka, nebo Češka. Jsem takový česko-vietnamský mišmaš,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch.

Jakmile se podíváte na Instagram Chili Ta Thuy a sedne vám její velmi cynický, štiplavý a suchý humor, budete mít problém se z něj vynořit. A poměrně rychle díky němu poznáte, jak široký záběr tahle dvaatřicetiletá žena má. Zábavná videa střídá vaření, některým obsahem se snaží motivovat a inspirovat, jiným zase vzdělávat v různých oblastech života.

Chili Ta říká, že taková byla vždy. „Mluvím o sobě jako o pokusném morčeti, protože strašně ráda zkouším nové věci. A zjistila jsem, že zkušenosti z té pestré náplně jsem schopná lidem předávat dál zábavným způsobem,“ přibližuje.

K tomu, jaká je dnes, podle jejích slov zásadně přispělo přestěhování do Česka v útlém dětství a následné hledání vlastní identity. Potýkala se s šikanou a nepřijetím ze strany českých dětí, rodiče na ni vyvíjeli tlak kvůli dobrým známkám, dlouho se tak necítila v bezpečí ani doma, ani ve škole. Dnešní dospělou optikou ale chápe, proč na ni rodiče tak tlačili, stejně jako to, proč ji spolužáci v době, kdy vyrůstala, nechtěli vzít mezi sebe.

„Lidé se bojí toho, co neznají, ale v dětství jsem neměla mechanismy, jak se s tím vypořádat, takže jsem se izolovala, byla jsem agresivní, útočila jsem,“ popisuje Chili Ta. Nakonec si ale našla svou vlastní cestu, vystudovala marketing a začala pracovat na kreativní pozici v reklamní agentuře. Když se jí v roce 2020 naskytla příležitost zúčastnit se kulinářské soutěže MasterChef, neváhala. O dva roky později se zúčastnila i reality show Survivor, stihla vydat svou vlastní kuchařku a její profil na Instagramu aktuálně sleduje téměř 250 tisíc lidí.

Právě sociální sítě jsou pro Chili Ta Thuy důležitou platformou pro její tvorbu. V rozhovoru pro CzechCrunch mluví i o tom, jaký směr by svému obsahu chtěla dát, proč by intelektuální elita neměla odsuzovat TikTok a proč se neurazí, když někomu ujede stereotypní poznámka týkající se jejího vietnamského původu.

Když se člověk podívá na to, čemu všemu se dnes věnujete, zjistí, že je vaše životní náplň velmi pestrá. Co vás tedy nejvíce definuje? Kdo je Chili Ta?
To je hrozně těžké, mě právě definuje různorodost. Jsem takový desetibojař, dělám spoustu věcí najednou, a ta pestrost mě baví nejvíce. Měla jsem to tak vždycky, byla jsem jednou nohou v hudbě, miluji sport, literaturu, psaní… Mluvím o sobě jako o pokusném morčeti, protože miluji proces učení se novým dovednostem. Zájmová pestrost je sice na úkor toho, že v žádné jednotlivé dovednosti nedosáhnu hluboké znalosti. Snažím se ale lidem předat dětskou hravost, o kterou většinou přicházíme během dospívání.

Dá se říct, co vás z toho všeho baví nejvíce?
Nejvíc mě baví se učit. Jsem jako dítě, které si rádo hraje, neustále něco zkouší… Hodně mě fascinují lidské příběhy a lidská kreativita, ráda ji poznávám. Třeba vaření – nikdy jsem neměla ambice vařit, ale shodou okolností a i díky úspěchu v soutěži MasterChef mi to spadlo do klína. Ale myslím, že bych si stejnou fascinaci dokázala vytvořit i k naprosto odlišným věcem.

I ve vaření cítím potřebu se od receptů, kterých je internet přesycený, posunout do jiných komplexnějších oblastí. Odkud daná potravina pochází? Co dělá jídlo s naším tělem a myslí? Proč je stravování ve škole tak špatné? Každý kuchař, který začne řešit víc než jen to, jak jídlo chutná, bude vnímat svůj podnik také v kontextu komunity – vaří z lokálních surovin, zná své farmáře, není lhostejný vůči kvalitě nebo plýtvání. Hledání těchto souvislostí je to, co mě baví nejvíc.

Ráda bych nahlédla do vašeho dětství, jelikož jste se do Česka přestěhovala z Vietnamu v pěti letech z úplně jiného kulturního a společenského zázemí. Jak vás tato změna ovlivnila?
Určitě sehrála zásadní roli v tom, jak jsem dnes vytvarovaná. Když si představím svou verzi ve Vietnamu, která by se nepřestěhovala do Evropy, řekla bych, že základ povahy by byl stejný, ale spousta věcí jinak. Nejspíš bych nedělala to, co dělám teď. Asi bych byla jenom stejně agresivní a neurotická (smích).

