Ozubené kolo z převodovky, set skleniček ze sklárny Rückl, skleněná váza designéra Lukáše Nováka a starý obraz vousatého muže ve zlatém rámu. Jedno z nejvyšších pater pankrácké City Tower má kromě nádherného výhledu na Prahu také zvláštní vybavení. Předměty tady působí nesourodě, ale naprosto přesně ukazují široký záběr majitele této kanceláře. Martin Wichterle, český podnikatel a nositel jména slavného rodu, možná trochu náhodou upírá své podnikatelské síly do oživování někdejší slávy dvou českých průmyslových odvětví. Úspěšně.

Jeho podnikatelský příběh zní pohádkově. Na přelomu tisíciletí se vystudovanému geologovi podařilo do Ameriky prodat geologickou firmu Kap, kterou po sametové revoluci založil spolu s Markem Stanzelem. Získaný kapitál umožnil nákup strojírny ČKD Hronov a společnosti Škoda Gear, s jejichž pomocí znovuoživil rodinnou značku Wikov s historií sahající až do počátků první republiky. Během této éry ve Wikovu vznikaly zemědělské stroje a později také automobily. Dnes se zde vyvíjí a vyrábí primárně převodovky.

K rodinné značce, ze které po znárodnění v roce 1948 zbylo jen jméno, přidal Martin Wichterle před několika lety další podnikatelskou činnost. Uhranul mu totiž souboj vody a ohně, který se odehrává při výrobě skla. Se slovy, že se na skle nedá zbohatnout, se pustil do leštění lehce zašlého jména českého sklářství prostřednictvím nově vzniklé sklárny Bomma a později také nákupem legendární sklárny Rückl.

Obě začaly ke sklu přistupovat jinak, než bylo doteď zvykem. Prostřednictvím spolupráce se skláři a designéry, jako jsou Rony Plesl, Lukáš Novák, studio Olgoj Chorchoj či studio Aleše Najbrta, začal značku posouvat. Ani to ale není veškerý výčet jeho aktivit.

Coby vnuk slavného vynálezce Otty Wichterleho, který stojí za objevem kontaktních čoček, je jedním z mecenášů Nadačního fondu Neuron a také jedním z členů Neuron Founders v jeho čele. „Je to určitá spoluodpovědnost za věci, které člověk považuje za důležité. A možná to je skutečně určitá snaha, že když nemířím do politiky, tak se snažím pomoci v jiných oblastech,“ vysvětluje.

K tomu navíc plní funkci člena představenstva Svazu průmyslu a dopravy České republiky, kde se aktuálně podílí na návrzích restrukturalizace české ekonomiky nazývané druhou ekonomickou transformací. A do toho aktuálně řeší, jak přistoupit k výrobě, kterou Wikov provozoval v Rusku. „Je to takový střední problém, který jsme schopni vyřešit. Víme, kam se obrátit a jít, ačkoliv přesměrování není úplně jednoduché. Kdyby svět byl v recesi a do toho spadl tento konflikt, moje vrásky by byly hlubší,“ říká.

Vousatý muž na obrazu, to je některý z vašich předků?
Ano, to je můj praděda František Wichterle, zakladatel Wikovu.

Bral jste někdy své slavné jméno jako břímě? Nebo je pro vás spíše benefitem?
Bude to znít asi divně, ale vlastně jsem ho nebral nijak. V mládí to nebylo veřejnosti příliš známé jméno, takže jsem tím nebyl příliš ovlivněný. V současnosti tam už samozřejmě nějaký závazek vnímám, ale že by to bylo zničující, to určitě ne.

Váš byznys dnes stojí na dvou nohách. Zatímco ta jedna představuje strojírenství, druhou je sklářství. Jak těžké je ukočírovat tato dvě relativně odlišná spřežení?
Na jednu stranu je to velmi odlišné. Strojírenství je o extrémní preciznosti a přesnosti a technologiích. Sklo je víc o emocích a nepřesnostech, protože na konci nikdy nedosáhnete dokonalého výstupu. Ostatně i proto mají skláři ve znaku ležatou osmičku, tedy symbol toho nekonečného boje se sklem. Na druhou stranu ty firmy mají i mnoho společného. Mají produkty, které musí umět prodat a vyvíjet. A je jedno, jestli je to vývoj technologický či designový. Takže ta struktura je ve finále docela podobná a to platí i pro management.

Co vás v poslední době zaměstnávalo vůbec nejvíc?
Je to jak můj byznys, tak i veřejný prostor. Spoustu času jsme nyní strávili nad druhou ekonomickou transformací, jejíž myšlenky, které jsou v ní obsaženy, se aktuálně snažíme přetavit do něčeho konkrétního.

