Její šperky se vinou kolem lidských těl jako výhonky popínavé rostliny, jindy zase majestátně doplňují módní kolekci. To se ostatně stalo i při příležitosti loňského týdne módy v Praze, když se šperkařka Magdalena Šťastníková spojila s návrhářem Tomášem Němcem a vytvořila kolekci Drape. Liberecká rodačka za ni získala titul Designérka šperku roku v cenách Czech Grand Design, i přesto ale se svým uměním finančně nevyjde. „Ještě jsem neměla moment, kdy bych mohla být jenom designérka šperku a uživila se tím,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch.

Portfolio Magdaleny Šťastníkové je nezvykle různorodé. V ateliéru na pražských Vinohradech vytváří také třeba intimní šperky spojené se vzpomínkou na zesnulého anebo s koncem vztahu. Pracuje s empatií, emocemi a tělesností – její šperky často nemají pevně danou funkci, mění se podle toho, jak se na tělo nasadí.

„Šperk může být talismanem i každodenním připomenutím. Je to malá věc, která se vám blýská na ruce několikrát za den – a s ní se vždycky znovu připomene i to, co pro vás znamená,“ vysvětluje jednatřicetiletá umělkyně.

Šťastníková studovala na UMPRUM, konkrétně ateliér K.O.V., předtím prošla střední školou zaměřenou na bižuterii v Jablonci. Dnes kombinuje tradiční techniku odlévání do ztraceného vosku s fluidní estetikou, která podle ní rezonuje na Instagramu. A zatímco přes sociální sítě jí přichází většina objednávek, samotnou tvorbu pořád drží pevně ve svých rukou – doslova. „I když jsem designérka, nejsem ještě schopná se vzdát řemeslné části výroby. Potřebuju si danou věc opracovat od začátku do konce,“ říká v rozhovoru.

Co je pro vás příjemnější? Když tvoříte šperky, které mají být součástí módního looku, nebo ty, co jsou samy o sobě solitérem?
Potřebuju to vyvažovat. Mám ráda oboje, ale když pak dlouho dělám svoje věci nebo dlouho dělám jen zakázky, cítím, že se vyčerpám. Nedokážu si ale představit, že bych dělala jen věci na přehlídky, to bych se asi zbláznila. (smích) Je to hodně náročné, časově i finančně, protože u takových výrobků dopředu nevím, zda se prodají – jsou často výraznější a někdy nenositelné. Ale baví mě balanc mezi tím, kdy udělám kolekci, kterou si jsem jistá, nafotím si ji a jsem schopná ji zpropagovat, a pak v mezičase vyrobím kolekci v kolaboraci s módním návrhářem.

Mám ve své tvorbě tři pilíře. Jedna část jsou moje kolekce, které vycházejí ze mě a kterými komunikuju to, co prožívám. Druhý pilíř jsou custom zakázky, u kterých se musím částečně přizpůsobit klientovi, je tam určité omezení, ale zase mám větší a jistější tok peněz. A pak jsou právě přehlídky, které jsou nejkreativnější, ale zároveň riskantní co se týče finančního odměňování.

Co se se šperky z přehlídek pak děje? Vystavujete je nebo je dál prodáváte?
V předchozích ročnících fashion weeku jsem spolupracovala třeba s designérem Alešem Hnátkem nebo se značkou Jarda Praha. Šlo o šperky vyrobené jen na tu přehlídku, byly to výrazné a masivnější kousky. Většinou se ani nejednalo o šperk z drahého kovu, ale bižuterní věc, efektní spíš na show a na fotky. Tyhle kousky se pak uložily do archivu a půjčovaly se maximálně na focení. Projekt s Tomášem Němcem byl vůbec první, který měl být ready-to-wear, tak jsem si říkala, proč neudělat i šperky tak, aby se daly nosit v běžném životě. Takové kousky pak mohu dát do nějakého concept storu nebo je prodat sama, ale práce a design se dostanou i do reálného života.

V rozhovorech často mluvíte o šperku jako objektu, který vede s tělem dialog. V jakém momentu začalo být tohle „tělesné“ vnímání šperku pro vás důležitější než jen jeho dekorativní funkce?
Přijde mi hrozně důležité uvažovat o šperku tak, že ho člověk bude nosit. To znamená nevyrobit jen nějakou nádhernou věc, která spolu s tělem nefunguje. A pak je klíčové i pochopení tvaru a materiálu – když si něco zkoušíte na ruce, vnímáte, jestli vás to tlačí, jestli vám to sedí, jak je to těžké. Chci, aby mé šperky byly nošeny a aby byly pohodlné.