A co přispělo k vaší současné povaze nejvýrazněji?
Řekla bych, že v kontextu toho, co dnes dělám, pro mě bylo zásadní hledání vlastní identity. Mám rodiče, kteří jsou hodně tradiční, vyrůstali v komunistickém Vietnamu a najednou měli vychovávat holčičku v cizím prostředí, kterému sami nerozuměli. Hledání identity v dětství, pocity izolace a osamění byly věci, se kterými jsem se musela vypořádat. Ale teď už nemám potřebu se škatulkovat, nemám potřebu odpovídat na otázku, jestli jsem víc Vietnamka, nebo Češka. Jsem česko-vietnamský mišmaš a tahle kombinace se prolíná všemi věcmi, které dělám. Mám vietnamský základ, kotvu v podobě kulturního dědictví, na které jsem hrdá a ke kterému se ráda přiznávám. Ale postupně se na mě nabalila česká liberálnost, vzdělání, svoboda, emancipace… Věci, které tvoří tu podivnou kombinaci.

Když dobře znáte vietnamskou a českou povahu, co vás na nich nejvíce štve? A co máte naopak ráda?
Když člověk mluví o nějakém národu, je obviněn z toho, že se uchyluje ke stereotypům, ale každý národ má podle mě nějaké konzistentní povahové rysy. U Čechů mě strašně baví humor a jazyk, miluji, jak si člověk může hrát se slovy. Česká povaha je v něčem trochu poťouchlá, zároveň hodně individualistická, což je obrovský kontrast k vietnamské mentalitě, která je naopak založená na komunitě a rodině. Člověk se tam nikdy nerozhoduje sám za sebe. Rozhodnutí neděláte podle toho, co je nejlepší pro vás, ale co je nejlepší pro komunitu, které jste součástí.

Člověk tak někdy musí polevit ze svých zájmů ve prospěch komunity, což mi ale vlastně přijde sympatické. Můžete se opřít o moudrost starších, nejste na všechno sama. V Česku to je jinak. Tady je člověk sám na svém písečku. Česká mentalita je ale určitě liberálnější, otevřenější. Vietnamské ženy nemají tolik možností, jsou souzené za spoustu věcí, jsou víc pod drobnohledem než v Česku, což je svoboda, které si ohromně vážím: že si můžu dělat, co chci, že ve svých 32 letech můžu být single a nikdo mě za to nesoudí, že můžu budovat kariéru, aniž bych se musela někomu ospravedlňovat.

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

Příspěvek sdílený Chili Ta (@chili_tathuy)

Když zmiňujete sílu komunity, nechyběla vaší rodině po přestěhování do Česka?
Rodiče měli na začátku pocity rozčarování. Ale širší rodinu nám nahradila vietnamská komunita na příbramském sídlišti, kde jsme žili a kde bylo hodně Vietnamců. Vzájemně jsme si tak dávali podporu, o kterou jsme přišli. Já osobně jsem si svůj podpůrný systém vytvořila v dospělosti, kdy jsem si mohla vyrobit vlastní rodinu z přátel.

Je ale pravda, že pocit osamělosti hodně definoval moje dětství. Bojovala jsem s jazykovou bariérou, s přísnými rodiči, kteří pro mě měli vytyčené jasné cíle a pro něž úspěch znamenaly především dobré známky. Dělali ale jen to, co znali od svých rodičů. Zpětně chápu, že úspěch vnímali jako ten nejlepší způsob, jak se integrovat do české společnosti, z jejíž strany jsem zažívala šikanu a nepřijetí. Dnes to vnímám tak, že lidé se bojí toho, co neznají, ale v dětství jsem neměla mechanismy, jak se s tím vypořádat, takže jsem se izolovala, byla jsem agresivní, útočila jsem. Nikde jsem se necítila v bezpečí, ani ve škole, ani doma.

Když zmiňujete šikanu, jak hodnotíte český národ co se týče xenofobie, rasismu a stereotypizace?
V tomto ohledu je určitě potřeba vystoupit ze svého subjektivního vnímání světa a uvědomit si, proč se daný národ tak chová. Když znáte historii Česka, víte, že vybízí k určité xenofobii. Komunismus přispěl k tomu, že jsou tady lidé individualističtí, hlídají se a bojí se neznáma, protože dlouho žili v úplné izolaci. Jejich chování mi může někdy vadit, ale je potřeba jej chápat v širším kontextu.

