Komentář Elišky Nové. Jela jsem sem s babičkou. Bylo před Vánoci, někdy v devadesátých letech. Obchodní dům Máj (tehdy to skutečně ještě Máj, nikoli My, byl) oplýval vánočními světly a plnými taškami. Dodnes z toho mám ohromný zážitek. Tu vzpomínku už nikdy potom žádná další návštěva nepřekonala. Snad i proto, že budova je hodnotná především zvenku.

Posledních pár měsíců se na veřejnosti řešila hlavně nová venkovní podoba Máje, respektive to, co ji momentálně zdobí. O to větší šok to byl, když člověk přišel dovnitř. Není třeba to rozebírat, obrázek si může udělat každý, kdo viděl aspoň jednu z tisíce galerií, jež oblétly mediální scénu. Máj prošel dvouletou rekonstrukcí, která z něj udělala kýč hodný arabského světa.

Nadzvedlo to kdekoho, ještě pár dní před oficiální otevíračkou ale doběhly fotky zevnitř Máje také náměstka pro územní rozvoj hlavního města a mimo jiné také architekta Petra Hlaváčka. „Interiér Máje, jak se zdá, bude úplně zničený necitlivou přestavbou. Takto si památkovou péči nepředstavuji,“ komentoval na své sociální síti X Hlaváček s tím, že zatímco dílčí pozitivní změny ve městě, jako je třeba výsadba stromů nebo úprava dlažby, naráží v jednom kuse na nesouhlas památkářů, „ochrana interiéru takto význačné budovy je hrubě podceněna“.

Inu, jak se památkáři nechali na serveru Aktuálně.cz slyšet, ochraně podléhá samotná stavební konstrukce – a ještě tak vestavěné interiérové prvky pevně spojené se stavbou, což mohou být obklady stěn nebo štukové stropy. Nic hodnotného ale v Máji nebylo. Závěr zní, že památkáři nemohou hodnotit, zda je něco vkusné, nebo není.

Foto: CzechCrunch/René Volfík

+41

Faktem je, že kdyby mohli, bylo by to opravdu moc. Takhle ale debata nestojí. Nejde o to, že dnes památková péče Máj neohlídala, protože ani v mezích zákona nemohla. Jde o to, že by se měly vést dialogy o tom, co památková péče napříště má a nemá podle zákona dělat.

Jestliže dnes není možné umístit do ulic stromy tak, aby to nepřekáželo památkové ochraně, zatímco každý rok přichází tropy přesahující 40 stupňů Celsia, je to na pováženou. Stejně jako to, když si majitelé bytů v činžovním domě, který je význačný jen tím, že je posledním v památkové zóně, nemohou udělat na balkóně markýzu a fasádu musí opravovat tím nejdražším možným způsobem, aby odpovídala té původní.

A je také na zvážení, zda by se památkáři neměli vyjadřovat k proměnám ikonických budov ze sedmdesátých let, a to včetně podoby interiérů. Rozhodně by to totiž nebyl první interiér, ke kterému by vydávali stanovisko. O Máji by to mohlo platit tím spíš, že má veřejnou funkci, nejde o soukromé bydlení. Ono totiž to, že stát či město mluví do toho, jak to má někde vypadat, není nic neobvyklého. Jen je na to Česko se svou komunistickou minulostí stále přecitlivělé.

Na kanárském ostrově Lanzarote si můžete svůj dům omítnout jen bíle, přičemž pro dveře a okna máte na výběr z několika málo barev. Podobně je, tuším, chráněn i řecký ostrov Santorini. V americké Virginii a jejím nejlidnatějším městě Virginia Beach radnice určuje, jak mohou vypadat předzahrádky domů – kvetoucí rostliny či nízké keře tam být mohou, ovocné keře ani náhodou. Ostatně něco podobného známe například i z národních parků, kde je ochrana podoby některých domů o dost přísnější. Jde přitom o chalupy či rodinné bydlení, tedy stavby určené ryze pro soukromé účely.

Vysvětlujte pak obyvatelům pražských Bohnic a Podbaby, že budou dál jezdit z jedné do druhé čtvrti třičtvrtě hodiny namísto patnácti minut, protože lanovku, která měla obě části spojit, úředníci zatrhli s tím, že by narušila krajinný ráz Trojské kotliny, když v Máji může být cirkus.