Do čeho třeba?
My jsme druhou ekonomickou transformaci postavili na třech pilířích, kterými jsou česká značka, otevřenost a udržitelnost. A z toho vyplynuly konkrétní cíle, kterých je asi patnáct, jejichž naplnění považujeme za důležité, abychom se tu měli lépe. Konkrétně teď děláme na třech z nich. První se týká exportní infrastruktury státu, tedy co by se mělo změnit a zlepšit, aby se českým firmám lépe dařilo a lépe exportovaly. Druhým bodem jsou zaměstnanecké akcie, tedy aby se mohli zaměstnanci více podílet na bohatství firem, což je velmi důležité pro startupy, ale brzdí to stávající legislativa. A třetím bodem je otázka Green Dealu a změn, které čekají světové hospodářství, aby na to český průmysl a ekonomika byly schopné reagovat.

Co by taková ekonomická transformace znamenala přímo pro vaše firmy?
Já to přirovnávám k hokeji, který můžete hrát buďto na rybníce na vesnici, nebo v O2 areně. Česká ekonomika momentálně bruslí někde mezi. A pokud stát vytvoří ideální prostředí z hlediska infrastruktury, pak přichází i úspěch těch hráčů. Jsou to samozřejmě dlouhodobé cíle, ale jejich naplnění pomůže každé firmě.

A jsou zde nějaké konkrétní důsledky, které byste si představoval?
Například u české značky je myšlenka postavená na tom, že hlavní přidaná hodnota spočívá v produktu, který řadě firem chybí. A k tomu, abyste jej dobře prodal, potřebujete silné povědomí o České republice, kdy aktuálně made in Czechia není to samé, jako když je na produktu napsáno Swissmade. A jen to může udělat třeba i desetiprocentní rozdíl v ceně.

Tou cestou, jak to napravit, je například zlepšení exportních institucí, jako jsou CzechTrade, EGAP či Česká exportní banka, které nefungují úplně ideálně tak jako podobné instituce v sousedních zemích. Ale je to i o vzdělávání, což je obrovský nedostatek českého státu. A také o otevřenosti vůči lidem, kteří tu chtějí studovat, podnikat, nebo pracovat. Česká imigrační politika Českou republiku úplně uzavřela a dostat sem kohokoliv je úplně nemožné. Zkrátka je to celá řada podobných střípků, které se musí zlepšit.

Vy dlouhodobě říkáte, že nejde jen o to, věci vyrábět, ale i vyvíjet a vymýšlet. Jak klíčové je pro podniky mít vlastní vývoj?
Svět se bude měnit skutečně velice rychle. Už začal s covidem. Transformace přináší to, čemu se říká Green Deal, pak částečně globalizace, ale i deglobalizace. Bude se měnit s veškerými současnými politickými konflikty. Úspěch znamená včasnou reakci na to, co přichází. A těch výzev bude celá řada. Přitom stále platí to, že když jste závislí na nějakém zákazníkovi, nemáte kam utéct. Nemáte možnost se vrhnout na jiné trhy, nemáte možnost svůj produkt modifikovat. Jen čekáte, jestli vám někdo pošle objednávku, nebo ne.

Zasáhne taková vlna jak ty, co vyrábějí svůj vlastní produkt, tak ty, kteří dodávají pro někoho jiného?
Ti, co vyrábějí vlastní produkt, mají šanci. Když jim vypadne trh nebo region, můžou jít někam jinam. Pokud ten produkt nemáte, jste ztraceni. Není to jen o tom, že je někde nějaký konflikt. Je to o tom, že jak tady budeme bohatnout, práce se bude stále někam posouvat. Tam, kde bude levněji.

Je možné že to, co přichází, v tomto směru podniky nakopne? Dá impulz k tomu, aby se rozrůstaly ty s vlastní výrobou?
Myslím, že ten proces už se děje. Firmy si to uvědomují. Pochopily, že poslední období pro ně představovalo vztyčený prst. A uvědomují si změny, které budou přicházet, třeba v automobilovém průmyslu. Že si musí začít hledat nové trhy a že to není jen o nějaké výzvě, ale že ty firmy musejí samy tu změnu vést.

Jak je na tom vlastně český strojní průmysl? Jak je jeho jméno vnímáno ve světě v porovnání s českým sklem?
To jméno rozhodně není tak slavné. Ve světě je známé snad jen jméno Škodovky, a to navíc jen v určitých regionech. Ale masivně známé jako třeba to německé však české strojírenství není. Ten pozitivní zvuk českého strojírenství dnes zůstává tak nanejvýše v zemích východní Evropy a bývalého Sovětského svazu, což je zejména v dnešní době téměř k ničemu.

