Nejdřív Měsíc, pak Mars. A možná ještě dál. Česko se zapojuje do kosmického programu Artemis

Svým podpisem v centrále NASA dnes ministr zahraničí Jan Lipavský stvrdil zapojení České republiky do programu Artemis, který chce dobýt Měsíc i Mars.

artemis-nasa-moon

Foto: NASA

Astronauti by měli v rámci programu Artemis do pár let stanout na Měsíci

0Zobrazit komentáře

Je to oficiální. Česko je součástí programu americké vesmírné agentury NASA, jehož cílem je vrátit lidstvo na Měsíc a později ho posunout až na Mars. Může se tak podílet na dobývání vesmíru. „Málokdo ví, že jedním z prvních astronautů, kteří obletěli Měsíc, byl Jim Lovell, jehož historické kořeny leží na jih od Prahy,“ připomněl během dnešního podpisu smlouvy o přistoupení Česka k programu šéf NASA Bill Nelson. Pakt spolu s ním podepsal český ministr zahraničí Jan Lipavský.

Českým vědcům se tak otevírá možnost zapojit se do projektu, který má ambice přiblížit lidstvu vesmírné dálavy. „Přímé zapojení si dokážu představit třeba ve vědeckém výzkumu. Čeští odborníci si v minulých letech vybudovali velmi slušné jméno v oboru kosmické dozimetrie. České radiační senzory jsou třeba i na Mezinárodní vesmírné stanici. Dokážu si představit, že by výzkum v tomto oboru mohl pokračovat i při výpravách k Měsíci,“ uvedl pro CzechCrunch Dušan Majer, šéfredaktor webu Kosmonautix.

Do projektu Artemis jsou spolu s NASA zapojeny další tři partnerské agentury, konkrétně japonská JAXA, kanadská kosmická agentura CSA a evropská ESA. Právě ta zkonstruovala loď Orion, kterou do kosmu vynesla na podzim loňského roku raketa Space Launch System. Jednalo se o první hlavní misi programu Artemis, na kterou by v roce 2024 měla navázat druhá mise, během které lidská posádka obletí Měsíc a vrátí se zpět.

Vůbec poprvé po více než padesáti letech by se měl člověk v rámci programu Artemis vrátit na měsíc v roce 2025. Dvojici astronautů sem dopraví loď Starship HLS společnosti SpaceX. Kosmonauti stráví na Měsíci šest a půl dne, přičemž na povrch by se měli vydat hned čtyřikrát. K Měsíci v rámci programu následně zamíří několik dalších misí, které sem dopraví například lunární vozidla.

space1

Foto: NASA

Raketa Space Launch System zahájila v roce 2022 program Artemis

V následujících letech by tak mělo být na Měsíci relativně rušno, protože své velké vesmírné ambice tu chce naplnit také Čína. Můžeme tak hovořit o novodobém vesmírném závodu, ve kterém však podle Dušana Majera jde víc než o prestiž. „Pro NASA má program Artemis ještě jeden důležitý význam. Na Měsíci se mají testovat technologie, které by se jednou mohly využít pro let k Marsu. To také úzce souvisí s projektem kosmické stanice Gateway na dráze kolem Měsíce,“ vysvětluje Majer.

Provoz této stanice by měl být zahájen okolo roku 2031 a měl by představovat vstupní bránu do vzdálenějšího vesmíru. A Mars by se měl stát hlavním středobodem zájmu dalších misí. Kdy přesně člověk na rudé planetě poprvé přistane, je však stále těžké odhadovat.

„Už od programu Apollo se říká, že na Mars poletíme za dvacet let – a ještě pár let to platit bude. Osobně si myslím, že pokud by šlo vše velmi dobře, mohl by se člověk na Mars dostat kolem roku 2040, to je ovšem nereálná představa. Realisticky však spíše kolem roku 2050,“ predikuje Majer.

