Důchody se v létě zvýší méně, než se původně plánovalo. O seškrtání mimořádné valorizace penzí se v posledních týdnech strhla tvrdá politická bitva. A znovu se začalo diskutovat o tom, že je třeba český penzijní systém upravit, aby po roce 2030 nezkolaboval. Jedním z lidí, kteří mají do problému unikátní vhled, je šéf investiční společnosti Avant Vladimír Bezděk. V minulosti vedl dvě důchodové komise a stál u – nakonec nešťastně zrušeného – pokusu o penzijní reformu z roku 2012. „Teď už prostor na rozsáhlé změny bohužel není,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch.

Pokud se to, jak se vypočítávají a vyplácejí důchody, nezmění, čeká zdejší ekonomiku po roce 2030, kdy do penzí začnou odcházet silné ročníky ze 70. let, tvrdý náraz. V rozpočtu zkrátka nebude dost peněz na důchody – seniorů bude příliš a aktivních pracujících, z jejichž odvodů se penze vyplácí, naopak málo.

Vláda Petra Fialy proto začala hovořit o tom, že ještě letos navrhne několik úprav penzijního systému, mluví se mimo jiné o zvýšení věku pro odchod do důchodu. Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka už naznačil, že z nynějšího stropu 65 let by se mohlo jít až k 68 letům. Podle Vladimíra Bezděka ale ani to nebude stačit.

„U generace narozené po roce 2020 by důchodový věk mohl být někde na 71 letech,“ naznačuje v rozhovoru pro CzechCrunch. Bezděk vymýšlel důchodovou reformu nejprve pro vládu Vladimíra Špidly v letech 2003 a 2004 a pak pro kabinet Petra Nečase před deseti lety. Ten nakonec i některé návrhy uvedl v život, mimo jiné takzvaný druhý pilíř, který ale následně Bohuslav Sobotka a Andrej Babiš zrušili.

Vladimír Bezděk před Avantem působil mimo jiné jako CEO a předseda představenstva pojišťovny Aegon, vedl slovenskou Generali pojišťovnu, Penzijní společnost České pojišťovny a ČSOB Pojišťovnu. V rozhovoru pro CzechCrunch hovoří o tom, jak by důchody změnil, kdyby mohl, proč si myslí, že Česku chybí vize a jak to s penzemi souvisí. I proč už není možné znovu zavést druhý pilíř.

Druhou důchodovou komisi jste vedl v roce 2010. Asi jste si tehdy nemyslel, že za dalších třináct let budeme co do existujících úprav a reforem penzí v dost podobné pozici?
Máte pravdu, nemyslel. A dokonce bych řekl, že debata, která se nyní vede, není bohužel stejná, protože v roce 2011 se nakonec udělalo hodně věcí a založil se druhý pilíř. Dnes už nikdo včetně mě druhý pilíř nenavrhuje, protože – zjednodušeně řečeno – jsme za těch třináct let zestárli a pomyslné okno příležitosti, které umožňovalo udělat nějaký manévr strukturálnějšího charakteru, je už přibouchnuté. Debata se dnes vede nikoli o výrazné úpravě systému a přidání dalších nohou, ale o tom, jak vybalancovat stoličku, na které sedíme.

Tu podpírá masivní, ale z hlediska finančních zdrojů do budoucna čím dál slabší průběžný pilíř, kam odvádí peníze aktivně pracující a vyplácí se z něj důchody seniorům. Druhá nožka je sice objemově postupně nabývající, ale z hlediska zhodnocení prostředků nepříliš efektivní třetí pilíř ve formě penzijních fondů, kam si lidé mohou dobrovolně ukládat peníze. Takže my sedíme na židli, která je o dvou nohách, přičemž každá z nich má signifikantní slabiny. To není úplně optimální situace. Před třinácti lety tu byla šance přidat jako vzpěru třetí nohu, stalo se, ale další vláda to pak zrušila. A jsme tam, kde jsme.

Po velkém martyriu v parlamentu je nakonec schválená nižší mimořádná valorizace, díky které se debata o úpravě penzijního systému znovu rozpoutala. Co o tom soudíte? Vy jste na riziko mimořádných valorizací opakovaně upozorňoval už loni.
Úprava zákona snižující mimořádnou valorizaci penzí z důvodu inflace má dvě roviny. Jedna je věcně obsahová, druhá je způsob provedení. Ekonomicky vzato si v zásadě myslím, že jde o krok správným směrem, za který, jak už to bývá, nikdo žádný kladný bod nezíská. Co do způsobu provedení, tedy přijetí ve stavu legislativní nouze, je to složitější a tato cesta vůbec není prosta rizik.

