Násilí ze světa nezmizelo, jen z Evropy. Ta si na něj teď bude muset zvyknout, říká Romancov

Do světového dění bude promlouvat víc mocností než dvě. Mezi nimi i Indie. Ta je podle politického geografa velkou neznámou.

Eliška NováEliška Nová

romancovRozhovor

Foto: Michael Romancov

Politický geograf Michael Romancov

0Zobrazit komentáře

Na Ukrajině zuří už více než rok a půl válka, Arméni prchají ve velkém z Náhorního Karabachu a Izrael a palestinské radikální hnutí Hamás na sebe navzájem útočí. Žádný z těchto konfliktů není zcela nový, v posledních letech se ale vyostřily. Co to všechno znamená? Je to předzvěst něčeho většího? „Ono se nám to zdá, protože jsme dlouho žili v naprostém klidu. Kdybychom žili na Blízkém východě, rozhodně bychom neměli pocit, že dřív býval klid,“ říká ve velkém rozhovoru pro CzechCrunch politický geograf Michael Romancov s tím, že podobně se cítí i obyvatelé Afriky nebo Latinské Ameriky.

To, co podle Romancova nyní probíhá, je dynamická změna v rozložení sil v systému mezinárodních vztahů. Už to není Amerika versus Rusko, ale spíše USA versus Čína. Zároveň končí svět, kde jsou dva hlavní hráči. Do dění bude promlouvat také Indie, Rusko bude stále chtít hrát nějakou roli a nezapomeňme na Evropskou unii. „Budoucí podobu světa si tak nemůžeme představit jako houpačku, kde je chvíli jeden nahoře, ale spíš jako nějakou komplikovanou prostorovou strukturu s asymetricky nastavenými vztahy,“ popisuje politický geograf.

Na co z toho všeho, co se v poslední době děje ve světě, vy osobně nejvíce upínáte pozornost?
Vždycky se snažím, aby můj pohled vycházel ze střední Evropy, protože právě tady žijeme. Globální kontext ale nikdy nelze opomenout. Vidíme teď velmi dynamickou změnu v rozložení sil v systému mezinárodních vztahů. A každá taková změna, kam až lidstvo sahá, je provázena zmatkem a násilím. My v Evropě máme problém, že jsme tomu odvykli. Násilí ze starého kontinentu zmizelo, ve světě ale zůstalo a vždycky tam bylo. Teď se znova blíží k nám a my si na něj budeme muset znovu zvyknout.

Jak to, že se Evropa vyvíjela jinak?
Zhroucení Sovětského svazu sice rezonovalo globálně, ale nejvíc se projevilo v Evropě. Třicet let jsme čerpali mírovou dividendu, zbytek světa na tom ale byl úplně jinak. Tím pádem jsme si zvykli žít v míru a bezpečí, bohužel jsme si přestali uvědomovat, že to není zadarmo a není to statek, kterého bychom si nemuseli vážit. Teď za to platíme.

USA sice ve válkách byly, ale ty neprobíhaly na jejich území. To se nepočítá?
V případě Spojených států je dvojí paradox. Většina Američanů vůbec netuší, že existuje svět mimo USA. Americký volič v průměru nikdy neopustí svoji zemi. Jejich perspektiva přístupu ke světu je úplně jiná než politiky všech amerických administrativ, které se od druhé světové války vystřídaly. Spojené státy vedly po ní řadu jiných válek. V Koreji, ve Vietnamu, několikrát nasazovaly svoje jednotky po útocích z 11. září, což byla americká válka, která sice měla dopad i na Evropu, ale šlo především o Ameriku. Jak v Iráku, tak Afghánistánu byly vedoucí mocností Spojené státy. Evropa tam participovala jako juniorní partner.

To, co se teď děje na Ukrajině, je dozvuk rozpadu SSSR.

