Nejlepší hra na světě. 10 z 10. Klenot, který hrajeme i dnes. Mafia slaví 20 let, jak na ni vzpomínáme?

Před dvaceti lety se Tommy Angelo zapletl s mafií. A vznikla nejmilovanější česká hra, která se nesmazatelně zaryla do paměti hráčů.

Michal MančařMichal Mančař

mafia-boxed

Foto: 2K

Tommy Angelo, hlavní hrdina Mafie, v českém dabingu promluvil hlasem Marka Vašuta

0Zobrazit komentáře

V tom roce vyšla jedna pecka za druhou. Warcraft 3, Grand Theft Auto: Vice City, Medal of Honor: Allied Assault… pouhý výčet herních hitů z roku 2002 by vydal na tři samostatné články. O to impozantnější je fakt, že na tomhle hvězdami nabitém nebi zazářil i český počin. Před dvaceti lety vyšla Mafia: The City of Lost Heaven. A zůstala nám v paměti dodnes.

Českým dabingem na vás promluvili Marek Vašut nebo Petr Rychlý. Do vzpomínek se vryly postavy Tommyho Angela a kriminální rodiny Salieriových. Fiktivní město Lost Heaven z podtitulku hry v jinak realistických kulisách americké prohibice třicátých let doslova ožilo.

Po zahájení prodeje hry na přelomu srpna a září roku 2002 se tak na mnoha monitorech po celém světě (tehdy samozřejmě v podobě obří CRT krabice) rozehrál příběh, který jako by se v nablýskaném fordu a za zvuku střelby samopalu Thompson s bubnovým zásobníkem přiřítil z filmového plátna.

Atmosféra nejedné scény Mafie skutečně připomínala legendárního Kmotra. Další slavná gangsterka Goodfellas dokonce byla přiznanou inspirací designéra Daniela Vávry. Ten měl tvorbu Mafie v brněnském vývojářském studiu Illusion Softworks na starost a dovedl ji k naprosto legendárnímu statusu mezi českými hráči.

mafia-02

Foto: 2K

Thompsony, kabáty a klobouky. Napadá vás snad ikoničtější mafiánský výjev?

Mafiánská story nakombinovaná se střílečkou a ideální dávkou řízení i závodění stále vévodí uživatelskému hodnocení tuzemských titulů na serveru Databáze her. I po dvou dekádách je pro domácí hráče tou nejlepší českou hrou. Snad ani není třeba připomínat, že se dočkala dvou pokračování – byť to druhé tak vřele přijaté nebylo – i remaku ve 4K.

Jistě, český videoherní průmysl za těch dvacet let od vydání Mafie ušel doslova mílové a miliardové kroky. A třeba další Vávrovo dílo Kingdom Come mělo finančně i světově větší úspěch. Jenže první Mafia je prostě a jednoduše srdcovkou, která se do hráčů strefila jako střela z Coltu 1911 do hrudníku nepřátelského gangstera.

Ani my nejsme výjimkou. Ale raději než připomínání tolikrát opakovaného příběhu jejího zrodu a úspěchu jsme při příležitosti dvacátého výročí vydání hry přistoupili k lehké nostalgii. Jak na Mafii vzpomínají řadoví členové famílie i capo di tutti capi CzechCrunche?


1

Michal Ptáček
Zakladatel

Mafii do dnešního dne řadím do osobního žebříčku top 10 her, které jsem kdy hrál. A že toho bylo fakt hodně. Od mých oblíbených Settlers 2, Civilizace nebo Baldur’s Gate až po novější trháky jako The Last of Us nebo Uncharted. A přesně mezi tyto klenoty bezpochyby patří.

Dodneška Mafii zároveň považuju za hru s nejlepší atmosférou vůbec, čemuž zcela jistě přispěl fenomenální český dabing a samozřejmě také hudba. Zároveň je to jedna z mála 3D her, na které se nepodepsal zub času a i v dnešní době je dobře hratelná. Za mě má stále 10 z 10. A to jak v případě původní verze, tak i remaku, ke kterému jsem se dostal loni.