Spíš jsem mířil k tomu, jestli vláda seškrtáním valorizace neudělala zase jen dílčí krok, navíc svým způsobem pozdě.
Ano, řeší to jen a pouze tuto valorizaci. A je škoda, že toho zákon neřeší víc, když už se vláda rozhodla projít tak bolestivou a trnitou uličkou. Měli přidat i systémovou úpravu pravidel pro mimořádné valorizace jako takové. Protože nelze vyloučit, že se třeba v srpnu či v září opět nepřeplní pětiprocentní inflační kotel a naplní se podmínka pro další valorizaci. Nepřeju si, aby se to stalo, ale úplně hypotetické riziko to není. Stáli bychom ve stejné situaci, protože v paragrafu 67 je ve třech odstavcích přesně definováno, jak se mimořádné valorizace dělají, a tyto tři odstavce zůstaly stejné. Ostatně loni jsme měli dvě mimořádné valorizace.

Co s tím? Zvýšit inflační hranici, při které je třeba důchody zvedat?
Cest je víc. Asi bych nezvyšoval práh citlivosti, takže hranici inflace bych nechal na pěti procentech a nezvedal ji na osm či deset procent. Rozumnější je uvažovat o tom, že ve výpočtech se zohlední nejen růst reálných mezd, ale i jejich případný pokles. A to se nyní neděje.

Dnes je to tak, že se vezme inflace plus polovina růstu reálné mzdy, a vznikne vám číslo, o které se procentuálně zvýší důchody. Pokud se reálné mzdy propadly, což se aktuálně už druhým rokem děje, z pohledu výpočtu je to nula, nikoli záporná hodnota.

Takže když inflace stoupne o dvacet procent a mzdy klesnou o deset, tak místo, aby valorizace byla „jen“ patnáct nebo dokonce deset procent, je dvacet procent, protože se počítá jen z míry inflace?
Přesně, na faktor záporné reálné mzdy se nepohlíží. Respektive, abych byl úplně přesný, odkládá se v čase. Logicky totiž po krizi přijde moment, kdy reálné mzdy v ekonomice začnou zase růst a do valorizace důchodů se nárůst reálných mezd začne započítávat až ve chvíli, kdy jejich nárůst vykompenzuje předchozí pokles. Hodně zjednodušeně řeknu, že pokud nám loni a letos reálné mzdy celkem klesnou o patnáct procent a v dalších letech budou průměrně růst o tři procenta ročně, tak teprve na konci pátého roku se do standardních valorizací začne znovu počítat i faktor reálných mezd.

Zkrátka důchodcům se na rozdíl od zaměstnanců příjmy reálně zvyšují.
V ekonomické recesi, kdy reálné mzdy klesají, má takzvaný náhradový poměr, tedy poměr mezi průměrnou penzí a průměrnou mzdou, tendenci vystřelit nahoru, protože důchody se valorizují o celou inflaci, zatímco reálné platy klesají. Proto jsme dnes s náhradovým poměrem na čtyřiceti šesti procentech, kdyby nebyla korekce mimořádné valorizace, vyskočíme k padesáti procentům, což by bylo evropské unikum. Podobně se důchody chovaly v letech 2010 až 2012. V krizích to zkrátka jde nahoru a v dobré ekonomické situaci náhradový poměr zase klesá. Proto bych se snažil to udělat tak, abychom se vyhnuli vyběhnutí nahoru a pak dozvuku v podobě poklesu dolů.

A stane se to? Věříte, že nějaká reforma, byť parametrická, přijde?
Jeden axiom je, že vláda tvrdí, že něco chystá. Druhý axiom je, že vláda prý bude připravena věc diskutovat s opozicí. A jako třetí axiom bych dodal, že opozice v podobě zástupců hnutí ANO říká, že je připravená s vládou některé dlouhodobé úpravy diskutovat. Pokud toto platí a bude platit i ve zbytku roku, mohla by se povést nějaká širší dohoda třeba nad dalším vývojem důchodového věku a možná by se mohla povést i úprava valorizačního vzorce, ať už toho standardního nebo mimořádného. A to by nebylo málo.

To za vás stačí?
Lepší než nic. Nebylo by to málo, zejména nástroj důchodového věku je u dlouhodobé projekce finanční stability systému velmi silný.