Je tedy období bez násilí něco, co na dalších kontinentech nepoznají? Byla Evropa výjimkou, nebo se tento výdobytek postupně dostane i jinam?
Možná poznají, budou se ale muset snažit. A to zatím nevidím. Evropa se snažila z prostého důvodu: naši předci si prošli druhou světovou válkou. Ta sice otřásla celým tehdejším světem, ale na Evropu měla neuvěřitelný dopad. Podívejme se například na počet mrtvých, což je zcela hmatatelné měřítko toho, jak může vypadat násilí. V současnosti je asi 1200 mrtvých Izraelců, vyšší stovky nebo tisíce Palestinců, na Ukrajině jsou to stovky tisíc lidských obětí. Druhá světová válka za sebou zanechala pokud se omezíme jen na evropské bojiště od 1. září 1939 do 8. května 1945 kolem patnácti tisíc mrtvých denně. Je to 35 milionů mrtvých (některé zdroje uvádějí i vyšší čísla pozn. red.). Sovětský svaz za sebou nechal podle odhadů 27 milionů mrtvých.

Ti, kdo to zažili a přežili, to už nikdy nepustili ze zřetele. My to už bohužel nevnímáme, navíc to skončilo. První záchvěv násilí jsme zažili v devadesátých letech v kontextu rozpadu Jugoslávie a rozpadu Sovětského svazu, který probíhal překvapivě málo krvavým způsobem. Má to ale následky dodnes. To, co se teď děje na Ukrajině, je dozvuk rozpadu SSSR.

Jestli to tak je, kolik podobných doher ještě můžeme čekat?
Problémů, které rozpad Sovětského svazu přinesl, je mnoho a žádný z nich nebyl vyřešen. Prostor pro nalézání politického řešení problémů byl, ale nedošlo k němu kvůli tomu, jak je nastaven ruský režim a stejně tak i většina režimů v postsovětském prostoru. Jejich politické elity nepochopily, že hledání politických východisek je funkčnější, stabilnější a levnější než sáhnutí po zbraních. Dalším příkladem může být situace mezi Ázerbájdžánem a Arménií, což je konflikt, který měl násilnou rovinu v devadesátých letech, následovala pauza a před třemi lety se tam násilí vrátilo a jeho erupce se projevují do současnosti. Podobných erupcí bylo v postsovětském prostoru mnoho, ještě víc pak po celém světě, k nám to ale nedoléhalo.

Doléhá k nám to, co se nyní děje v Izraeli?
Záleží, jakým způsobem vůči tomu zaujmeme stanovisko. Z mého pohledu je třeba velmi problematický návrh premiéra Petra Fialy na přenesení ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma. Je to něco, co nám nepomůže, stejně tak to nepomůže Izraelcům ani Palestincům. Je to symbol. Otázkou ale je, jestli to je symbol vhodný. Já se domnívám, že v tento okamžik ne. Největším lobbistou za změnu adresy české ambasády byl mimochodem Miloš Zeman, člověk, který v domácí a zahraniční politice zkazil, co mohl.

Může se ale zdát, že se v poslední době těch konfliktů děje moc. Jak to číst? Je to předzvěst něčeho většího?
Ono se nám to skutečně zdá. Právě proto, že jsme dlouho žili v naprostém klidu. Kdybychom žili na Blízkém východě, rozhodně bychom neměli pocit, že byl dřív klid. Podívejme se třeba na arabské jaro (vlna protestů v řadě arabských států před více než deseti lety pozn. red.), které rezonuje na Blízkém východě dodnes. Do toho nebyly zapojeny ani Spojené státy, ani Izrael, ani Západ. Byl to vnitroarabský problém. Podívejme se do Afriky nebo do Latinské Ameriky, kde sice nejsou mezistátní války, ale levicové nebo pravicové guerilly, narkomafie a další jsou tam na denním pořádku. Žádný klid neexistuje. Respektive, svět nikdy v klidu nebyl, byla v něm jen Evropa.