Navíc jsem postupem času zjistila, že moje dlouhodobé téma je empatie, koexistence a propojení. Dělám sice šperky v unisex formě, ale můj přístup je hodně jemný a ženský. Myslím, že tělesnost, měkkost těla, je pro mě výchozím bodem a že to v sobě mám už od začátku své tvorby.

Vaše šperky navíc často nemají jasně definované použití – z prstenu se může stát třeba ear cuff, tedy ozdoba na ucho. Proč jste zvolila tak uvolněný styl tvorby?
To vzniklo náhodou. Jednou jsem udělala ear cuff, který se měl nosit jedním směrem, ale půjčila jsem ho několikrát na focení a dotyční ho pokaždé použili jinak. Zjistila jsem, že na ucho pasuje z různých směrů, a přitom vždycky vypadá dobře. A došlo mi, že je to vlastně fajn, když i člověk, který se šperkem dál pracuje, dostane kreativní svobodu. Proto jsem se rozhodla dělat některé mé šperky tak, aby byly variabilní.

Baví mě, že to není jen dekor, který si vezmete a dáte si ho na ucho. Musíte pochopit jeho tvar, trochu se s ním sžít a naladit se na něj, abyste věděli, jak ho na tělo nasadit. A pak tam vznikne určité napojení, protože šperk není jen něco, co si na sebe ráno hodíte. Snažím se o vytvoření dialogu mezi šperkem a jeho nositelem.

Jak vás vůbec napadlo se věnovat právě šperku?
Já jsem byla už jako malá výtvarně nadaná, nic jiného mi ani nešlo. Jsem navíc z Liberce, kraje zaměřeného na bižuterii. Vzhledem k tomu, že jsem se nedostala na gympl, přišla v potaz umělecká škola. V regionu je turnovská střední uměleckoprůmyslová škola a pak ještě ta v Jablonci. A obě dvě jsou víceméně zaměřené na šperk nebo na kameny. I když měly v nabídce třeba grafiku, já jsem věděla, že chci tvořit rukama. Nedokážu ani sedět za počítačem, je pro mě důležité modelovat v prostoru. Časem jsem i pochopila, že mi měřítko šperku vyhovuje, že se na menší věci a detaily dokážu mnohem více soustředit.

Ve své diplomové práci jste uvažovala o soužití člověka a rostliny, v nedávné kolekci Tender Tendrils jste zase objevovala motivy výhonků rostlin. Dává vám práce s tématem přírody také úlevu od chaosu okolního světa?
Určitě. Vyrůstala jsem na vesnici, měla jsem k přírodě blízko, a teď si uvědomuju, jak strašně mi to chybí. Motivy přírody jsou pro mě únikem nebo vzpomínkou. V diplomce jsem navíc řešila i klimatickou krizi, možnost, že by člověk neměl být středobodem všeho a že by se měl zaměřit i na to, co se děje kolem něj. Na planetě nejsme sami, jsou tady zvířata, jsou tady rostliny.

Motivy přírody navíc hezky zapadají i do vašeho konceptu empatie, jemnost obou témat se dá propojovat.
Přesně tak, to propojení dává smysl. Navíc když jdu třeba na procházku, furt hladím kytky. (smích) Nepotřebuju si k nim přičichnout, nezaujmou mě tolik ani barvy, vnímám věci hmatově. To mám už odmalička, hmat je pro mě empatický a něžný, propojený s city. Už v dětství jsme měli velkou zahradu a já jsem po ní vždycky běhala bosa. Propojení kůže s přírodou pro mě bylo na denní bázi důležité. A zpětně se k tomu potřebuju vracet.

Neměla jste tedy někdy nutkání se z Prahy přesunout blíž k přírodě?
Pořád. Jenže já mám hrozně ráda to, co dělám, a mám ráda lidi, se kterými přijdu do kontaktu. Asi by to šlo částečně i jinde, ale myslím, že Praha – nebo velkoměsto obecně – je v tomhle ohledu důležitá. Spíš se snažím to vyvažovat a doufám, že v létě se mi podaří vypadnout aspoň třeba na měsíc do přírody.

Budete téma přírody ve svém umění i dál prozkoumávat, nebo se teď chcete přesunout na nějaké další?
Měla jsem za to, že jsem to v sobě uzavřela diplomkou, ale očividně ne. Po dalších dvou letech jsem se k tématu přírody stejně vrátila, jen v trochu jiném tvarosloví. Diplomka byla o koexistenci, byla to utopická představa – co kdyby kůže byla prostorem pro život jiného druhu? Oproti tomu kolekce Tender Tendrils je o podpoře, tam jsem si řešila, jak je důležité prolínání vztahů.