Půjdou dnešní děti do důchodu v sedmdesáti letech?
Nepochybně. Vezmu to trochu zeširoka. V roce 2012 se v rámci příprav na důchodovou reformu udělalo parametrické opatření, v jehož rámci se do zákona dala pevná vazba mezi vývojem věku pro odchod do důchodu a vývojem naděje dožití. Cílem bylo ukončit politické debaty o tom, kdy se bude chodit do důchodu. Bohužel vláda Bohuslava Sobotky s ministrem financí Andrejem Babišem to pak zrušila a zavedla strop na 65 letech, což všichni víme, že nebude stačit. No a v projekcích, které jsme pro vládu Petra Nečase zpracovávali, bylo, že u generace narozené po roce 2020 by důchodový věk mohl být někde na 71 letech.

Vidíte, bavíme se o něčem, co nastane za desítky let. Chápete, proč se toho všichni tak bojí? Vždyť to není nic, co by se mělo stát za rok za dva…
Domnívám se, že u veřejnosti je to proto, že většina lidí diskuzi nesleduje racionálně a neuvědomuje si, že když se řeší důchodový věk 70 let, že se to netýká jich, ale až jejich vnoučat. Přispívá k tomu i guláš, který z toho dělají média. Často se například zaměňuje naděje na dožití při narození a naděje na dožití, když je vám 65 let. Je to přitom zásadní věc, když se řeší, kolik let v průměru v důchodu strávíme.

V čem?
Jde o to, že naděje dnešních novorozenců na dožití je v průměru těsně pod 80 lety, u chlapců to je o něco méně než u dívek. Ale když se jedinec dožije důchodového věku, je naděje dožití o dost větší, dnešní pětašedesátníky čeká v průměru 20 až 25 let života.

Jasně, u výpočtu naděje na dožití novorozenců je třeba započítat do průměru ty, kteří zemřou předčasně a nedožijí se vyššího věku, což průměr opticky snižuje.
Přesně tak. Je statisticky doložené, že z věkové kohorty dětí narozených v daném kalendářním roce se statutárního důchodového věku dožije devadesát až devadesát pět procent lidí. Mimochodem, když se devět lidí z deseti dožije důchodového věku, je to zásadní rozdíl proti situaci, kdy se průběžné důchodové systémy začaly zavádět v 19. století. Třeba za Bismarcka se 60 let dočkala ani ne desetina ročníku. Tehdy budovali systém pro přestárlé, dneska je to systém pro všechny.

A proč se do toho tak moc bojí říznout politici?
Dnes už nemůžeme říkat to, co šlo říkat ještě třeba před dvaceti lety, a to že sami politici problematice moc nerozumí. Ostatně moje první komise z let 2003 a 2004 měla i takový edukační, skoro bych řekl misionářský úkol. To už dnes neplatí, informací je dost a debata se vede dvacet let. Moje hypotéza, proč se nedaří reformu penzí uchopit a prosadit, je, že to politici vnímají jako klacek, kterým lze bouchat konkurenty. Je to složité, všeprostupující téma, které jde zneužít. A zároveň je to důsledek toho, že v naší společnosti stále ještě nemáme vypěstovanou dostatečnou míru politické kultury a schopnosti vést dialog s názorovými oponenty. V důchodech se bez kompromisu ničeho nedoberete.

Je to trochu jako se školstvím, kde také na ucelenou, koncepční reformu stále jen čekáme…
Školství je dobrý příklad. Existuje několik oblastí, kde se politické názory budou vždycky lišit, a proto potřebujete nějaký společný směr, abyste věděl, kam míříte. Nějakou koncepci, vizi. Nejde o to si rozplánovat všechno, ale umět si vytyčit cíl a čas od času se k němu vrátit a ujistit se, že víme, kde je sever, kde jih a proč jsou tam, kde jsou. Můžu se vás na něco zeptat?

Jen do toho.
Jaký byl cíl české společnosti v 90. letech? Kam jsme směřovali?

Řekl bych, že společnost měla jasno, kam chce patřit. Hnala ji chuť začlenit se na Západ, být členem EU a NATO, možná ekonomicky dohnat Německo…
Přesně. A šlo to napříč politickým spektrem. Důležitá byla role prezidenta Václava Havla, ale zásadní kroky učinili jak Václav Klaus, tak Miloš Zeman, jeden představitel politické pravice, druhý politické levice. Tahle bazální shoda nám dnes chybí. Penze jsou toho důsledkem a společenská deziluze je o to horší, že nám chybí právě nějaký vyšší společný cíl.

A kdybyste měl možnost a mohl prosadit ideální penzijní systém, jak by vypadal?
Ideální systém neexistuje, neexistují ani spravedlivé důchody. Když to slyším, ježí se mi všechny ekonomické chlupy na těle. Stejně tak nemůže být spravedlivá daň, protože já považuji za spravedlivé pravděpodobně něco jiného než vy. S ideálem je to stejné jako se spravedlností. Nicméně kdyby bylo jenom na mně, přistoupil bych k reformě pragmaticky. Pokračoval bych v kolejích průběžného systému, který považuji za už v zásadě nezměnitelný, a dělal bych v něm úpravy, zejména bych postupně zvyšoval věkovou hranici a předělal systém valorizací.