A dodává: „On ani tak není problém dostat člověka na Mars, ale problém je dostat ho tam ve zdraví a bezpečně. Za ty desítky let se společnost proměnila a mnohem víc lpí na bezpečnosti a neochotě riskovat. To s sebou samozřejmě nese odklady podobně náročných misí.“

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Právě náročnost této mise je podle Majera také důvodem, proč jsou s celým programem Artemis spojeny tak vysoké náklady. Kvůli nim je mise návratu na Měsíc a cesty na Mars z některých stran pod palbou kritiky. Program má totiž zpoždění, rozpočet je vyšší, než se předpokládalo, a někteří poukazují i na to, že pracuje s ne úplně moderními technologiemi.

„Co se nákladnosti týče, je to jednoduché. Podobně velké věci prostě nejdou dělat levně, pokud nechcete riskovat, což NASA nemá v plánu. A ani ty technologie nejsou tak zastaralé, jak se může zdát. Všechny části rakety SLS či lodi Orion více či méně vycházejí z dřívějších technologií, ale ve všech případech došlo k modernizaci a úpravě těchto technologií, aby byly výkonnější či spolehlivější,“ uzavírá Majer.

axiom1

Foto: Manny Jawa / Axiom Space

Nový skafandr pro program Artemis, který má vrátit lidstvo na Měsíc

Československo mělo svého prvního a jediného kosmonauta ve Vladimíru Remkovi, česká stopa ve vesmíru je ale hlubší, i když pro mnohé ne tolik popsaná. V úvodu zmíněný Jim Lovell byl nejen mezi prvními lidmi, kteří se během mise Apollo 8 podívali až k Měsíci, byl také členem posádky legendárního Apolla 13, jehož příběh popsal i stejnojmenný film. Lovellova maminka byla českého původu.

Jako zatím poslední pozemšťan zanechal na Měsíci své stopy velitel americké lodi Apollo 17 Eugene Cernan, jehož prarodiče pocházeli z Československa. Českého dědečka měl i další americký astronaut John Blaha, který strávil ve vesmíru při pěti letech přes 160 dnů. Americký astronaut Andrew Feustel, jehož manželka má české kořeny, pak dvakrát vzal do vesmíru postavičku Krtka, vytvořenou Zdeňkem Milerem.

CzechCrunch Jobs

CzechCrunch Weekly

V newsletteru Weekly vám každou neděli naservírujeme porci těch nejdůležitějších zpráv, které by vám neměly uniknout.

Čeští vědci hlásí průlom v léčbě opičích neštovic, pomůže vytvořit zcela novou skupinu antivirotik

Zmíněné onemocnění loni dostalo asi 90 tisíc lidí, z větší části v zemích, kde se historicky nevyskytovalo. Imunní je proti němu jen část populace.

Jiří SvobodaJiří Svoboda

boura

Foto: ÚOCHB / Tomáš Belloň

Evžen Bouřa, vedoucí vědecké skupiny Strukturní biologie membrán v ÚOCHB

0Zobrazit komentáře

Loňské léto bylo po covidových letech první, kdy se věci začaly vracet do normálu. Jenže na chvíli to vypadalo, že lidstvo obratem skočí do další pandemie, tentokrát onemocnění zvaného opičí neštovice. Zejména v třetím kvartálu roku se jím nakazily po celém světě desítky tisíc lidí a dostalo se i do Česka. Světová zdravotnická organizace vydala tehdy i nejvyšší stupeň varování – zejména proto, že opičí neštovice se šířily zeměmi, kde do té doby nikdy nebyly.

Virus naštěstí zůstal jen přechodnou záležitostí a největší nebezpečí pominulo, ovšem ve vědeckých kuloárech téma žilo dál. Do výzkumu se pustily týmy ze špičkového českého Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd. A mají výsledky.