Téma je podobné, ale vždycky se trochu posune do jiné roviny. Nedokážu proto říct, jestli se k přírodě ve svém umění ještě vrátím, nebo ne, asi zatím nejsem schopná se od ní oprostit. Teď mě hodně baví téma myšlenek a otisků, dělala jsem i komponenty na boty pro kamaráda, který dělá design obuvi, tam jsem pracovala s otisky hadí kůže. A s Alešem Hnátkem zase pracuju s otisky textilií.

Vy vyrábíte i rozvodové šperky nebo šperky připomínající odcházejícího člověka. Není to i pro vás smutné?
Je to občas hodně smutné. Ale zároveň je to silné a mám pocit, že empatie, kterou jsem schopná komunikovat, se v takových špercích hodně odráží. Pořád finální šperk považuju za něco hezkého, za nositele vzpomínky, za talisman. V tom malém objektu je velká síla, takže představa, že do něj vložím něco, co člověka může posunout dál, mi dává větší smysl než dělat jen krásné šperky.

V ateliéru mám zrovna nachystaný prsten pro klientku, které zemřel tatínek. Vážím si toho, že lidé za mnou přijdou a dokážou se mnou takové věci sdílet. I když je to smutné a bolavé, jsou schopni tyhle emoce přetavit v něco pěkného, místo aby je jen nosili v sobě a trápili se.

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

Příspěvek sdílený Magdalena Šťastníková jewellery (@majdastastnikova)

Co vám naopak dělá problém do tvorby pustit – třeba téma, které vás zajímá, ale zatím ho nedokážete umělecky uchopit?
Hodně mi dělají problém šperky pro děti nebo pro příležitost narození dítěte. Jsem ve věku, kdy spousta lidí řeší, jestli děti mít bude, nebo nebude. Jak jsem si vybudovala značku a svůj brand, mám pocit, že právě tohle je moje dítě a že to typické mateřství v sobě úplně nemám. Takže tohle je pro mě určitě téma, na které se neumím naladit. Sice jsem šperky k narození dítěte dělala a dokážu to, ale je to pro mě odosobněné. Určitě ale vím, že bych nedokázala zpracovat třeba sportovní medaile. (smích)

A je podle vás něco, co šperk dokáže zprostředkovat líp než slovo nebo obraz?
Asi vzpomínku. Jakmile máte šperk na sobě, tak se vám pořád připomíná. Má výhodu v tom, že si ho můžete brát s sebou, že to je věc, která může být vaší součástí každý den. Blýskne se vám na ruce, takže se na ni můžete několikrát za den naladit a její téma se vám znovu dostane na mysl. Vy můžete tu myšlenku mít pak s sebou v tramvaji, můžete ji mít s sebou v kině, na drinku, s kamarádkou a tak dál. Není to věc, kterou si postavíte doma a která s vámi komunikuje jen v nejintimnějším prostoru, ale je součástí vašeho života skoro pořád.

Vy děláte prsteny, náušnice… Je ale nějaká forma šperku, kterou byste chtěla zkusit vyrobit poprvé?
Mám problém s tím, když je daná věc a její forma na první pohled znatelná. Proto mi dělají problémy přívěsky, protože to je prostě řetízek, na kterém něco visí. Hned víte, že si to máte dát na krk. Ztrácím tam schopnost být kreativní. Možná bych ale zkusila nějaké šperky na brýle, teď dělám šperky na boty nebo na švýcarský nožík. Asi by mě bavilo něco na obličej, třeba piercingy, ale to bych si musela nejdřív nějaký nechat píchnout, abych se do toho mohla vcítit.

Váš připravovaný projekt s designérem Alešem Hnátkem se má teď zabývat tématem recyklace materiálu. Jak k tomu budete přistupovat vy v rámci šperku?
Aleš dlouho pracuje s tématem Arte Povera (umělecké hnutí, které využívá převážně přírodní materiály v rámci protestu proti konzumní společnosti, pozn. red.), takže se budeme zaměřovat na kombinaci materiálu jako surového plátna, textury. Já v téhle kolekci chci pracovat s otisky textilií a jejich strukturou, nově bych chtěla kombinovat i kov a jiný materiál.

Výhodou kovu je, že se dá vždycky recyklovat, takže to není jako s oblečením, kdy vytvoříte outfit a zůstane vám někde ležet. U kovu se přece jenom vždycky může materiál znovu roztavit a dát do oběhu. Tenhle aspekt recyklace mě osvobozuje, necítím na sobě tolik tlak, udržitelnost je totiž už v samotném materiálu.

