Je to film, který má na Oscarech momentálně nejvíce nominací a pro Netflix představuje největší šance na zlaté sošky v historii. Jenže sama streamovací služba se podle posledních zpráv od hlavní herečky filmu distancovala. Ukázalo se totiž, že Karla Sofía Gascón, představitelka hrdinky netradičního muzikálu Emilia Pérez s třinácti nominacemi na ceny Akademie, v minulosti na sociálních sítích sdílela nejednu rasistickou poznámku. To je ale jen začátek – už delší dobu se z různých úhlů kritizuje také film samotný, který ztělesňuje mnoho z toho, co je na Oscarech špatně.

Emilia Pérez si získala pozornost hned po premiéře na festivalu v Cannes loni v květnu. Příběh o lídrovi mexického drogového kartelu, který chce skoncovat s hrůzným byznysem, stát se ženou a najít morální vykoupení, zkombinoval nekonvenční premisu s nečekaným zpracováním, stojícím někde na pomezí muzikálu, telenovely a seriózního dramatu. Přestože Zlatou palmu vyhrálo komediální drama Anora, Emilia Pérez si z Cannes odnesla Cenu poroty a očekávání dalšího úspěchu.

Ten přišel počátkem prosince, kdy snímek dostal deset nominací na Zlatý glóbus – nejvíce ze všech. O měsíc později následovaly čtyři ceny, opět nejvyšší počet ze všech nominovaných. Dosavadní vrchol pak nastal před dvěma týdny, kdy Emilia Pérez získala třináct nominací na Oscara. Stačila by ještě jedna navíc a dorovnala by rekord Vše o Evě, Titanicu a La La Landu.

Fakt, že jde o neanglicky mluvený film, už po úspěchu Romy nebo Parazita není tak přelomový, poprvé se ale nominace v kategorii Nejlepší výkon herečky v hlavní roli dočkala trans žena. Za favoritku na cenu se sice považuje spíš Demi Moore ze Substance, Karla Sofía Gascón ale jakékoliv šance, co měla, možná potopila už před lety.

Jako aktivní uživatelka sociální sítě X v minulosti opakovaně sdílela přinejmenším problematické komentáře. V roce 2016 například napsala: „Z islámu se stává ohnisko infekce lidstva, kterou je potřeba rychle vyléčit.“ V podobném duchu se vyjadřovala opakovaně v průběhu let. Jinde zase oběť policejní brutality George Floyda popsala jako „podvodníka závislého na drogách“ nebo psala o povinných čipech v „čínské vakcíně“. Příspěvky náhodou objevila novinářka Sarah Hagi.

Gascón se měla tento týden vydat z domovského Španělska do Los Angeles a propagovat svůj film na celé řadě akcí pro lidi z Hollywoodu, neočekává se však, že na nich bude. Podle informací serveru Variety Netflix v reakci na příspěvky herečky odmítl proplatit její cestu a ubytování a v zásadě se ji snaží skrývat ve svých propagačních materiálech mířených na hlasující členy Akademie.

Umělkyně situaci jen zhoršila, když se v omluvném textu na Instagramu rychle obrátila na média, která na problematické komentáře upozornila, a obvinila je ze snahy jí ublížit. Režisér Emilie Pérez Jacques Audiard v novém rozhovoru pro Deadline její poznámky označil za neomluvitelné a dodal, že s ní není a nechce být v kontaktu.

Film o zloduchovi, který se stane lepším člověkem po změně pohlaví, nicméně sbíral kritické reakce dávno před osobními problémy jeho herečky. Jedna věc je jeho zvláštní, nesourodá struktura, kde se ostře skáče z jedné nálady do druhé a v žádné poloze není vyprávění docela přesvědčivé. Druhá věc je jeho politická nebo morální rovina, kde probíhají možná ještě zvláštnější kličky.

Režisér a scenárista Jacques Audiard se rozhodl do svého díla zahrnout hned několik velkých témat, počínaje odkazy na vraždy žen v Mexiku přes problémy s produkcí drog a násilím až po zkušenost lidí, kteří se rozhodnou pro změnu pohlaví. Většina z těchto aspektů měla z Emilie Pérez učinit velkolepé, ambiciózní a důležité dílo.

Podivná tvůrčí rozhodnutí začala už ve stádiu vymýšlení námětu. I když odhlédneme od prostého faktu, že jde o vysoce nepravděpodobný příběh, Audiard při jeho psaní vycházel z přiznaně povrchní znalosti mexických reálií. „Mexiko jsem příliš nestudoval,“ řekl v jednom rozhovoru. „To, co jsem potřeboval vědět, jsem už částečně věděl,“ dodal. Později se za svůj přístup omluvil poté, co se z Mexika ozvala celá řada kritických hlasů.