Rusko chtělo změnit rozložení sil

Říkal jste, že sledujeme změnu v rozložení sil v systému mezinárodních vztahů. Bude mít nějaký z konfliktů, které nyní probíhají, zásadní vliv na uspořádání světa?
Může. Začněme od nás. Rozložení sil se samozřejmě může změnit v důsledku rusko-ukrajinského konfliktu. Ruská politická elita si válku na Ukrajině přála, vyvolala ji a nyní ji také vede. A bude se nějak muset vypořádat s jejími dopady. Byla to akce, která rozhodně nepřišla jen tak, bylo to promyšlené politické rozhodnutí, jehož důvodem byl fakt, že ruská politická elita nebyla spokojená s pozicí Moskvy v systému mezinárodních vztahů. Ani v kontextu evropském, ani v kontextu globálním.

Ta válka je pokusem změnit nevýhodné rozložení sil. Jenže se jim nepodařilo krátce a efektivně zrealizovat to, co měli v úmyslu. Jejich cílem nepochybně bylo postavit Evropu, Spojené státy, a tím pádem i zbytek světa před nový status quo. Starý se jim ale nepodařilo zbořit. A teď je otázka, co se s tím starým statem quo stane. Nemám křišťálovou kouli, ale Rusko z konfliktu na Ukrajině nepochybně vzejde výrazně slabší než na jeho začátku. Nelze věřit tomu, když Rusové o své ekonomice říkají, že vzkvétá, nicméně Rusko pořád patří mezi největší ekonomiky na světě. Jen začíná výrazně slábnout. Sestup Ruska začíná být podobný ruskému demografickému propadu.

Jak velký je demografický problém Rusů?
V roce 1989 byl tehdejší Sovětský svaz třetí nejlidnatější zemí na světě. Po rozpadu byla z Ruské federace bezpečně osmá nejlidnatější země. Dnes je v lepším případě desátá, možná už i níž, do roku 2050 se každopádně propadne hluboko do druhé desítky nejlidnatějších zemí světa. Důvod je ten, že po rozpadu SSSR došlo k nějakému demografickému šoku a Rusové přestali mít děti. Porodnost klesla způsobem, který za normálních okolností vidíme, když je země ve válce. Oni ale nebyli.

Takže se lekli svého oslabení a přestali mít děti?
Nevím, jestli se lekli, ale rozpad Sovětského svazu dovnitř společnosti opravdu přinesl obrovskou míru šoku, stresu a nejistoty, takže intuitivně zareagovali podobně, jako by v té válce byli. Navzdory tomu, že se vláda Vladimira Putina systematicky snaží nakopnout porodnost, dlouhodobě se to nedaří. Zavedli například i něco, jako je mateřský kapitál. Když se ženě narodí dítě, jsou s tím na ruské poměry spojené skutečně značné finanční benefity. Nic, co by se dalo srovnat třeba s Husákovými dětmi v někdejším Československu, se jim ale nepodařilo. Pokud Rusko v některých letech nevykázalo meziroční propad, tak jen proto, že se ze zahraničí, primárně pak z někdejšího prostoru bývalého Sovětského svazu, začali vracet etničtí Rusové a jejich rodiny. S výjimkou pobaltských států, kde se dobře žije.

Z Ruska zaznívá, že jsou připraveni následovat Čínu, což je něco, co tady nikdy nebylo.

Říkal jste, že Rusko nebylo spokojené s tím, jak se pro něj situace vyvíjí. Bylo ale v minulosti někdy spokojené s historickým vývojem?
Jsou dva okamžiky, kdy optikou fungování ruských politických elit můžeme říct, že ano, v daný okamžik vypadal systém mezinárodních vztahů tak, jak si představují. Poprvé se to stalo po porážce Napoleona a trvalo to zhruba do krymské války, tedy 39 let. Podruhé, když skončila druhá světová válka, což trvalo dejme tomu do roku 1989. Takže jen o něco málo déle. I tehdy ale v OSN, což je základní kámen systému mezinárodních vztahů, ve kterém žijeme, využíval Sovětský svaz svého práva veta, které značí nespokojenost velmoci, výrazně častěji než všichni čtyři další stálí členové Rady bezpečnosti dohromady.

