Mnoho lidí si myslí, že vědí, jak soudy vypadají a jak všechny procesy fungují, ale když se před nimi pak skutečně ocitnou, často se nestačí divit. Ze své zkušenosti to ví Vít Kučera, který před sedmi lety založil advokátní kancelář Endors a jako jediný společník ji vede. Ve většině případů je vázán mlčenlivostí, i tak ale v rozhovoru pro CzechCrunch vytahuje několik historek, které při vyprávění působí úsměvně, ale zároveň poukazují na problémy českého soudnictví. Sám se specializuje na soudní spory, a tak je v jednacích síních prakticky neustále.

Jak tedy pětatřicetiletý advokát hodnotí české soudy? „Bohužel si myslím, že se příliš nevyvíjí, minimálně určitě ne rychlostí, která by byla úměrná tomu, jak se vyvíjí obchodní prostředí a celkově byznys, ať už je to internet nebo další nové technologie,“ říká Vít Kučera a doplňuje, že když se občas musí soudcům vysvětlovat základy internetu, v době rychlého nástupu umělé inteligence bude situace ještě palčivější.

O konkrétních případech, které řešil, mluvit nemůže. Se třicetičlenným týmem se nicméně specializují na řadu oblastí od soudních sporů a fúzí a akvizic přes korporátní a trestní právo až po litigaci, tedy rozhodčí a soudní řízení, daně, kapitálové trhy nebo veřejné zakázky. Historicky v Endors pracovali například pro e-shop Vivantis, rozvážkovou službu Wolt nebo americko-český startup Shipmonk. Jak se právo vyvíjí? A jsme na tom v Česku tak špatně, jak si myslíme? O tom Vít Kučera mluví v našem rozhovoru.

Všude se teď hovoří o tom, jak naši práci promění umělá inteligence. Vy jste zatím v klidu?
Jsme v očekávání, co přijde, ale právní svět je velmi specifický. První rovina využití umělé inteligence je v přípravě některých analýz, rešerší a dalších dokumentů – tam to bude relativně rychlé, protože už dnes existuje spousta aplikací, které nám pomáhají. Zároveň je to stále nesmírně problematické z hlediska chybovosti a také z hlediska regulace. Je nicméně jen otázka času, kdy nám umělá inteligence začne reálně pomáhat.

Máte nějaké konkrétní příklady?
Třeba texty, které tvoříme, jsou často velmi dlouhé, komplikované a pro klienty nesrozumitelné. Jakmile bude aplikace, která z nich vytáhne a shrne to podstatné, pomůže všem. Ale pokud bychom se měli bavit o tom, zda nás umělá inteligence úplně nahradí, tak to jsem v klidu, protože vztah klienta a advokáta nikdy nebude umět zastoupit, ať už z hlediska empatie nebo pochopení specifického případu. Pořád je to stroj.

Osmým rokem vedete vlastní právní kancelář, v byznysu se pohybujete zhruba sedmnáct let. Jak se proměnila práce právníka/advokáta?
Zcela zásadní je, jak se proměnilo očekávání klientů. Dnes už všichni velmi dobře vědí, co chtějí a jakou to má cenu, respektive přidanou hodnotu. To dřív nebylo. Klientovi jste mohli něco prodat, i když to třeba nutně nepotřeboval, a je dobře, že už to neplatí, protože se díky tomu selektuje práce, která právě má vyšší přidanou hodnotu. Dřív se občas psaly smlouvy a dokumenty stylem – hlavně ať je to dlouhé a nikdo tomu nebude rozumět, protože klient stejně zaplatí. Dnes vám takovou věc klient vrátí, protože jí nerozumí, a tak za ni ani nechce zaplatit. A to je fér.

Sami jsme se v naší kanceláři naučili dělat dokumenty kratší a klienti se spíše doptávají. Dřív jsme čas od času museli dělat stanoviska na naše vlastní stanoviska, protože byla tak složitá, že jim klient nerozuměl, a to nedávalo smysl pro nikoho. Samozřejmě se změnily i finanční podmínky a také je na trhu více menších hráčů. Dřív bylo hlavně pár obřích kanceláří, dnes je celá řada menších včetně nás, které mají různé specializace a zaměření. Trhu to prospívá.

Jak jste velcí?
Dnes je nás v kanceláři přes třicet. Abych to dal do kontextu, tak jen v Praze bude mnoho desítek, nebo dokonce stovek menších kanceláří, ale už nebude mnoho desítek větších. Pořád ale máme velký odstup od těch skutečně největších firem, které mají stamilionové tržby. Naše tržby nicméně také kontinuálně rostou, letos bychom měli utržit zhruba 35 až 40 milionů korun. Zároveň platí, že jsme pravidelně v zisku, byť se na něj aktuálně nijak zvlášť nezaměřujeme.