Emilia Peréz vznikla kompletně ve Francii s převážně nemexickými herci a štábem. Dialogy ve španělštině, kterou Audiard sám nemluví, znějí někdy nepřirozeně, téměř, jako by byly dílem online překladače. Vyobrazení Mexika je zkreslené, zemi ukazuje z většiny jako ošklivou díru plnou násilí a drog. Deník The Guardian cituje třeba mexického scenáristu Héctora Guilléna, který film na sociálních sítích označil za „rasistickou, eurocentrickou frašku“. Mexická filmařka Camila Aurora natočila parodii Johanne Sacreblu, kde Francouze hrají Mexičani s červenými barety, v pruhovaných tričkách a s namalovanými knírky.

Druhou linií kritiky je vyobrazení trans lidí, které americká organizace na ochranu práv LGBTQ+ lidí Glaad označila za „hluboce zpátečnické“. Hrdinka filmu po tranzici zpívá o tom, jak je „napůl on“ a „napůl ona“, opustí svou rodinu a ve vypjatých momentech najednou přechází do hlubokého, agresivního hlasu, jako kdyby její ženskost byla jen maskou na povrchu. Změna pohlaví se ve filmu také idealizuje jako přerod, který hrdince zásadně pomůže vykoupit se ze svých otřesných činů lídra drogového kartelu.

Kritika Emilie Pérez se obecně týká trivializace problémů, které se snaží řešit. Filmové médium samozřejmě nemá dostatek prostoru ani vhodný formát pro komplexní řešení některých témat a musí používat zkratky. Někdy se z nich ale stávají spíš stereotypy a klišé (v lepším případě), jindy misreprezentace a banalizace (v tom horším). A zvlášť na Oscarech to není ani zdaleka nové téma.

Vyhrát Oscara není jen tak. Cenu, která pro mnohé – a rozhodně v Hollywoodu – stále představuje jednu z nejvyšších met ve filmové branži, každoročně uděluje americká Akademie filmového umění a věd složená z více než deseti tisíc profesionálů z audiovizuálního průmyslu. Ti ale nefungují jako porota u soudu nebo filmového festivalu, kde se automaticky předpokládá, že všichni znají všechny důkazy či kontext a viděli všechny zvažované nebo nominované filmy. Proto je potřeba je k tomu nějak přimět.

Zjednodušeně tak vznikají voličské kampaně ne nepodobné těm politickým, za které studia podle reportu časopisu Variety utrácejí mezi třemi a deseti miliony dolarů. Cílem je jednak film zviditelnit, jednak ho představit ideálně jako součást nějakého většího příběhu s relevancí pro to, co se děje ve společnosti nebo životech lidí. Stejně jako ve filmech samotných nejsilnější příběh vítězí. I když se za ním skrývá méně vzrušující skutečnost.

Pak je zde fungování samotného hlasování, které favorizuje v mnoha ohledech filmy, na kterých se shodne většina, oproti odvážným dílům, co nesednou každému. Emilia Pérez je sice na první pohled zářným příkladem druhé kategorie, ale její naivní poselství o tom, jak se i z těch nejhorších zločinců mohou vyklubat dobráci od kosti, dokonale spadá právě do první skupiny.

Snad nejvýraznějším příkladem z minulosti, kdy na Oscarech dominoval film zpětně považovaný za povrchní až urážejícím způsobem, je Crash z roku 2004. Mozaika příběhů o rasismu, genderu, sociálních problémech nebo sexuálním násilí oslnila rozmáchlým pojetím, naznačovala jednoduchá řešení složitých problémů. Něco podobného zčásti platí i pro vítěze Oscara za Nejlepší film v roce 2019. Zelená kniha je v zásadě dobrosrdečná komedie o tom, jak nečekané přátelství řeší rasismus.

Mezi třeba kvalitně natočené, ale zpětně nepříliš výrazné vítěze hlavního Oscara z posledních let jde zařadit také V rytmu srdce, Tvář vody, Spotlight, Argo nebo Královu řeč, pokud bychom hledali mezi ostatními nominovanými zajímavější alternativy.

Letos je situace poměrně dobrá – šanci na hlavního Oscara i sošku v dalších kategoriích mají nezvyklá, komplexní a významově odvážná díla jako Brutalista, Anora, Nickel Boys, Substance, Nosferatu a další. A samozřejmě by se našla řada dalších filmů, které by si pozornost Akademie zasloužily. Velká část diváků se přitom shodne na tom, že Emilia Pérez mezi ně přes svoje specifické kvality nepatří. Pokud si to ale Akademie neuvědomí a dále bude odrazovat i oddané publikum zvláštními volbami, dlouhodobý trend klesající sledovanosti se nezlepší.