Zaznělo také, že Rusko by mohlo vyjít z války na Ukrajině výrazně oslabené. Je to dobrá zpráva? Historie ukazuje, že nemusí. Německo zdecimované první světovou válkou se odrazilo na podobě země, která rozpoutala tu druhou.
Toto riziko tady je a existuje i kvůli historické analogii. Řeší se to také v kontextu diskuze politických elit. Problém je, že Rusko tvrdí, že je s ním zacházeno jako s poraženým Německem, od roku 1989 až dosud. Kdybychom ruské politické elity brali vážně, tak to, co se teď děje na Ukrajině, je ruská reakce, která zrcadlí tuto obavu.

My samozřejmě nevíme, v jakém vztahu k Evropě a ke světu Rusko bude na konci války. Putin ostatně nyní odjíždí na návštěvu Číny a bude velmi zajímavé sledovat, o čem všem budou jednat. Když se ale podíváme na oficiální vyjádření ruského ministerstva zahraničí nebo Putina osobně, v posledním roce a půl jednoznačně vidíme, že zdůrazňují čínskou pozici. Zaznívá, že jsou připraveni následovat Čínu, což je něco, co tady nikdy nebylo, a nelze to interpretovat jinak, než že se Rusko stává na Číně závislým. Jí to na jedné straně vyhovuje, protože Rusko jí může poskytnout řadu výhod, zejména v materiálním slova smyslu, protože je to surovinově bohatá země. Čím bude na Číně závislejší, tím méně bude muset Peking brát suroviny z jiných částí světa, odkud jsou dopravní toky potenciálně zranitelnější. Na druhou stranu, čím víc bude Rusko závislé na Číně, tím větší problém Čína s Ruskem bude mít. Rusko je totiž pořád příliš velké i příliš mocné na to, aby ho mohla Čína jednoduše manažovat.

Co to znamená z pohledu světa?
Ten nejdůležitější problém z hlediska mocenských změn je v tento okamžik vztah mezi Spojenými státy a Čínou. Žádné jiné dvě země teď nemají takový potenciál. Navzdory tomu, že Čína šla za posledních třicet let neuvěřitelně nahoru, pořád ani zdaleka nemá takovou vojenskou nebo ekonomickou sílu jako USA. Spojené státy ale nemohou Čínu ignorovat, nejsou schopny ji posouvat směrem, kterým by si přály. Pro americké elity je to částečně výzvou, částečně nepříjemné. Budou si na to ale muset zvyknout. Otázkou je, zda vztah mezi USA a Čínou získá podobu vztahu mezi Spojenými státy a Británií v první polovině dvacátého století, nebo podobu vztahu mezi Spojenými státy a Sovětským svazem ve druhé polovině dvacátého století.

V tuto chvíli mají obě možnosti perspektivu, byť vzhledem k tomu, že v Číně jsou u moci komunisté, se nabízí spíš druhá analogie, což znamená nějakou podobu studené války. Otázkou je, kde bude ležet hlavní konfrontační linie. Za studené války to byla západní Evropa, nyní se nabízí, že by to mohlo být asijsko-pacifické středomoří, tedy prostor od Singapuru k Japonsku, kde Spojené státy mají pevnou pozici nebo ji případně upevňují. Jde o Japonsko, Tchaj-wan, možná znovu Filipíny. USA jsou dlouhodobě přítomny v Jižní Koreji. A je také otázkou, jak se bude vyvíjet vztah mezi Amerikou a Vietnamem, kde dnes komunistická strana velmi čile spolupracuje s USA, navíc s Čínou nemá úplně dobré historické zkušenosti.