Když jde Čech do večerky a tyká Vietnamci, neznamená to, že je zlý a kouká na všechny Vietnamce s opovržením. Znamená to, že je obětí systému, nemá vzdělání, chybí mu potřebný kontext. Není dobře, že se něco takového děje, ale nebudu ho za to soudit. Postupně se to ale mění díky tomu, že je v Česku už velká vietnamská komunita, ve školkách a školách je spousta vietnamských dětí, které se pak dostávají do klasických i hodně vážených oborů. Tyto faktory mění chování, ale děje se to přirozeně a potřebuje to čas.

Zásadní změna ve vašem životě přišla se soutěží MasterChef. Co vedlo k tomu, že jste se do ní přihlásila?
Vaření jsem milovala odmalička, ale jak už jsem říkala, milovala jsem spoustu věcí. Jídlo bylo mojí obrovskou vášní, jen jsem neměla ambice se jím živit. Odmala jsem ale věděla, že chci tvořit, byla jsem vždy i velká bavička. Po studiích na vysoké škole jsem začala pracovat v reklamní agentuře jako kreativec, a když jsem se dívala na různé tvůrce na YouTube a poslouchala podcasty, cítila jsem silné vnitřní pnutí, že bych přesně tohle chtěla dělat. MasterChef pro mě byla příležitost. Přišel v době, kdy jsem přemýšlela nad tím, jestli nezměnit práci, hledala jsem nový impuls ve svém směřování.

Jak vás tedy MasterChef ovlivnil?
Naprosto zásadně, protože přesně na takovou příležitost jsem čekala. Je spousta lidí, kteří jsou chytřejší a kreativnější než já, ale tuhle příležitost nedostanou. Takže když už jsem já měla to štěstí, že jsem ji dostala, chytila jsem ji za pačesy a díky ní dnes dělám to, co dělám. Pořád je ale samozřejmě potřeba spousta práce, píle a především pokory. Což jsem zjistila i tím, že jsem se v tom sama na chvíli ztratila.

Najednou máte pocit, že vám svou pozornost věnují davy lidí, hrnou se na vás uznání a komplimenty a je hrozně těžké to vše držet pod kontrolou, nezbláznit se z toho. Musela jsem si tak říct, na jakých hodnotách stojí můj život. Měla jsem období, kdy jsem se hnala za tím, že lidé čekají na moje další video, na to, až vydám další pecku a zase je nějak pobavím. A mezitím moje máma čekala doma a na stole chladlo jídlo. Je dobré si tímhle projít, uvědomit si to a pak se vrátit k tomu, že je důležité jezdit každý víkend domů na rodinný oběd.

Spoustě lidí se tohle nepodaří…
Ono je extrémně těžké to ustát a neříct si: „Já jsem přece výjimečná, všechno jsem si vybudovala sama.“ Je těžké ignorovat, že všechno je série náhod. Jenom v Praze najdu tisíc lidí, kteří vám uvaří tisíckrát lépe než já. Co si budem’, říkat o sobě, že jsem kuchařka, je výsměch všem kuchařům. U mě se setkala příležitost s ohromným štěstím, takže nemůžu chodit po světě a tvrdit: „Pracujte, makejte a vaše sny se splní!“ V posledních letech přesně tohle hodně říkáme, tedy že když budete hodně makat, dosáhnete čehokoliv. Jenže ono to tak není a je zdravé si uvědomit, že všechno v našem životě je sérií náhodných událostí.

I když se sama nepovažujete za kuchařku, našla jste si v oboru svou vlastní cestu. Pořádáte kuchařské show, vydala jste knížku zaměřenou na spojení asijské a české kuchyně. Čím je tedy váš přístup k vaření specifický?
Vždycky říkám, že neučím lidi vařit, ale učím je ten přístup. Každou show začínám tím, že tady nejsou proto, aby se naučili recepty, ale aby se naučili si hrát, být kreativní a experimentovat v prostředí, kde je nikdo nesoudí. A pak dokázali tuhle schopnost projektovat i do dalších oblastí svého života, ať už jsou to vztahy nebo práce. Snažím se lidem pomoct nalézt to, co během dětství ztratili, aby se nebáli se pustit do nových věcí i přesto, že si před chvílí nabili nos.

Svůj kulinářský um jste loni také zhmotnila díky spolupráci s Živinou manželů Kuderových. Jak k ní došlo?
Toužila jsem mít něco hmatatelného. A hledala jsem firmu, kde pracují lidé, kteří jsou mi blízcí svou filozofií. Narazila jsem na značku Živina, dali jsme si osobní schůzku a z té mi vyplynulo, že s nimi chci spolupracovat. Byla mezi námi instantní chemie, hned jsem měla pocit souznění a toho, že si vzájemně rozumíme. Takže jsme začali vyvíjet produkty, testovat je a postupně vzniklo Shiitake pesto, Čilipasta, Pesto z thajské bazalky a Jablečné čatní. Chtěla jsem, aby produkty reflektovaly zmíněný vietnamsko-český mišmaš. Líbí se mi, když člověk vezme asijský základ a exotické suroviny nahradí tím, co zraje a roste u nás. Spolupráce se nám osvědčila, takže letos přijdou určitě další novinky.