V horizontu dvaceti až dvaceti pěti let bych valorizace navázal jen na inflaci, vývoj reálných mezd bych z výpočtu vypustil, takže bychom měli model, který je více méně běžný ve většině systémů na západ od nás. Průběžný pilíř by i tak dostával další a další rány, takže o zásluhovosti se bude dát hovořit čím dál méně, bude docházet ke stále větší redistribuci.

Jak tomu rozumět?
Že ti, co do systému odváděli hodně, budou dostávat v důchodu relativně málo a naopak. Logicky bychom tak v horizontu čtyřiceti či padesáti let dospěli – a nejspíš dospějeme – k něčemu, co lze nazvat rovnou penzí. Všichni budou dostávat více méně stejnou částku.

Vy jste opakovaně v minulosti zmiňoval i kategorii vdovských a invalidních důchodů jako zralou na úpravu, ne? Ta je také součástí prvního pilíře.
Ano, vdovské a vdovecké důchody jsou podle mě kategorie, která, kdyby se to dobře uchopilo a komunikovalo s dostatečným předstihem, by se mohla zrušit. Samozřejmě ne pro ty, kteří je pobírají, ale pro budoucí vdovce a vdovy. Systému by se tak na výdajové straně o něco ulevilo, ačkoli by zřejmě částečně narostly nároky v jiných sociálních dávkách. Co se invalidních důchodů týče, tam je všechno nastavené poměrně dobře.

A jak byste upravil třetí pilíř?
Je ho potřeba dál podporovat a vysvětlovat lidem, jak je důležité se čím dál víc chystat na stáří a nespoléhat na stát, protože něco jako zásluhovost nepřijde. Je nutné ale provést i změny ve fungování třetího pilíře. Dneska devadesát devět procent výdajů nebo dávek z třetího pilíře končí formou jednorázového vyrovnání, což není dobře.

Lidé si prostě v určitou chvíli vyberou celou částku, kterou si naspořili, v lepším případě za ni předělají kuchyň, v horším odjedou na dovolenou. V tu chvíli systém ale absolutně neplní svůj účel, tedy aby po dobu mnoha let vyplácel střadatelům pravidelné částky. Navíc čtvrtina všech klientů třetího pilíře jsou lidé v důchodovém věku, to také není šťastné. Na druhou stranu roste průměrná měsíční úložka a roste procento lidí, kteří mají příspěvek od zaměstnavatele. Je ale opravdu nutné, aby systém fungoval jako pravidelné přilepšení pro lidi v penzi.

Může třetí pilíř nějak zatraktivnit novinka, která by měla platit od roku 2024, tedy speciální penzijní investiční účty?
Je to určitě cenný krok oproti dnešnímu stavu, kdy je podporováno jen životní pojištění akumulačního typu a produkty penzijního spoření. Přitáhne to lidi, kteří v systému dnes ještě nejsou. Klíčové je i to, že nové účty by měly mít volnější režim v tom, do čeho můžou investovat. Fondy mají poměrně svázané ruce, takže je to vítané rozšíření investičního univerza a to pro část investorů nemusí být nezajímavé. Ale zase tam chybí pojistka, aby si to lidé nevybírali najednou.

Mimochodem, už jste zmínil, že pro druhý pilíř, který zavedla Nečasova vláda a pak ji zrušil Sobotkův kabinet, už není prostor. Ani teď jste ho nejmenoval. Proč to již není řešení?
Jako populace jsme o deset let starší než v roce 2012. Logika druhého pilíře byla postavená na tom, že vezmeme kousek z pojistné sazby, která jako příjem teče do prvního pilíře, doplníme to o část vlastních peněz a začneme si spořit vedle. Byl předpoklad, že takové prostředky se nám budou v investičních fondech zhodnocovat, takže až půjdeme do důchodu, vykryje se tím fakt, že z toho zásluhového pilíře budeme dostávat o něco méně. Jenže ta tři procenta, o která se snížily pojistné odvody, v průběžném systému chyběla. A zvlášť dnes, když jsme jako společnost zase zestárli a celý systém je ještě víc v minusu, už si žádný takový výpadek nemůžeme dovolit. Proto už dnes druhý pilíř nepřichází do úvahy. Před deseti lety bylo ještě otevřené okno, kdy to šlo udělat, ale už se zavřelo. Bohužel.