Fotbalisté nemají zrovna nejlepší pověst. Na hřišti se na ně sice koukají statisíce fandů, ale mimo něj si je lidé spojí spíš s drahými auty a nabubřelým egem. Jedním z těch, kteří se to snaží změnit a fotbalový život přiblížit bez příkras, ale i bez předsudků, je Zdeněk Folprecht. Bývalý nadějný fotbalista otevřeně hovoří o tom, že se mu kariéra nevyvedla podle představ, ale současně ukazuje, že po každém konci něco nového a třeba i lepšího začíná – účinkuje v úspěšných podcastech, píše na sociální sítě, komentuje zápasy v televizi a vydal dvě knížky pohádek.

Je půl deváté ráno, půlka ledna a Zdeněk Folprecht nezapře, že je duší sportovec: dveře rodinného domu otevírá ve funkčním tričku, šortkách a bos, za ním se mihne syn, který honí míč po chodbě. „Všichni jsou tu nemocní,“ směje se čerstvě čtyřiatřicetiletý rodák z Tuchlovic, středočeského městečka u Kladna, kde vyrostl, kde opět žije a kde trénuje mladší přípravku. A také odsud vysílá – jednak má vlastní fotbalový pořad Druhý dotek Zdeňka Folprechta, jednak je jedním ze čtyř tvůrců mimořádně populárního podcastu Kudy běží zajíc, který si jen na platformě Herohero předplácí více než osm tisíc lidí.

Kromě toho se týden co týden objevuje jako fotbalový expert ve studiu O2 TV, na sociálních sítích X či Instagram jeho sportovní a rodinné postřehy sledují desítky tisíc lidí a vydal už dvě úspěšné knihy Fotbalových pohádek. Postupně se tak stává jednou z nejvýraznějších tváří zdejší fotbalové komunity, což je svým způsobem paradox, protože býval i hodně nadějným profesionálním fotbalistou, jenže jak sám otevřeně popisuje, nenaplnil svůj potenciál.

Folprecht byl od svého přestupu v deseti letech do Sparty považován za jeden z nejvýraznějších talentů české kopané, pravidelně nastupoval za juniorské reprezentace a tu do 18 let dokonce vedl jako kapitán. On sám se viděl po Spartě v anglické Premier League nebo německé Bundeslize. Jenže nakonec byl vrcholem jeho kariéry Slovan Liberec, hrál také za Viktorii Žižkov, na Kypru, v Ázerbájdžánu a dráhu profesionálního fotbalisty zakončil po úrazu kolene na podzim 2022 v druholigové Vlašimi.

„Jasně, uvnitř mě to pořád štve, že jsem neměl tu kariéru, kterou jsem si vysnil,“ říká smířené v rozhovoru pro CzechCrunch. Zároveň v něm ale otevřeně popisuje, jak se připravoval na život po fotbale, jak vychovává tři syny a proč se tolik položil do své nové mediální dráhy, která jej naplňuje možná ještě víc – ostatně poutá hodně pozornosti nejen k sobě, ale k fotbalu obecně. Nedávno se předvedl i jako rozhodčí, což pro bývalé hráče není zrovna obvyklé.

Kdy jste si poprvé uvědomil, že z vás asi nebude tak hvězdný fotbalista, jak se původně zdálo?
Tohle uvědomění přišlo poměrně brzo, možná už v mých 20 nebo 21 letech. Ve Spartě jsem byl od deseti let a postupoval všemi mládežnickými kategoriemi. Kolem 18 let jsem byl kapitánem reprezentační osmnáctky a brali mě jako jeden z největších talentů akademie. V hlavě jsem měl jasnou cestu – v 18 letech se prosadím do áčka Sparty, do 20 se stanu stabilním hráčem a pak zamířím do světa. Ani jsem si nepřipouštěl, že by to mohlo být jinak.

Realita ale byla jiná. Ve 22 letech jsem hrál druhou ligu na Žižkově a bylo jasné, že šance na velký přestup do Premier League nebo Bundesligy se výrazně zmenšila. Místo progresu jsem stagnoval. První hostování na Žižkově bylo hodně náročné, tehdejší trenér mi fotbal spíš znechutil, podmínky byly proti Spartě výrazně horší, do toho se mi nedařilo herně… Uvědomil jsem si, že cesta na vrchol se pravděpodobně uzavírá a z původního snu hrát v nejlepších ligách světa se stal mnohem skromnější cíl – jednou stabilně hrát první ligu.