2

Václav Bedřich
Zakladatel

Mafii jsem poprvé zaznamenal u tátova kamaráda. Říkal, ať se na to podívám a chvíli si zahraju. Nakonec jsem u něj strávil asi osm hodin a dostal jsem se někam za polovinu hry. Pamatuju si, že při přechodu z třetího dílu Grand Theft Auto mě zaujal model řízení, ukazatel rychlosti i možnost vyčerpání benzinu. A samozřejmě skvělé hlášky českého dabingu.

Pravděpodobně nejdelší čas jsem strávil v misi s dnes už legendárním závodem. I teď platí, že každých pár let si Mafii znovu zahraju a vždy u toho mám stejný pocit nostalgie.


3

Vojtěch Sedláček
Redaktor

Nebudu lhát, když řeknu, že Mafia pro mě dodnes představuje jednu z nejlepších her vůbec. Ať už se jedná o skvěle zpracovanou atmosféru města Lost Heaven, soundtrack v čele se songem Belleville od Django Reinhardta, či dokonalý příběh plný emocí, který perfektně zarámoval celou skládačku.

Tou nejsilnější vzpomínkou je pro mě hned první fuška v mafiánském kabátu, která spočívala v rozmlácení několika vozů v rámci vyříkávání si gangsterských neshod. Ubohému Fordu T, který jsem pro tuhle misi vyfasoval, jsem těsně před cílem urazil kolo. A to byl problém, protože v momentě, kdy byla špinavá práce odvedena, nezbývalo než se vrátit k panu Salierimu po svých. Jenže na této procházce jsem nebyl sám. Z baru se vyvalila banda nepřátelských mafiánů, kteří si se mnou potřebovali něco vyříkat.

Tím začala zběsilá honička v ulicích města plná střelby a výhrůžek, která skončila v momentě, kdy jsem vyběhl na nástupiště nadzemní dráhy a zapadl do jednoho z vagónů vlaku, který zde zrovna stál. Jeho dveře se v ten moment zavřely a stroj se dal do pohybu. A já přikrčený ve hře i za klávesnicí s otevřenou pusou sledoval, jak gangsterům doslova ujíždí vlak, který zoufale zasypávali svými projektily.

Říkal jsem si, že tohle je ta nejlepší hra na světě. Jsou po dvaceti letech mé vzpomínky trochu zkreslené? Možná. Ovšem pocit, že je Mafia nejlepší hrou na světě, se nijak nezměnil.


4

Michal Mančař
Redaktor

Mafia mi neučinila nabídku, kterou by nešlo odmítnout. Není pro mě nejlepší hra všech dob. Ani v desítce nejlepších. A sice si tím podepisuji rozsudek smrti, který za pár let vykonají nějací dva šupáci bez špetky respektu se jmény jako Vito a Joe, ale dost možná není ani v desítce top titulů neuvěřitelně nabitého roku 2002. Těch Morrowindů, Age of Mythology, Warcraftů a Jedi Knightů II tam tehdy bylo prostě moc.

Ale jestli by měla být první, jedenáctá nebo jednadvacátá, to je přece fuk. Byla dobrá. Ba co víc, stále celkem dobrá je. A to dokonce i v neremasterované verzi. Jasně, ta dnes nevypadá – diplomaticky řečeno – kdovíjak nádherně, jak už to tak u postarší 3D grafiky bývá. Ale i před pár lety se hrála solidně, ačkoliv nejsem tak skalní fanda, abych ji hrál rok co rok. A hlavně k tomu stále OK, byť nikterak úchvatnému hraní přidávala v tom nejlepším slova smyslu opravdu filmový zážitek.

Co na tom, že svým dějem často vyvolala pocit, jestli jste náhodou už něco podobného neviděli třeba v Casinu, Kmotrovi nebo Mafiánech alias Goodfellas. Vždyť to je přece parádní pocta, připomínat ty největší klasiky mafiánského žánru. Příběh Tommyho Angela bylo a je fajn hrát – a ještě trojnásobně zábavnější sledovat a prožívat. A teď už mi zase v hlavě zní tahle melodie.

Diskuze (0)

Novinka

Anonym