Skupiny vedené doktory Evženem Bouřou a Radimem Nenckou totiž rozluštily strukturu bílkoviny zvané metyltransferáza, kvůli níž vir uniká lidské imunitě a přenáší nemoc. Na základě tohoto objevu pak připravily látky, které dokážou její funkci zablokovat. Vědci tak učinili první krok k vytvoření zcela nové skupiny antivirotik – nejen těch, která by mohla bojovat proti opičím neštovicím.

nencka

Foto: ÚOCHB / Tomáš Belloň

Radim Nencka, vedoucí vědecké skupiny Design léčiv a medicinální chemie v ÚOCHB

Virus opičích neštovic se rozmnožuje v hostitelské buňce. Ta se napadení zvenku brání a aby to dokázala, potřebuje rozpoznat, které molekuly RNA jsou její vlastní a které ne. „Domácí molekuly RNA nesou kvůli snadnějšímu rozlišení speciální značku, tzv. čepičku. Neoznačená molekula spustí v infikovaných buňkách vrozenou protivirovou imunitu. Jenže virus se snaží lidský organismus oklamat tím, že na svoji RNA taky přidává čepičku,“ vysvětluje Evžen Bouřa.

Čepičky virového a domácího RNA jsou identické, a proto si s nimi tělo neví rady. Jak Bouřa vysvětlil v pátek pro Český rozhlas Plus, jeho tým objevil způsob, jak nahradit klíčovou součást molekuly této čepičky – látku zvanou metyl – jinou látkou. Tím v podstatě zabrání, aby si ji mohla virová RNA nasadit. Ačkoliv tak virus vstoupí do hostitelské buňky a začne se množit, lidský imunitní systém ho díky absenci čepičky dokáže identifikovat a zničit.

Nastartujte svou kariéru

Více na CzechCrunch Jobs

Původcem viru opičích neštovic nejsou jen opice, jak se původně předpokládalo, ale zejména menší hlodavci, hlavně ti žijící v Africe. Na člověka se typicky přenáší při blízkém kontaktu s těmito zvířaty, třeba škrábnutím, kousnutím, ale i žitím na stejném místě. Nebo též dotykem virových pupínků či vystavení se tělním tekutinám. Právě kapénky tělních sekretů pak bývají nositelem nákazy i mezi lidmi.

Onemocnění je známé od roku 1958, avšak první přenos na člověka byl zaznamenán v roce 1970 v Kongu. Zároveň se však rychle zjistilo, že proti opičím neštovicím funguje očkování na pravé neštovice. Ty patří do stejné skupiny virů, mají i pobobné příznaky, ale naštěstí s nimi nesdílí míru úmrtnosti – zatímco na pravé neštovice umírala až třetina nakažených, na opičí neštovice loni zemřel méně než každý tisící nakažený.

Opičí neštovice se v létě 2022 objevily ve více než 100 zemích, kde se doposud nikdy nevyskytly. Do Česka se dostaly mimo jiné přes pacienta, který se nejspíš nakazil na festivalu v belgických Antverpách. Úřady u nás zaregistrovaly 71 případů, jeden člověk v souvislosti s nemocí zemřel. Opičí neštovice se v Evropě nešířily tak rychle jako v Africe. Celkově se na světě nakazilo okolo 90 tisíc lidí.

Problém nicméně je, že proti pravým neštovicím se přestalo plošně očkovat v 80. letech minulého století poté, co byla nemoc vymýcena. Dnešní, zejména mladší část populace, je tím pádem i proti opičím neštovicím prakticky bezbranná. Důležité je to i proto, že opičí neštovice poměrně značně mutují a vědci loni při porovnávání vzorků z roku 2019 a 2022 nalezli více než šestinásobek mutací, než předpokládali. Tím pádem se zvyšuje i šance na vyvinutí smrtelnější varianty.

K objevu čeští vědci dospěli méně než za rok. Pomohla jim i předchozí práce v oboru, protože rychle dokázali najít látku, jež může klíčovou součást čepiček virového RNA nahradit. Jejich objev tak znamená první krok k vytvoření zcela nové skupiny antivirotik, jež by do budoucna mohla pomoct nejen s opičími neštovicemi, ale i dalšími onemocněními, například včetně covidu-19.