Vybrat si ty nejlepší tenisky na každodenní nošení je tak trochu raketová věda. Mně to trvalo několik let. Nakonec jsem se ale vždy vrátil k Air Force 1, které střídám s dalšími sneakers od Nike. Před dvěma týdny se mi ale naskytla příležitost vyzkoušet boty, na které jsem se vždy díval skrz prsty. „Kdo by, proboha, chodil v něčem takovém,“ říkal jsem si. Překvapivě rychle jsem ale změnil názor – a na milované AF1 si ani nevzpomněl.

Když jsem o barefootech slyšel poprvé, myšlenka boty, která neomezuje nohu v přirozeném pohybu a snaží se replikovat bosou chůzi, mě zaujala. Přes co jsem se nemohl přenést, byl design. Jejich typická širší a „rozpláclá“ přední část nevypadá esteticky dobře (byť chápu její funkci) a to, že je bota nízká, mě také nebavilo. Navíc se vesměs prodávaly za cenu ověřených, mainstreamových sneakers. A do toho jsem je považoval za tenisky pro specifickou, „přírodní“ sortu zákazníků.

Od spousty lidí jsem ale slyšel, že jakmile jednou barefooty nasadím, nebudu chtít nic jiného. Obzvlášť když víte, že nechodíte úplně předpisově. Skejtové chleby z přelomu tisíciletí, kde měly tkaničky roli spouštěče uštěpačných poznámek od rodičů, proč je nemám zavázané, mě vychovaly na poněkud vandalský styl chůze, zatímco barefooty mají mimo jiné v popisu práce vás při procházkách napravit. Narovnat.

Tak proč to po třiceti letech poprvé nezkusit. Domluvil jsem se s britskou značkou Vivobarefoot, která má pobočku i v Praze v Panské ulici, a z obchodu si odnesl jeden pár. Můj cíl? Přežít v nich alespoň dva týdny ve městě, respektive je používat v běžných městských podmínkách. A párkrát na nezpevněných cestách. Žádný běh, žádné hory. A tady je několik důvodů, proč jsem si na Air Force 1 za tu dobu ani nevzpomněl.

Už nesoudím boty podle obalu

Nosil jsem Gobi Sneaker Premium Canvas za 4,5 tisíce korun. S trochou fantazie připomínají proslulé Samby od Adidasu, což je prostě pro mě trochu minus – a ani naživo nevypadaly o moc lépe. Chytil jsem se ale do známé pasti, kdy jsem automaticky zavrhoval něco, co jsem neměl na sobě a neviděl se v zrcadle, v odrazu tramvaje nebo v prosklených stěnách vchodových dveří paneláků.

Jakmile jsem je totiž poprvé obul, názor se mi změnil – a začaly se mi líbit. Hezky padly na nohu, velmi dobře vypadaly k černým džínům, s kotníkovými ponožkami byly super i k šortkám. Tepláky bych k nim ale raději nebral.

Co jsem vypozoroval hned, když jsem s nimi vyrazil ven, byla jejich váha – a to, jak jsem díky nim zrychlil. Air Force 1 váží přes 400 gramů a cestu z nádraží domů s nimi chodím dvacet minut, s barefooty s třetinovou váhou jsem stejnou trasu urazil o čtyři minuty rychleji. Několikrát za sebou. Ano, schválně jsem si to stopoval. Nemusí se to zdát jako zásadní informace, ale pro někoho, kdo věčně spěchá, je to gamechanger.

Ruku v ruce s nízkou hmotností, ale také celkovým ohebným provedením, jde i flexibilita během chůze, kdy vás bota neomezuje při žádných pohybech – typicky třeba při sbíhání schodů nebo vyšlapování „ozubených“ eskalátorů. S teniskami s vyšší a tvrdší platformou, jako mají právě AF1, sice nic necítíte, ale zároveň často špatně našlapujete a býváte nemotornější.

„Jak si je obuješ, po pár dnech tě budou bolet záda, lopatky, ale hlavně budeš chodit vzpřímeně,“ slýchal jsem od kolegů, kteří už s barefooty měli tu čest. A zčásti nelhali. Záda mě nebolela, lopatky také ne, ale vzpřímenost se dostavila. Může za to absence „podpatku“, tedy výškového rozdílu mezi patou a špičkou boty. Teniska je zkrátka plochá – a to zdravější chůzi pomáhá.

Jestli ale máte plochá chodidla (jako já – a ani cviky u paní podiatričky v dětství nepomohly), vypozorujete, že se vám špičky stáčí k sobě, což nevypadá vůbec hezky. Noha má velkou svobodu a „chodí“ tak, jak je jí přirozené. Takže si chce jen chvíli zvykat a pak vám to ani nepřijde.

Po čtrnácti dnech, kdy jsem se s nimi toulal po městech, ovšem přišlo něco, co se mi u tenisek tolik nestává: přestal jsem řešit, co mám vlastně obuté. Tak moc jsem si na ně zvykl, že jsem je pak začal ladit i k teplákům, občas do nich vklouzl, když jsem sbíhal z bytu pro jídlo. Spolu s tím jsem si ale uvědomil, že vlastně chci řešit, v čem právě chodím.

To je ostatně asi největší ponaučení z tohoto teniskového výletu do neznáma. Barefooty vám tak „přirostou k noze“, že vás možná zbaví toho krásného pocitu, kdy se těšíte, až si čistý pár každé ráno obujete. Pro mě se ve výsledku staly obyčejnými botami, které skvěle plní svou funkci, ale přestal jsem z nich mít radost. Omrzel mě design, začal být na můj vkus poněkud nudný. A to se mi příliš často u tenisek neděje.

Ačkoliv mě barefooty velmi příjemně překvapily a teď už naprosto chápu, proč je lidé tak milují, vracím se zpátky ke sneakers, které jdou více ke mně a lépe dokreslují to, jak se oblékám, co mám rád, jaké názory zastávám. Prostě jsou víc já. Dokážu si ale představit, že barefooty (klidně i v jiných variantách) obuji ke specifickým aktivitám. Třeba si s nimi zkusím zasportovat nebo vyrazit někam na odlehčený hike.