Platí změny, které popisujete, globálně, nebo to v každé zemi funguje jinak?
Mám srovnání zejména po Evropě nebo se Spojenými státy, protože pravidelně spolupracujeme se zahraničními kancelářemi, zejména díky našim zahraničním klientům, když potřebují něco řešit na českém trhu. Obrovský rozdíl je v sazbách, které jsou na západ od nás diametrálně odlišné. Jsou to často násobky toho, co je standard u nás. Typ služby je jinak napříč Evropou velmi podobný. Ve Spojených státech je vše trochu jiné, což je dané hlavně tím, že mají jiný právní systém.

Jaký je stav českého soudnictví a jak se v čase vyvíjí?
Bohužel si myslím, že se příliš nevyvíjí, minimálně určitě ne rychlostí, která by byla úměrná tomu, jak se vyvíjí obchodní prostředí a celkově byznys, ať už je to internet nebo další nové technologie. Zřejmě to souvisí i s tím, že soudnictví není úplně nejlákavější prostředí, které by přitahovalo ty nejlepší kandidáty. Tím vůbec nemyslím, že ti, kteří na soudech jsou, jsou špatní, ale zkrátka procento lidí, kteří vám na vysoké škole řeknou, že chtějí být soudci, je nepoměrně malé proti jiným právním profesím.

Je to pak vidět v praxi, kdy je často velmi složité vysvětlovat nějaké případy, které jsou třeba v online světě nebo v nich jsou zapojené jiné moderní technologie. V tom mají soudy ohromné zpoždění. Zároveň je soudnictví podfinancované, takže soudy jsou pomalé, nemají dostatek lidí. A také pořád máme zákony, které jsou velmi staré, ale není politická vůle nebo schopnost prosadit změny a novely, které by celý systém zrychlily. Problémů je tedy podle mého názoru mnohem víc než pozitivních stránek.

V Česku často naříkáme, že soudní spory a řízení trvají dlouho a soudy jsou pomalé ve svých rozhodnutích. Jsme v tom výjimka?
Všichni si na to stěžují, ale my na tom ve skutečnosti, alespoň z mé zkušenosti, nejsme paradoxně tak špatně. Určitě nejsme na vrcholu, úplně jiné diskuze jsou z hlediska rychlosti třeba ve Spojených státech, ale to je dané i historickým vývojem a odlišným fungováním. V Evropě nicméně nejsme zdaleka nejhorší. Každý si samozřejmě stěžuje na to, co má doma, ale když některým kolegům v zahraničí řeknu, že u nás trvá proces dva roky, tak oni říkají: „Aha, to je dobré, u nás je to aspoň na čtyři roky.“

Ve své praxi se zaměřujete především na soudní spory a akviziční poradenství. Proč právě soudní spory?
Přijde mi to jako nejvíce pestrá disciplína, protože se dává dohromady pochopení byznysu a práva, možnost vytvářet příběh a ve finále ovlivnit výsledek celého případu. Ten sice můžete ovlivnit, i když píšete nějakou smlouvu, ale máte velmi striktní mantinely, ve kterých se musíte pohybovat. Kdežto když máte soudní spor a dostanete zadání a kontext, tak je na vás, jak si vše kreativně přetvoříte, přeříkáte a vysvětlíte dál – a to nakonec opravdu může rozhodnout, jestli uspějete, nebo ne. To samé platí pro transakce a akvizice, kde jste obvykle v nějakém dlouhodobém procesu a je obrovská možnost ovlivnit, jestli to bude úspěšné, nebo ne.

Jak vnímají soudy vaši klienti? Teď myslím i z pohledu toho, jaká mají očekávání a s jakou realitou se pak před nimi setkají.
Podle mě to je pro všechny obrovský šok. Zaprvé si mnoho lidí stále myslí, že vše zná z televizních seriálů, ale ty samozřejmě ne vždy odráží realitu. Zejména když jde o americké seriály, tak realita v Česku je úplně odlišná, protože nemáme například žádnou porotu a soudy tu fungují jinak. Ještě mnohem víc ale klienty často šokuje, jak všechno dlouho trvá a jakým způsobem někdy k případům bohužel přistupují i samotní soudci, třeba z hlediska přípravy nebo snahy o jejich pochopení. Další věc je nízká předvídatelnost. Klient by rád dopředu věděl, jak může spor dopadnout, ale to je velmi těžké predikovat. Když to všechno dáte dohromady, bývají lidé soudy opravdu otrávení.

V čem a jak by měly být soudy předvídatelné?
Obdobné případy by měly mít obdobný výsledek. Dám příklad. Když za námi přijde klient, že má nějaký problém a došel ke sporu, tak se podívám na to, jak už v obdobných případech soudy rozhodovaly, a dokážu mu říct, že má třeba sedmdesátiprocentní šanci na úspěch. Jenže spor začne, mezitím běží nějaký další, a než se dostaneme do pokročilejší fáze, tak se v jiném případu rozhodne nebo vyšší instance změní verdikt, a najednou to, z čeho jsme vycházeli a na čem jsme stavěli, už neplatí. Není to sice závazné, protože nejsme v precedentním systému, ale soudy se tím logicky řídí – to, co už je rozhodnuté, se používá v argumentaci. Když se tedy váš spor táhne třeba deset let, můžete najednou zjistit, že to, na čem jste měli postavenou obhajobu, už neplatí, a to může být velká komplikace.