A napadlo vás během toho, že byste se na fotbal úplně vykašlal?
To zase ne, nikdy jsem neměl myšlenky, že bych s fotbalem úplně skončil. Byly ale momenty, kdy jsem byl na pokraji frustrace. Nejvíc to přišlo během prvního roku na Žižkově pod trenérem Martinem Pulpitem. To jsem si několikrát říkal, že už to nemá smysl. Chtěl jsem zavolat agentovi nebo tátovi, že druhý den nepřijdu na trénink. Bylo to období, kdy mi fotbal energii bral, ne ji dával.

Nezkoušel jste třeba ani vysokou školu?
Vlastně ne. Začal jsem, ale nedodělal jsem ji.

Co úvahy o tom, čemu se budete věnovat po kariéře? Ani ty nepřišly, když vám došlo, že do Premier League se asi nepodíváte?
Ne, musím se přiznat, že ne. Ani když jsem si ve 20 nebo 21 letech začal uvědomovat, že Bundesliga nebo Premier League pravděpodobně nejsou reálné, jsem nezačal plánovat nějakou alternativní dráhu. Pořád jsem si říkal, že to zlomím, že se dostanu aspoň do první ligy. Vždycky jsem byl pracovitej – jak během kariéry, tak i po ní – a věřil jsem, že tvrdá práce přinese výsledky. Říkal jsem si: „To přece není možný, že bych se do ligy nedostal.“ Místo přemýšlení o jiné kariéře jsem se víc ponořil do fotbalu. Žádné studium ani jiné plány jsem tehdy neřešil.

Kdy jste začal přemýšlet o finančním zajištění po kariéře?
To přišlo až později, když jsem hrál na Kypru. Tehdy jsem začal vydělávat víc peněz a uvědomil si, že je potřeba s nimi rozumně naložit. Už během kariéry jsem ale udělal pár kroků. Koupil jsem si třeba byt v Liberci, kde jsme s rodinou žili tři roky, a později jsem ho začal pronajímat. Nikdy jsem taky neutrácel za nesmysly. I když jsem měl smlouvu ve Spartě už od 16 let, šetřil jsem. Pamatuju si, že místo drahého auta jsem si pořídil Hyundai i30 – úplně mi stačilo.

Máte ještě ten liberecký byt?
Když jsme byli v půlce stavby našeho domu, potřeboval jsem peníze, takže jsem byt v Liberci prodal. Na Kypru jsem si ale za první rok vydělal hezké peníze, a protože jsem měl štěstí, že táta měl u nás v Tuchlovicích pozemek, začal jsem na něm stavět dvojdomek, který teď pronajímám. A tohle rozhodnutí se mi později hodně vyplatilo.

Když jsem si poranil koleno a bylo jasné, že kariéra končí, měl jsem nějakou jistotu pro sebe i svou rodinu. Tehdy jsme měli dvě děti a třetí na cestě, takže to pro mě byla obrovská úleva. Inspiroval mě táta, byl vždycky pracovitý a ukazoval mi, jak hospodařit s penězi. Vždycky měl jasný plán, co s vydělanými penězi udělat. A když jsem viděl, že mám podobnou možnost něco vybudovat, šel jsem do toho.

Vy jste od dětství směřoval k fotbalové kariéře, jak přemýšlíte o tom, že by vaše děti mohly mít podobnou cestu, i s ohledem na to, jak se kariéra vyvinula u vás?
Nedávno mě překvapil jeden člověk z fotbalu, který mi řekl: „Přece bys nechtěl, aby byl tvůj syn fotbalista.“ To mě zarazilo, protože mě fotbalový život bavil. Miloval jsem ho. Nešlo ani tak o peníze, ale o tu hru, atmosféru kabiny a každodenní kontakt s partou lidí, kteří sdílejí stejné nadšení. Takový život bych svým dětem určitě přál.

Proč vás fotbalový život tak bavil?
Pocit, že chodíte každý den „do práce“, která vás naplňuje, je k nezaplacení. Prostředí kabiny, parta, která se schází každý den, to mě bavilo od začátku. Samozřejmě to není vždy jednoduché, ale pro mě byla tahle zkušenost nezapomenutelná. Rozumím, že někdo může mít jiný vztah k fotbalu nebo ke sportovnímu prostředí, ale já osobně jsem ho miloval a těžko bych ho vyměnil za něco jiného.