Kudy běží Indie?
Ta je velkou neznámou. Středoevropané se jí dlouho a trestuhodně nevěnovali. Indie dnes vykazuje velmi zajímavou dynamiku hospodářského růstu a politického vývoje. Rozhodně tedy nepůjde ve světě o bipolární vztah mezi USA a Čínou, roli v tom bude hrát také Indie a něco minimálně bude chtít Rusko. Pevně doufám, že v tom budeme chtít hrát roli také my jako Evropa, protože je nesmysl, aby to byly jednotlivé členské země unie. Žádná z nich Německo ani Francie už nemá dnes takové kapacity, aby v tom hrála svoji nezávislou roli. Zato jako Evropská unie ji hrát můžeme.

Tím pádem nejde o dva aktéry, ale o pět. Budoucí podobu světa si nemůžeme představovat jako houpačku, kde je chvíli jeden nahoře, ale spíš jako nějakou komplikovanou prostorovou strukturu s asymetricky nastavenými vztahy.

Indie čile obchoduje nejen se Spojenými státy, ale i s Ruskem. Nedá se předvídat, kam se přikloní?
Bude chtít být vlastním nezávislým aktérem. Pokud se Indům bude dařit hospodářsky a pokud se nezačnou propadat do vlastních vnitřních problémů, pak jejich země půjde v jednadvacátém století nahoru. Navíc Indie bude nejlidnatější zemí na světě – a podle některých statistik jí už je. Indická ekonomika taky přetlačila na konci loňského roku Británii, která vypadla z první pětky. Zůstala v ní poslední evropská ekonomika, a to německá.

Jsou to tedy USA, Čína, Japonsko, Německo a Indie. Odhaduje se, že kolem let 2035 až 2038 by se z Indie mohla stát světová trojka. Takhle silná ekonomika s neuvěřitelným lidským potenciálem o sobě bude chtít dát vědět ve světě. Teď se na ni díváme optikou ukrajinsko-ruského konfliktu a ptáme se, proč Indie nepodporuje Ukrajinu. Indický ministr zahraničí na mnoho variací stejné otázky odpovídá: Proč bychom měli? Indie má svoje zájmy, svoje představy. A vždycky se také ptá, jak by se Evropané zachovali, kdyby došlo ke konfliktu v oblasti jihovýchodní Asie? Indie ví, že by se Evropa na její stranu nepřidala. My vůči nim nemáme závazek a ani ho nechceme mít. Indie jasně říká, že stejně tak ona. Je to nezávislý, solitérní aktér. A my si na to musíme zvyknout.

Co může Indii rozložit zevnitř?
Indie je na rozdíl od Číny demokratická země a čekají ji napínavé volby. Má velké množství vnitropolitických problémů, včetně napětí mezi indickými hinduisty a muslimy.

Indie je nezávislý, solitérní aktér. A my si na to musíme zvyknout.

Kdy to přestal být svět, kde jsou na jedné straně USA a na druhé Rusko?
Rozpadem systému studené války v letech 1989 až 1991. Tehdy vyvstala velká otázka, co s tím systémem bude dál. Jak už jsem říkal, základním kamenem systému mezinárodních vztahů, ve kterém žijeme, je OSN. To je skrz naskrz americký vynález. Přežil rozpad Sovětského svazu, teď je ale otázka, zda přežije rusko-ukrajinskou válku, americko-čínské soupeření, vzestup Indie a těch dalších. Je možné, že ano, a je možné, že ne, protože třeba právě Indové jsou hrubě nespokojení s tím, že nejsou v pozici stálého člena Rady bezpečnosti OSN, kde sedí pět států, vítězů druhé světové války, tedy konfliktu, který skončil před osmdesáti lety. Existují čtyři země, o kterých se od roku 1989 vážně uvažuje jako o potenciálních členech Rady bezpečnosti: Německo, Japonsko, Indie a Brazílie. Nic se ale nikdy nezměnilo.

Mají Rusko a Čína nějaký zájem na tom, co se nyní děje v Izraeli?
Ano. Rusko už ostatně v Radě bezpečnosti OSN předložilo návrh rezoluce odsouzení násilí vůči civilistům a zachování míru, který byl odmítnut USA, Británií, Francií i Japonskem. Rusko tak hned začne říkat, že Západ nepodporuje mír. Čína zase prohlásila, že vyzývá obě strany, aby se zřekly násilí. To Peking nic nestojí. Objevily se spekulace kvůli rusko-íránským vztahům, protože se ví, že hnutí Hamás je na Írán napojené. Jestli ale Rusko nějak podpořilo samotný útok, nevíme.