Je vůbec ještě něco, co překvapí u soudu vás?
Pořád něco, a to mě na tom vlastně také baví. Někdy pozitivně, někdy negativně, ale každou chvilku něco, protože soudců je hodně, jezdíte po celé republice a pořád je co se učit, na něco je potřeba reagovat, protože celé je to akce a reakce a situace se vyvíjí. Takže jsem ještě zdaleka nezažil všechno a myslím si, že kdo by to řekl i po dalších dvaceti letech praxe, nebude mít pravdu.

Na vašem webu si o vás přečtu, že vyhledáváte neobvyklé případy a situace vyžadující kreativní a inovativní přístup. Co nejmíň obvyklého jste řešil?
Je to myšleno trochu jinak, než že by z toho byl zajímavý titulek, co jsme řešili za kuriózní případ. Jde o to, že například přijde někdo s tím, že má produkt, o kterém si všichni myslí, že je z kategorie A, ale on ho chce vydávat za kategorii B, protože to nese nějaké výhody. Zároveň to ale může znamenat spor, který on musí obhájit. V takovém případě nedokážu najít sto jiných podobných případů předtím a říct, že to většinou dopadlo dobře a vyhrajeme. Naopak jsme v danou chvíli průkopníci, protože to ještě nikdo neřešil, a vytvoříme něco nového. Díky tomu můžete nastavit novou linku pro dlouhou budoucnost.

Co znamená v právním byznysu kreativní a inovativní přístup? Počítám, že to asi nebude ohýbání zákonů?
Vy myslíte ohnout zákon za hranu, ale zákon se vždy nějakým způsobem ohýbá. Je ovšem třeba si říct, kde je v daném případě ta hrana. Zákon není kazuistický na jednotlivé případy, ale vždy obecný, a je potřeba ho správně na daný příklad aplikovat. To znamená mimo jiné vysvětlit, proč by se měl v danou chvíli ohnout doprava a ne doleva. Zákon je stavěný, aby se mohl použít na všechny situace, které mohou nastat, a je potřeba vše správně posoudit a vysvětlit. To je právě ta kreativita, která se skládá z mnoha střípků, a vy díky tomu můžete řadu věcí výrazně ovlivnit.

Když už jsme se bavili o technologiích, jak vlastně promlouvají do soudních sporů jako takových a jak jsou na ně připravené soudy?
Jedna věc je, že my dnes samozřejmě běžně využíváme technologie a softwary pro různé právní systémy, databáze, všechno máme v cloudu. Soudy se o to snaží, ale podobně jako celá státní správa dnes zavádí věci, které v komerčním sektoru byly před patnácti lety. Některé systémy existují, ale funguje to těžko. Druhá věc je adaptace soudců na nové prostředí. To se bohužel neděje de facto vůbec a je to stále větší problém. Možná je to tím, že je soudců málo a nemají na vzdělávání čas, ale sami jsme to mnohokrát zažili. Řešili jsme třeba nekalou soutěž mezi e-shopy a soudkyni jsme museli vysvětlovat, co to vlastně vůbec je internet, e-shop a jak to celé funguje.

Co přesně jste řešili?
Vůbec nepochopila, jak e-shopy fungují, co je nějaký odkaz a kde je ten produkt. Jde o spor starý několik let, takže by to možná dnes bylo lepší, ale tehdy jsme polovinu času strávili vysvětlováním, jak vůbec funguje e-commerce a internet jako takový. To je strašné, protože já byl překvapený, klient z toho byl úplně v šoku a ptal se, co tady vlastně děláme. Mysleli jsme si, že vedle sebe ukážeme dva e-shopy, které si jsou až příliš podobné, vyřešíme nekalou soutěž a bude hotovo.

Bohužel to není ojedinělý případ, a to teprve nastane krušná doba, až se začnou posuzovat spory v době umělé inteligence, typicky autorská práva nebo ochrana osobnosti. Už teď je jasné, že to vyvolá spory, a vlastně si vůbec neumím představit, jak se to bude soudcům vysvětlovat.

Jak velký je to problém?
Je to samozřejmě obrovský problém, protože zaprvé vás stojí celý proces násobně víc času. Zadruhé se vám vůbec nemusí povést vše vysvětlit, protože když u soudu sedí někdo z jiné generace, nemá s danou věcí zkušenosti a ani nemá chuť ji pochopit, tak to může předurčovat, že proces dopadne špatně. Sice pak máte opravné prostředky, ale to je opět hlavně čas.

Rozhodnutí trvá roky a často, zejména v dynamických oborech jako je e-commerce, platí, že po mnoha letech už je jakýkoliv verdikt úplně zbytečný. Klienti jsou tím často znechucení, což nahrává porušovatelům. Sám jsem se už mnohokrát setkal s někým, kdo řekl, že už byl u soudu tolikrát, že do toho znovu nejde, a ať si to radši druhá strana nechá, protože mu za to celá soudní anabáze nestojí. To je hrozně špatně, protože jde o špatný signál pro celou společnost.