K dálkové cyklistice přičichl před deseti lety, kdy úspěšně složil státnice a chtěl cestovat, neměl ale peníze. Zato měl kolo, odhodlání a chuť k dobrodružství, během kterého by si sáhl na dno svých sil. Proč tedy na kole neobjíždět prakticky celý svět? Brněnský rodák Michal Kamermeier fascinuje Instagram svými cyklovýlety – a obzvlášť tím, na kterém je právě teď.

„Vše začalo tím, že jsem někde viděl kluka, jak jel na kole do Chorvatska. Tak jsem si řekl, že by to nemusel být špatný nápad,“ říká v rozhovoru dvaatřicetiletý Michal Kamermeier (@majknacestach), mimo jiné i velký fanoušek pečení a vaření. „Koupil jsem si tedy stan, spacák a karimatku a vyrazil na svůj první okruh po sousedních státech,“ dodává. A intenzitu výletů stupňoval.

Zrovna teď je už čtrnáctým dnem na trase, která ho zavede do zhruba 3 700 kilometrů vzdáleného severního Iráku. Dnes je v polovině své plánované cesty. A pro CzechCrunch – poté, co padl únavou v jednom z hostelů v turecké Ankaře – mluví o tom, jak se k takovým bláznivým výletům dostal, jak trasy plánuje a jak dokáže zužitkovat tisíc korun na den tak, aby viděl skvosty světa.

Z Brna až do Iráku. To je samo o sobě šílené. Jak tě to vůbec napadlo?
Myšlenka se zrodila v loňském roce, kdy jsem absolvoval cestu na kole z Brna, odkud pocházím, na Bali. Sice jsem si kvůli obavám o bezpečnost musel naplánovat jeden přelet nad Pákistánem, Indií a Myanmarem, protože po zemi to nešlo, nicméně jsem ze sedla poprvé poznal Írán, který mě neskutečně bavil. Tak jsem si řekl, že bych chtěl vidět i sousední Irák.

A tady strach o bezpečnost nemáš? Přece jen jde o nevyzpytatelnou oblast a médii ne zrovna dobře vykreslovanou zemi.
Mám namířeno do severní oblasti Iráku, do takzvaného Kurdistánu, který ne každý uznává, na druhou stranu má velkou míru autonomie, víza se dala vyřešit online a obecně to tam má být pro turisty bezpečné. Je pravda, že se Irák turistickému ruchu teprve otevírá, takže chápu, že to může znít bláznivě, ale Kurdistán by měl být v pohodě.

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

Příspěvek sdílený Michal Kamermeier (@majknacestach)

Máš v plánu ujet tisíce kilometrů za čtyři týdny, aby ses tam dostal. Jak dlouho a podle čeho jsi trasu plánoval?
Konkrétně je to 3 700 kilometrů. A plánování trasy bylo vlastně celkem jednoduché. Jeden den jsem si sedl k mapám a koukal jsem na místa, přes která jsem ještě nikdy nejel. Ta cesta se totiž hodně propojuje s oblastmi, přes která jsem projížděl loni směrem na Bali, takže jsem hledal jiné záchytné body, abych to neměl stejné a viděl nové věci.

Ani tak jsem se ale nedokázal vyhnout lokalitám, kde jsem už byl. Prakticky přes Slovensko, Maďarsko a Srbsko jsem jel přes známé lokality, ovšem v Turecku, kde jsem teď – a ještě pár dní budu –, je to už jiné. V telefonu mám zakroužkovaná místa, která chci vidět, a snažím se držet harmonogramu.

Předpokládám, že do puntíku se plánu držet nedá. Nikdy nevíš, co tě v terénu potká. Obzvlášť na kole.
Je to tak, často plánuji i ze dne na den, protože to jinak nejde. Nevíš, jaké bude počasí. Nevíš, kdy dostaneš hlaďák, tedy hypoglykemii. Navíc se toho může spousta pokazit. Proto mám záchytné body a každé ráno před dalším odjezdem se snažím plán ladit, hledat nejlevnější ubytování, které je cestou, a reálně zhodnocovat, jestli tam jsem vůbec schopný dojet.

Nebo jestli se dokážeš vyhnout agresivním toulavým psům…
To je velký problém, se kterým se potkávám. Hlavně v Srbsku, ale i teď v Turecku. Toulaví psi jsou ve smečkách a jsou velmi agresivní. Nevíš, jestli tě nepokoušou. Pokud na ně narazím na rovince nebo z kopce dolů, tak jim ujedu, jenže když vyběhnou v oblasti, která je do kopce, tak je to horší.