Pokud přejdeme přímo k vašemu podnikání, v Rusku máte závod na montování převodovek. Co teď s ním? Povezete se na té aktuální vlně, která velí dát od Ruska ruce pryč, nebo se budete snažit si výrobu alespoň nějak zachovat?
Nikdo neví, jak se tam ta situace vyvine. To je věštění z křišťálové koule. My jsme tam každopádně zastavili veškeré dodávky. Ostatně, ony se tam ani nedají poslat. A kdyby ano, vlastně vám je ani nikdo nezaplatí. Není to ani o politickém rozhodnutí. Museli jsme změnit plány a počítáme s tím, že do země už prostě nic nepošleme. Museli jsme se k tomu postavit tak, že tento trh teď pro nás teď neexistuje. Začali jsme přehodnocovat plány a díváme se po jiných trzích a jiných zákaznících.

A co se bude s ruským výrobním podnikem nyní dít?
Možné je cokoliv. Třeba ho znárodní, i to se může stát. Nakonec, byl to montážní závod, neproudily do něj zvlášť gigantické investice, takže to není až tak bolestivé. Aktuálně tam funguje jen obsluha skladů.

Před necelými dvěma roky jste do něj ale plánovali vložit miliony, že?
Tyto investice jsme nakonec nestihli udělat. Ta ztráta existence montážního závodu není signifikantní, to je to nejmenší, dá se říct.

Dá se vyjádřit, jak velký výpadek pro vás bude odstřižení od Ruska znamenat?
Rusko tvořilo tuším deset procent tržeb, co se týče průmyslu. Není to úplně málo, ale zároveň je to objem, který jsme schopni zvládnout. Té práce jsme měli poměrně dost, poptávky máme. Ano, mrzí nás to. Budovali jsme v Rusku průmysl poměrně dlouho, stejně tak vztahy se zákazníky, konkrétní produkty přímo pro ně. Ale to, co se tam děje, prostě vylučuje cokoliv. Co se skla týče, tam jsou to nízké jednotky procent, něco mezi jedním až třemi procenty.

Na východ od nás tedy sklo již neproudí?
To bývalo. Ten proud zmizel a už nikdy nebude. Pro nás jsou ve skle naprosto dominantní západní trhy, takže tady absolutně neměníme strategii.

Kdysi jste řekl, že se na skle nedá zbohatnout. Stále si to myslíte?
Už jsem větší optimista. Musím říct, že se nám docela daří. Sklářský průmysl je sice silně zasažený energetickou krizí, ale zdárně se s tím vyrovnáváme a vidíme v tom spoustu dalších příležitostí k růstu. Takže bych tu větu rád opravil a řekl, že se na skle možná nedá zbohatnout, ale dá se na něm slušně vydělat.

Marketing se ovšem proti průmyslu musí zásadně lišit. Přece jen s produkty Wikovu nemá zákazník přímou zkušenost, zatímco u produktů vašich skláren je to přesně naopak.
U skla je to samozřejmě hodně B2C byznys, zatímco ve strojírenství je to především o identifikaci těch průmyslových oborů, na které míříme. Samozřejmě tu nefungují věci, jako jsou sociální sítě a podobně. U skla naopak míříme na designéry nebo architekty a využíváme k tomu úplně jiné kanály.

Pro člověka, který působil ve strojním průmyslu, bylo sklářství docela výhybkou. Jak jste na tom dnes? Jste stále otevřen tomu, že kdyby tomu osud chtěl, tak se pustíte do dalších neznámých vod?
Já jsem se bránil i tomu sklářství, ke kterému jsem byl tak trochu dotlačen. Ale že bych se cíleně pouštěl zcela mimo obory, s tím úplně nepočítám.

Co pro vás tehdy bylo motivací pro vstup do sklářského průmyslu?
Primárně se mi to líbilo. Je to úplně jiný svět, ale nesmírně zajímavý. Když přijdete do sklárny, tak to řemeslo je neuvěřitelně chytlavé. Produkt je kombinací tekutiny a ohně, živlů, na které se člověk dokáže dívat hodiny. A určitě to byla i výzva – postavit ty sklárny na nohy a přinést nové produkty.

Jaký je váš recept na to, jak dostat sklárnu typu Rückl zpět na výsluní?
Je to o kombinaci několika faktorů. Musíte mít technologie i šikovné lidi a hlavně vlastní produkty, které se dají prodat. Je to tedy o nalezení nějakého místečka na slunci, které ještě není obsazené, a uvedení na trh něčeho, co se dá prodat. Určitě to není sklo, které se tu vyrábělo před dvaceti či třiceti lety. Poptávka ve světě se mění a vyžaduje neustálé investice do designu a marketingu. Nesmíte si ani na chvilku odpočinout. Je potřeba neustále přicházet s novými věcmi.