Je fotbal těžká práce?
Je. Fyzická část je samozřejmě náročná, ale pro profesionálního sportovce to není to nejtěžší. Když hrajete fotbal od pěti nebo šesti let, vaše tělo si na zátěž zvykne. To, co je skutečně těžké, je dostat se na vrchol a pak se tam udržet. Každý rok přichází noví mladí kluci, konkurence je obrovská, a i když jste ve formě a dáváte do toho všechno, nikdy nemáte nic jisté. Když jste v ligovém týmu a je vám 31 let, máte hypotéku, dvě děti a rodinu a musíte neustále bojovat o své místo. Je to boj o živobytí, o vaši finanční stabilitu. Fotbal je krásná profese, kabina, parta a ten každodenní život vás naplňují, ale je to také velký stres. Jediný výpadek formy nebo zranění vás může vyřadit a pak už není jednoduché se vrátit zpátky.

A pak je tu ještě jedna věc – volný čas. Spousta kluků má najednou hodně volného času, a pokud nemají silnou disciplínu nebo zájmy mimo fotbal, mohou sklouznout k problémům, jako je hazard nebo jiné závislosti. I tohle je bohužel nepřímo součástí té profese.

Některý lidi nechápu.👀

Nadáváme, že čeští hráči nehrají v top ligách, a když tam hrají mladí kluci a něco se jim nepovede, tak z toho mají někteří ještě radost nebo hledají jejich chyby, i když neexistují. Víc Hložků, Kinských atd.
Btw, první gól TK chyba, druhý bez šance.❌

— zdenek folprecht (@ZdenekFolprecht) January 26, 2025

Když budete v klasické firmě pět let a bude vám 35, nejspíš povýšíte a budete před sebou mít kariéru. Ve fotbale budete končit.
Přesně, ve fotbale je to neustálý boj. Můžete být pravý bek v týmu, ale jednoho dne přijde devatenáctiletý kluk z mládeže, který je talentovaný a perspektivní, nebo někdo na hostování ze Sparty. Najednou s tím člověkem přímo soupeříte o místo, o peníze a vlastně o svou budoucnost. A co když vám smlouvu neprodlouží? Pak přichází dilema: přejít do druhé ligy, což často znamená nižší plat, nebo se s rodinou stěhovat za dalším angažmá, což může být náročné nejen finančně, ale i psychicky. Tohle všechno vytváří obrovský tlak. A právě ta nestabilita je na fotbalové kariéře jedna z nejtěžších věcí.

Je něco z vaší životní nebo kariérní zkušenosti, co se obzvlášť snažíte předat svým dětem?
Moje výchova a propojení sportu a vzdělání, které mi dali rodiče, byly ideální. Dnes, když se na to dívám zpětně, jsem přesvědčený, že naši to dělali skvěle. A já vlastně jejich přístup z velké části kopíruju. Rodiče kladli důraz na vzdělání, ale nikdy to nepřeháněli – nebyli extra přísní, ale dávali mi najevo, že škola je důležitá. Na základce jsem měl samé jedničky nebo maximálně dvojky, střední školu jsem taky zvládl v pohodě, i když jsem už tehdy hrál fotbal na vyšší úrovni.

Každé dítě je samozřejmě jiné. Už teď, když mám tři kluky, vidím, jak jsou každý úplně jiný. Snažím se jim ale nabídnout podobnou cestu, jakou jsem měl já, protože věřím, že to byla správná výchova – rovnováhu mezi vzděláním a sportem, dostatek volnosti, ale zároveň jasný směr a důraz na důležité věci.

Takže nejste ten typ rodiče, který by měl pro kluky už teď narýsované, že budou profi sportovci, a tomu se podřídilo všechno?
Je důležité najít rovnováhu. Jsem rodič, který nechce mít pro své děti všechno naplánované od pěti let. Na druhou stranu, pokud vidím, že dítě má na něco talent a je do toho opravdu zapálené, cítím jako svou povinnost mu tu cestu co nejvíce usnadnit. Pokud dítě miluje sport, má talent a chuť na sobě pracovat, rodič by měl udělat maximum, aby mu vytvořil podmínky. To znamená vozit ho na tréninky, povídat si s ním o jeho vášni, trávit s ním čas a podporovat ho. Zároveň je ale důležité neklást na něj přílišný tlak, aby neztratilo radost a nezměnilo se to v povinnost. Najít tu správnou hranici je těžké.

Jak se dítě zamiluje do sportu?
To je taky na rodiči. Dítě samo v pěti nebo šesti letech ještě nemá silný vztah ke sportu, to přichází s tím, jak se mu vytvářejí zážitky a zázemí. Je to o tom, že s ním kopete do balonu, lepíte kartičky hráčů z mistrovství světa, děláte si zábavné aktivity a vlastně se staráte o to, aby ho to bavilo. I když to může někdy vypadat jako „nutíš dítě“, ve skutečnosti mu připravujete podmínky, aby si sport zamilovalo.