Máš ještě nějakou nepříjemnou zkušenost z cesty, nebo nad rámec toulavých psů je vše zalité sluncem?
Ještě zmíním bláznivé balkánské řidiče, to je hrůza. V Turecku také jezdí jako šílenci, ale aspoň mají silnice. Jinak si vůbec nestěžuji a narážím jen na dobré věci. Třeba místní lidé jsou strašně fajn, Turci mě zvou na čaj, já jim rukama a nohama vysvětluji, co tady dělám. Většinou zabere mapa na telefonu, kdy pochopí, o co mi jde.

Úžasný zážitek jsem měl teď v Istanbulu. Během cesty tam jsem ztratil českou vlaječku, se kterou jezdím. Viděli to ale lidé z českého konzulátu, kteří mě pozvali k sobě, dali mi novou a popřáli mi hodně štěstí. To bylo moc hezké gesto a další špetka motivace. A samozřejmě jsou tu úchvatné horské scenérie.

Na svůj Instagram dáváš videa z cest, ve kterých zmiňuješ i počet kilometrů, kolik jsi ten den ujel. Často je to 200 kilometrů a více. Jak v takovém tempu zvládáš regenerovat?
Dá se ujet i podstatně víc než 200 kilometrů denně. Musíš to brát tak, že na kole sedím od šesti ráno do šesti nebo sedmi večer. Když si to pak rozpočítáš na kilometry za hodinu, není to tak hrozný výkon. Nicméně i tak je tělo extrémně unavené – když přijedu do ubytování, většinou jen sestříhám krátké video a potom padnu.

Foto: Archiv MK

Michal Kamermeier s „fanoušky“ v tureckém Istanbulu

Jak ale diváci mohou vidět, nikdy si neodpustíš nějakou místní dobrotu. Jaký máš stravovací režim?
Na dálkové cyklistice je skvělé to, že každý den hrozně moc spálíš a nemáš šanci všechny kalorie přijmout zpátky. Vždycky jsi v deficitu. Proto je můj stravovací režim založen na tom, že večer jím vše, co mi přijde pod ruku. Zvlášť pak místní speciality. Jak se lidově říká, prostě se zprasím. Mé cyklovýlety jsou vlastně takové gastronomické zážitky.

Snažím se ale jíst co dvě hodiny, aspoň něco malého, abych tělo nevystavoval přílišnému vyčerpání a dostávalo nějaký příjem. Jenže se do toho musím nutit, na sedle takový hlad nemáš. Zároveň musím myslet i na pitný režim.

Jak to máš s penězi během cesty? Snažíš se tolik neutrácet a bereš to jako budget trip?
Zní to jako klišé, ale nikdy se nesnažím moc utrácet. Na tento výlet jsem si nebral spacák ani karimatku, spím po hostelech a penzionech, protože to je levné. Nemám problém najít ubytování v rozmezí od 200 do 450 korun na noc, někdy i se snídaní. Mám rozpočet 1 000 korun na den – a zatím se mi s ním daří vycházet. Nechci za čtyři týdny utratit více než 30 tisíc korun i se zpáteční letenkou, která vychází na 3 500 korun.

A co nějaké placené spolupráce?
Na Instagramu něco mám, ale tento výlet si hradím z vlastní kapsy a žádného z partnerů jsem úplně nezapojoval.

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

Příspěvek sdílený Michal Kamermeier (@majknacestach)

Zmínil jsi zpáteční letenku. Na cestě domů si tedy už konečně pořádně odpočineš?
No, jak se to vezme. Až se dostanu do Irbílu, hlavního města Kurdistánu, budu tam mít asi tři dny na to, abych oblast poznal. Po nějakých 3 700 kilometrech pravidelné jízdy na kole si to, věřím, zasloužím! Pak mě ale čeká cesta do Antalye na jihu Turecka, což jsou další dva tisíce kilometrů, protože pojedu oklikou, abych se vyhnul syrským hranicím, které považuji za velmi nebezpečné – a takhle riskovat nechci. Sice do Antalye jede autobus, ale raději si to odšlapu, ať mám přípravu na další trip, který se rychle blíží.

Takže odpočinek ani pak nebude…
Za čtyři týdny cestuji do Maroka na šestidenní závody Saharou. Bude to nesnesitelné hlavě kvůli vedru, které tam panuje. I proto jsem ale teď zvolil Irák. V Turecku už je letní počasí, takže se snažím pracovat s horkem a trénovat, abych to zvládl.

A dnes, v sobotu, máš v plánu jaký úsek?
V době, kdy rozhovor vydáte, budu na cestě z Ankary do turecké Kappadokie. To je oblast proslavená scenériemi s létajícími balóny. Tam bych měl dojet v neděli večer, pokud vše dobře půjde.