Když jste teď ponořenější do české gastronomické scény, jak na vás vlastně působí?
Baví mě, jak se rapidně zvedá a je plná kreativity. Nejvíce mě ale baví podniky, které mají přesah a neřeší jednotlivé záležitosti izolovaně, snaží se vařit beze zbytku, řeší, odkud pocházejí potraviny, s nimiž pracují, a berou to tak, že mají příležitost vytvořit něco dobrého nejen pro zákazníky, ale i pro zemědělce, farmáře – čímž se zase vracím ke komunitě, která je i v tomto ohledu důležitá. Mohou tím totiž ovlivňovat lidi, kteří žijí okolo, ale i lidi, od nichž odebírají suroviny. Na české gastroscéně ale zůstávají i některé alarmující záležitosti v oblasti služeb.

Co máte na mysli?
Myslím si, že nám všeobecně chybí výchova, nejen na straně podniků, ale i v tom, jak by se měl chovat zákazník. A to se týká třeba i etikety dávání dýšek. Nevíte, kdy ho dát, jak má být vysoké, jestli ho vůbec dát… Neměl by být standard, že člověk dá dýško, i když není se servisem spokojený, jenže taková situace pak budí spoustu rozpaků. V Česku chybí i výchova v tom, jak by měl vypadat správný servis, jak by se měli zaměstnanci v restauraci chovat.

Je podle mě potřeba společnost kultivovat, což bych teď chtěla dělat. Chci se posunout pryč od receptů, protože společnost nepotřebuje další postup na to, jak něco dělat. Spíš se potřebujeme naučit proč a jak vařit, ale také jak se chovat v restauracích, jak do nich chodit, co očekávat od servisu a podle čeho ho posuzovat. Vyrostla nám tady v posledních letech spousta podniků a nových konceptů a my si můžeme vybírat, kam budeme chodit. Když ale tuhle svobodu nespojíme s kritickým myšlením a výchovou, tak se z toho zblázníme.

To zní jako něco, co by se dalo překlopit i do jiných oblastí života. Je to přístup, kterým se řídíte?
Spíš si uvědomuji, že nechci být něčeho takového součástí. Dneska platí narativ, že každý může být, čím chce, a všechno je správně. Je to takový divný morální relativismus. Podle mě ale rozhodně není hrdinství si říct, že si můžu dělat, co chci. Ctnost tkví v tom, že dokážeme svobodu, kterou máme, spárovat také se zodpovědností. Každý z nás je součástí komunity, kterou svými rozhodnutími ovlivňujeme. A svými rozhodnutími taky říkáme, jaký chceme, aby byl svět okolo nás. To znamená, že nebudu házet odpadky na zem, ať už mě někdo vidí, nebo ne.

Souvisí s tímto přístupem i vaše plány na letošní rok?
Určitě se chci ubírat tímto směrem, více vzdělávat, předávat lidem to, co se sama učím. Aby ale lidé edukačnímu obsahu věnovali pozornost, udělám ho tak, jak umím nejlépe – zábavně. Kolikrát slyšíte mluvit nějakého profesora, který předává hodnotné informace, ale nejste schopni udržet pozornost, máte problém náročné téma zpracovat a pochopit ho. Intelektuální elita by si měla uvědomit, že dnes soutěží s TikTokem a Instagramem, s krátkými videy a trapným humorem. Nestačí tak ukazovat prstem a říkat, že mladí se dnes o nic nezajímají a chtějí se jen koukat na videa, ale naopak je potřeba začít používat nástroje, které ten populární obsah tvoří.

Všeobecně platí, že pokud chci, aby mě lidé poslouchali, je potřeba mluvit jazykem, který je pro ně srozumitelný. Já osobně si myslím, že je bláhové v dnešní době vyučovat stejným staromódním způsobem frontálního výkladu u tabule, který kompletně ignoruje vliv digitálního světa na naši pozornost a hodnoty. I edukační obsah se dá dělat zábavně. A v dnešní době už vlastně musí. I vyučující na školách soutěží s TikTokem a je důležité, aby si učitelka, která učí 30 let, uvědomila, že není ctnost říct: „Já ty TikToky odsuzuji, protože uznávám pravé hodnoty.“ Naopak je ctnost si uvědomit, že svět se změnil a je potřeba si ten TikTok stáhnout a naučit se mluvit jazykem mladší generace.