Mně zase od dětství přišlo přirozené, že půjdu na gymnázium, pak na vysokou školu a pak na lékaře, protože oba rodiče byli doktoři. Ta finální fáze sice neklapla, ale studijní cesta byla podobná jako u nich.
Je asi přirozené, že děti následují své rodiče. Mě osobně hrozně těší, že díky sportu mám a budu mít s mými kluky vztah na celý život. Sport nás spojuje – už teď si voláme s tátou a probíráme zápasy, třeba jak hrála Sparta, jak se daří Bayernu, kdo nastoupil, co říká na konkrétní hráče. Když jsem ještě hrál, tak jsme si volali po každém mém zápase a rozebírali sestavu, průběh utkání a podobně. Díky tomu jsme si udrželi blízký vztah a teď to vidím i s dětmi. Sport překlenuje generace a spojuje nás jako rodinu. Ať už se děti honí za míčem v pokojíku, nebo hrají na turnaji.

Pojďme teď na váš život po kariéře. Když jste skončil s fotbalem, měl jste ty dva domky, které pronajímáte, a dál?
No… Věděl jsem, že mám nějaké zázemí – pronajímal jsem dva domy, takže jsem měl základní příjem, který mě zbavil existenčních starostí. Byl to takový „safe mode“, co se týká chodu rodiny. Ale zároveň jsem si uvědomoval, že s tím si nevystačím do konce života. Bylo mi jasné, že budu muset najít něco, co mě bude bavit a co mi dá další příjmy.

To by mě právě zajímalo, jak takové hledání probíhalo. Prý jste si řekl, že postavíte s tátou váš rodinný dům a během toho přijdete na to, co se sebou dál.
Ano i ne. Táta měl celý život firmu na střechy a byl vždycky zvyklý něco budovat. Vždy si našel nějaký projekt, který za pár let dokončil, dal si pauzu a zase se pustil do něčeho nového. A náš rodinný dům byl právě takový náš společný projekt. Ale už když jsem v létě 2022 přestupoval do Vlašimi, začal jsem přemýšlet, co budu dělat po fotbale. Tehdy jsem udělal svůj první krok směrem k nové kariéře. Zavolal jsem do O2 TV a zeptal se, jestli bych si mohl zkusit komentování. Domluvil jsem si schůzku a začal se učit. Pamatuju si, že během předkol evropských pohárů jsem komentoval třeba zápasy Slavie, ovšem seděl jsem v separátní místnosti s mikrofonem a komentoval je cvičně „do zdi“.

Byl to pro mě úplně nový svět. Pak jsem začal ve Vlašimi sezónu, jenže po pár týdnech jsem si těžce zranil koleno. Bylo mi jasné, že moje fotbalová kariéra skončila. Ale naštěstí jsem už měl za sebou několik zápasů komentovaných do zdi, takže jsem viděl novou cestu.

Takže vy jste hned po zranění věděl, že končíte, že fotbal pověsíte na hřebík?
V hlavě jsem fotbal ukončil okamžitě po zranění, nebylo co řešit. A celkem rychle jsem začal jezdit do O2 TV. Pak přišlo mistrovství světa v Kataru v prosinci 2022 a všechno se rozjelo. Klíčovým momentem bylo, že jsem si krátce po operaci kolena založil účet na Twitteru. Měl jsem spoustu času na psaní o fotbale a sportu a docela se to chytlo, začaly se na to nabalovat nové nabídky. Přes Twitter mě oslovil třeba Pavel Jahoda z ČT Sport, abych přišel jako host do podcastu Fotbal fokus. Pak mi volali z deníku Sport. Postupně jsem se prostě začal objevovat ve studiích k mistrovství světa.

Takže díky mistrovství světa vás najednou bylo všude plno.
Je to tak. Na začátku mě ale vůbec nezajímalo, kolik a jestli vůbec si tím vydělám. Bylo mi jedno, jestli to bude zadarmo, nebo za pár stovek. Byl jsem v tomhle světě úplný no-name. Když mě někam pozvali, cítil jsem, že mě vnímají jako ligového hráče, který něco odkopal, ale že pro ně nejsem žádná velká osobnost. Seděl jsem ve studiích vedle lidí jako Tomáš Rosický, a to mě motivovalo. Chtěl jsem tam být, učit se a postupně si budovat jméno.