Není to ale jen o designu. Sklářské řemeslo má u nás velkou tradici ve speciálních technologiích rafinace skla. To už nemíří do designových obchodů, ale do vyspělých technologií, na což se momentálně zaměřuje Bomma. Takže je to vývoj, design, obchod a marketing. Čeští skláři umí vyrobit a vyfouknout všechno, ale nevědí, co přesně mají dělat a komu to prodat.

Se všemi změnami spojenými s Putinovou invazí souvisí také plánovaný evropský odklon od ruské ropy a plynu k zelené energii, což je také váš obor, protože dodáváte součástky pro větrné a přílivové elektrárny. Pomůže vám alespoň to? Jsme dnes v pozici, abychom se plně na zelenou energii mohli obrátit?
Konkrétně v České republice je nesmírně obtížné přiklonit se k zelené energii. Skoro bych označil představu, že bychom byli závislí jen na obnovitelných zdrojích, za science fiction. Tady už jsme zatopili veškerá údolí, slunce tu moc nesvítí, fouká jen na pár místech. A to ještě docela špatně. Pokud chceme být nezávislí na plynu – a vypadá to, že na nějakém vždy závislí budeme, byť ne třeba ruském – asi nám nezbývá nic jiného než jaderná energetika. Když nebudeme chtít pálit zbytky našeho uhlí.

A v Evropě?
Ta je na tom, co se možných zdrojů týče, lépe. Ani Evropa se asi nikdy nedostane na totální zelenou energii, ale myslím, že se může dohrabat poměrně daleko. Prostředky, které do této oblasti směřují, jsou gigantické. Je to je v podstatě válečný stav. A když lidstvo do něčeho nalije obrovskou množství peněz, většinou toho také dosáhne. Podobně jako v minulosti. Kdysi už to s takovým úsilím byla atomová bomba nebo let na Měsíc. A do odpoutání se od ropy a plynu míří ještě větší prostředky.

Znamenají alespoň tyto vysoké prostředky pro váš byznys dobrou zprávu?
Je to pro nás dobře. Orientujeme se na tuto oblast dlouho. Nejsou to jen převodovky pro větrné elektrárny, ale vzniká tím celá složitá infrastruktura jako skladování elektrické energie, skladování a transport vodíku nebo stlačování plynu. To jsou všechno věci, kde se pohybuje spousta částí zařízení, k čemuž jsou potřeba ty nejsložitější převodovky. Nebo naopak ve sklárnách teď vyvíjíme speciální čočky do solárních panelů. Příležitostí je spousta. Musí se hledat. A změna přináší jak určitá rizika, tak obchodní příležitosti. A to je to, o čem mluvíme i v té výzvě. Tomu se nedá postavit. Jediné, co můžeme udělat, je ze situace vytěžit maximum.

Co tedy teď lze v Česku udělat?
Samozřejmě můžeme dosáhnout zvýšení výkonů zdrojů energie, ale jako Česká republika budeme vždy závislí na plynu a na jaderné energetice. Prostě musíme tu spotřebu plynu snížit. Musíme počítat s tím, že Evropa vybuduje infrastrukturu na kapalný plyn a že budeme schopni mít alternativu vůči ruským plynovodům. I s tím, že je třeba vybudovat tu infrastrukturu.

O jakém časovém horizontu se bavíme?
Německo začalo stavět terminály a plánuje, že ty první budou hotové za tři roky. Jsou to všechno samozřejmě dlouhodobé investice a kontrakty. Myslím, že při maximálním úsilí by evropská závislost na ruském plynu mohla fatálně padat v horizontu zhruba pěti až sedmi let. Nebo spadnout natolik, že by neohrožovala evropskou ekonomiku.

Co se týče zmiňovaného vývoje čoček do solárních panelů, právě fotovoltaické panely teď zajišťuje především Čína. Jaké s ní navazujete kontakty?
Do Číny jsme toho už v minulosti dodávali spoustu. Jsou to extrémně pokročilé technologie, které se v Číně zatím vůbec nevyrábí. Je taky samozřejmě velká otázka, jak se budou vyvíjet vztahy euroatlantického prostoru s touto zemí. I tady se můžou stát nepředvídatelné boje.

Dá se tedy říct, že je Čína v aktuální situaci vítěz?
Je vítěz. Ale existují scénáře, které situaci mohou extrémně zkomplikovat. A samozřejmě, Čína je dražší a dražší. Evropa si bude svou výrobu hlídat.