V roce 2024 čekají USA prezidentské volby a Donald Trump se bude znovu ucházet o Bílý dům

A co Amerika? Má na to, aby se soustředila na oba konflikty, nebo si bude muset vybrat mezi Ukrajinou a Izraelem?
V tuto chvíli k tomu podle mě není důvod. Izrael je vojensky o tolik silnější než Hamás nebo jakákoli jiná palestinská entita, že z vojenského hlediska to pro něj problém nebude. Pokud by to přerostlo v regionální válku intenzity jako na Ukrajině, pak by situace mohla být jiná. Otázkou ale je, jestli o to mají zájem ostatní aktéři. Velká válka na Blízkém východě tady několik desetiletí nebyla. Minimálně proto, že si arabští aktéři uvědomili, že vojensky toho proti Izraeli moc nedokážou.

Evropa jako supermarket

Pojďme se podívat ještě na Evropu. Počítáte s tím, že bude i nadále zásadně promlouvat do světového dění?
Pevně v to doufám, ale třeba teď to moc neděláme. Evropská unie je pořád ještě aktér, jehož hlas je silný, pokud jde o hospodářské záležitosti. Je ale slabý a roztříštěný, pokud jde o zahraničně-politické a vojensko-bezpečnostní otázky.

Příliš mnoho hlav a každá si myslí něco jiného?
Ano, především ale proto, že je zahraniční politika pořád ještě svázána s konsenzem. Než 27 zemí dosáhne konsenzu, trvá to, což v konečném důsledku škodí nám všem.

Chceme tedy větší integraci EU?
Podle mého názoru je to jediná cesta, která nám potenciálně zaručuje důležité místo z hlediska distribuce moci. To neznamená místo vítězné nebo takové, kde by vše bylo podle nás. Ale nikdo z nás není tak silný, aby byl schopen svojí sólo akcí přetlačit nebo aspoň vyvážit Čínu, Indii a USA. Chceme se dobrovolně odsoudit k bezvýznamnosti? Jeden Singapurec to ze své perspektivy pojmenoval tak, že zatímco USA jsou superpower, Evropa je supermarket. Je jen na nás, jestli jím zůstaneme.

Které volby v Evropě by nějak mohly ovlivnit směřování EU?
Kterékoliv volby v kterékoliv evropské zemi mají potenciál narušit nalézání konsenzu. Pokud by volby dopadly špatně v jedné z těch větších zemí, bylo by to pro zbytek mnohem komplikovanější. Uvidíme, co nová slovenská vláda. V tuto chvíli to vypadá, že má blíž k postoji, který v rusko-ukrajinském konfliktu zaujímá Maďarsko. To znamená, že Maďarsko přestane být jediným troublemakerem. Budou dva. Jakmile jsou dva, jejich pozice bude silnější, i když sami o sobě jsou malí.

Na začátku jste říkal, že přeskupení sil provází zmatek a násilí. Co může zmatek a násilí přinést až do Česka?
V tuto chvíli žádný takový důvod není. Máme bezprecedentně dobré vztahy se všemi sousedy. To je třeba obrovský rozdíl oproti první československé republice, která měla se všemi sousedy vztahy špatné. S jednou jedinou výjimkou, a to bylo Rumunsko. Teď nikde není problém, který by nebyl řešitelný. Je tu česko-německá deklarace, díky které nemůžeme mít větší jistotu ve vztazích k Německu. Jsme v EU a NATO. S Polskem žádný problém nemáme.