O spolupráci s dalšími umělci nemáte nouzi, ale máte i momenty, kdy od projektu odstoupíte, pokud by šlo o příliš velký kompromis?
Ano, některé věci jsem už odřekla. Jednou jsem měla nabídku spolupráce s nejmenovanou českou značkou, která má ale výrobu mimo naši zemi. To byl pro mě problém, už jsem neměla plnou kontrolu nad tím, jak výrobek ve výsledku bude vypadat. Nejsem ještě schopná vzdát se výrobní části, řemesla. I když jsem designér, tak je pro mě důležité danou věc držet v ruce, opracovat ji od začátku až do konce.

Pracujete s tradiční technikou odlévání do ztraceného vosku, vaše šperky ale působí velmi současně. Baví vás tenhle kontrast?
Určitě. Teď je velký boom fluidní estetiky a vosk k tomu přirozeně svádí. Když ho roztavíte plamenem, rozteče se do organických tvarů, a jakmile ho odlijete do kovu, zůstane v něm ta tekutost – lesk, odlesky, živý povrch. Je to taková trochu instagramová estetika, takže mám pocit, že mi současná doba vlastně nahrává.

Instagram zmiňujete jako ideální médium pro šperk. Je to pro vás víc nástroj obživy, nebo platforma, kde hledáte nový kontext, inspiraci a estetiku?
Obojí. Ale uvědomuju si, jak důležitý je – 80 procent objednávek mám přes Instagram, a to i přesto, že mám vlastní e-shop. Na Instagramu jsem asi schopná víc komunikovat to, kdo jsem, je to moje vizitka. A měřítko šperku si tu dokážete dobře představit.

Takže myslíte, že umělec dnes musí být na sítích aktivní?
Asi nutně nemusí. Je to hodně česká věc, v jiných zemích se lidi soustředí spíš na portfolia online, což my v designu tolik nemáme. Mně ale sítě určitě pomohly dostat se mezi zákazníky, hlavně v začátcích. Teď už si dokážu představit, že bych bez Instagramu přežila, ale mě to i baví. Moje značka se jmenuje jako já, takže je pro mě důležité, aby lidi věděli, co zrovna v životě řeším, aby pochopili, proč zrovna dělám to, co dělám.

Uživit se šperkem není jednoduché. Kdy jste si poprvé řekla „jo, tohle může být moje profese“? Co byl zlomový moment, kdy se to potvrdilo?
Ještě se mi to nestalo. Já učím na Scholastice, konkrétně právě šperk, abych měla stálý příjem. Moc mě to baví, jsem za to ráda, ale ještě jsem neměla moment, kdy bych mohla být jenom designérka šperku a uživila se tím.

Vím, v jakých vlnách zákazníci přichází, typicky třeba na Vánoce nebo během svatební sezony, a jsem schopná se na to připravit. Ale přece jenom je tam ta nejistota, že vám přijde větší objednávka a vy ji nebudete mít z čeho vyrobit, protože zrovna měsíc předtím jste neměla tolik finančních prostředků nebo zrovna čekáte na zaplacení faktury. Mít tedy stabilní měsíční příjem, na který se můžu spolehnout, je pro mě úleva. Navíc už mám lidi, kteří mi pomáhají, takže si najednou nedokážu představit, že mi peníze nepřijdou a já jim nebudu mít z čeho zaplatit.

Zaujali mě ti pomocníci. Máte stážisty?
Ano, mám pomocníky i na klasické obíhání puncovního úřadu a podobně, to se nedá všechno stíhat v jednom těle. Teď mám tři brigádníky, jednu pomocnici na sociální sítě a dva stážisty. Mikrotým, bez kterého bych to nezvládala.

Kam se svou tvorbou ještě směřujete?
Chtěla bych se dostat víc do zahraničí, snažila jsem se o to už loni, kdy jsem měla pop-up v Berlíně. Web mám nastavený tak, aby byl v eurech. Mám i zahraniční objednávky, což mě hrozně těší, protože místní bublina je přece jenom vyčerpatelná a malá. Neprodávám kávu, kterou si koupíte každý den, ale šperk. Ten si koupíte jednou za pět let. Takže v ideálním případě si představuju, že bych v Praze měla základnu a byla bych zároveň schopná vyjíždět za hranice. Líbí se mi ale i možnost mít v zahraničí přeprodejce nebo další mini studio.

Vy jste nedávno získala ocenění Czech Grand Design za Návrhářku šperku roku 2024. Změnilo to pro vás něco v tomhle ohledu?
Přemýšlela jsem nad tím, co to pro mě vlastně znamená, a najednou jsem si uvědomila, kolik lidí se ke mně díky tomu ocenění dostalo. Bublina mých klientů, kterou předtím tvořili většinově jen mí kamarádi, se rychle rozšířila k obecné veřejnosti. Takže to přece jen nějaký efekt má.