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

Příspěvek sdílený Zdenek Folprecht (@folprecht.zdenek)

A jak se zrodila vaše podcastová dráha?
Ještě v prosinci 2022 během mistrovství světa jsem jezdil do rádia a tam padla myšlenka na vytvoření fotbalového pořadu. Původně zvažovali, že osloví velké jméno, třeba Tomáše Ujfalušiho, já jsem vůbec nebyl na shortlistu. Vedení chtělo nějakou skutečnou hvězdu, což jsem já nebyl. Jenže kluci z rádia, se kterými jsem tam pracoval, kopali za mě. Nakonec to dopadlo, pořad jsme rozjeli a začali jsme hned 3. ledna 2023, první čtvrtek v novém roce, a jeli jsme ho rok a půl. Takhle vznikl První dotek.

Pak se k tomu v roce 2023 ještě přidal Kudy běží zajíc, kam mě zase pozval Ondra Novotný. A protože První dotek na Českém rozhlasu loni ukončili, rozjeli jsme pokračování Druhý dotek Zdeňka Folprechta, což děláme opět se sportovním novinářem Davidem Nyčem.

Když jste tehdy v létě 2022 před příchodem do Vlašimi a po angažmá v italském Pistoiese volal do O2 TV, tak jste věděl přesně, co chcete, kam míříte? Nebo to byla jen taková sázka?
Nebyl to žádný master plán, že bych si před dvěma a půl lety řekl: „Tohle je začátek cesty k tomu, abych se stal známou tváří v mediálním prostoru.“ Vůbec ne. Tehdy jsem spíš jen přemýšlel, co bych chtěl v životě dělat. Na druhou stranu si pamatuju, že když jsem ještě v Liberci mluvil s mojí manželkou Pájou a ptala se mě, co bych dělal, kdybych nehrál fotbal, odpověděl jsem, že by mě bavilo moderovat sportovní akce, být na rádiu, mluvit o fotbale, něco podobného jako Leoš Mareš, jen ve sportovní verzi. Tehdy jsme se tomu smáli. Ale vlastně jsem tušil, že něco takového by mě docela lákalo.

Bylo ale jasné, že pokud něco chci, musím udělat krok sám. Spousta kluků, kteří byli na mém místě, by to asi neudělala. Ve světě profesionálního sportu si totiž zvyknete, že na vás všude čekají – agenti vám volají, všichni chtějí být s vámi spojení. Ale jakmile skončíte, všechno zmizí. Je to kruté, ale tak to je. Proto jsem spolknul hrdost a zavolal tehdy do O2 TV. Musíte se zvednout, sám oslovit lidi a být ochotný začít úplně od nuly.

Podle mě je hodně důležité to uvědomění si, že nic není garantované, že musíte vzít osud do vlastních rukou, musíte zamakat. Tím, že jste ve sportovní kariéře nenaplnil svůj potenciál, pro vás bylo možná snazší to přijmout, protože jste už věděl, že věci nemusí dopadnout tak, jak si je člověk naplánuje.
Naštěstí jsem nikdy nečekal, že věci přijdou samy od sebe. Vždycky jsem věděl, že pokud něco chci, musím pro to něco udělat. Spousta kluků ve fotbale tohle ale nezažije, nebo si to ani neuvědomí. Opakuju to i dětem. Je to jednoduchý princip: pokud něco chceš, udělej první krok. Jasně, uvnitř mě pořád štve, že jsem neměl tu kariéru, kterou jsem si vysnil. Ale přišel moment, kdy jsem si sundal růžové brýle a začal vidět realitu. Takže jsem si prostě řekl: „Musím něco udělat.“ A vzal jsem telefon, zavolal a nabídl se. Co se mohlo stát? Mohli mi maximálně říct ne.

Nakonec se z vás stává fotbalová hvězda mimo trávník. Máte podcasty, jste v televizi, napsal jste dvě knihy pohádek pro děti…
Nedávno jsem nad tím přemýšlel. Někdy mi lidi říkají: „To se mělo stát.“ Nebo: „Asi to tak s tím kolenem mělo být.“ Já si to úplně nemyslím, protože pak bych si musel připustit, že nemám nic pod kontrolou. Když si někdo zraní koleno, je to spíš o tom, že udělal špatný pohyb. Jenže možná to tak opravdu mělo být. Možná moje fotbalová kariéra, která s odstupem nebyla nijak velkolepá, měla být jen předzvěstí něčeho dalšího. Jako kdyby to byl základ, předsíň, která mě dovedla k tomu, co teprve přijde. Tahle nová cesta má navíc tu výhodu, že ve 34 letech jsem teprve na začátku. Na rozdíl od fotbalu, kde je člověk v tomto věku na konci.