A co polský důl Turów?
To je problém technický, který se navíc podařilo ošetřit. Nemáme problém ani s Rakouskem, kde to byla a je neshoda na jaderné energetice. Ale opět to je technicko-environmentální problém, nikoli politický nebo vojensko-bezpečnostní. Se Slovenskem problém také není. Směrem dovnitř je Česko společnost viditelně fragmentovaná, stejně jako jakákoliv jiná společnost v Evropě nebo na Západě. Je to tedy standard. Na rozdíl od jiných evropských zemích také nemáme viditelnou nábožensko-etnickou či jinak definovanou minoritu, jejíž aktivity by vzbuzovaly otazníky stran existence Česka ve fyzickém slova smyslu.

Z Afriky se stane hřiště, kde si velmoci budou trénovat svoje strategie a taktiky.

Zajímá mě ještě jedna věc, kterou jsme nezmínili. A to je migrační krize, která bude velmi úzce souviset i s environmentálními otázkami. Jaký na to všechno může mít vliv?
V jednadvacátém století bude naléhavost environmentálních témat stoupat. Myslím, že paradoxně ne kvůli té environmentální, ale spíš kvůli bezpečnostní dimenzi, kterou s sebou téma nese. Evropa bude muset hledat odpovědi na tyto výzvy. Nyní nevíme, jakou cestou se EU vydá ani proč. Myslím, že bude větší vůle bránit vnější hranici, čemuž nahraje právě vyšší evropská integrace.

Položí migrační krize na geopolitickou mapu i Afriku?
Určitě ano, protože navzdory tomu, že porodnost v Africe nyní klesá, dynamika posledních let je taková, že se do roku 2050 její populace zdvojnásobí. Afrika tedy bude za čtvrtstoletí lidnatější, než je dnes Indie nebo Čína. Zároveň je Afrika velmi slabě institucionalizovaná, dopadá na ni velmi silně klimatická krize a právě ty relativně slabé africké státy a slabé africké ekonomiky mají výrazně menší schopnost mobilizovat zdroje nezbytné k tomu, aby se dopady řešily na místě.

To všechno bude přispívat k migračním pohybům. Je nepravděpodobné, že by Afričané začali migrovat do Číny nebo Indie. USA jsou přitažlivé, ale leží daleko. Země Latinské Ameriky takovou atraktivitu nemají, Rusko už vůbec ne. Dá se předpokládat, že Afričané, kteří se rozhodnou migrovat, půjdou právě do Evropy.

Rozehrávají velmoci ve svých plánech nějak možnost, že by se Afrika stala úplně neobyvatelnou?
S tím jsem se nesetkal. Do Afriky intenzivně nastoupila Čína, což nyní vnímáme. Co už nevnímáme, je indická přítomnost v Africe nebo ta brazilská. Brazílie přitom leží hned naproti. Když se podíváte na mapu a pojedete prstem z Brazílie do Afriky, dostanete se do Angoly, což je portugalsky mluvící země stejně jako Brazílie. Na druhé straně pak leží Mosambik, další taková. Když byl současný prezident Luiz Inácio Lula da Silva poprvé prezidentem v letech 2003 až 2011, Brazílie byla velmi asertivní a „Lula“ se velmi tvrdě vyjadřoval proti USA a Evropě. Měl obrovské ambice v Africe.

Přijde tedy nová koloniální doba?
Ne v tom klasickém slova smyslu. Jsem ale přesvědčen, že v tento okamžik je jednou z potenciálních trajektorií vývoje Afriky, kterou musíme brát v potaz, nové dělení mezi Čínu, Indii, Brazílii, Evropu, USA a případně Rusko. Z Afriky se stane hřiště, kde si velmoci budou trénovat svoje strategie a taktiky. Na to konto tam dojde k zástupným válkám. Podobně, jako byla pro druhou polovinu minulého století příznačná válka ve Vietnamu, to může být někde v Africe. Zároveň budou všichni hráči do Afriky humanitárně, politicky a environmentálně pronikat a nabízet svou pomoc, svá řešení. Ale Afrika bude primárně právě jen hřištěm, takže to odskáče víc než kdokoli jiný.