Spojené státy tento týden republikánskými primárkami v Iowě naplno vkročily do volebního roku. Vstupují do něj rozdělené. Nebo rozpojené či polarizované, jak se dnes často uvádí. Pointa je vždy stejná: není Amerika jako Amerika. Poslední čtyři měsíce jsem strávil v jednom z nejprogresivnějších míst v USA, na univerzitě v New Yorku. Byl jsem ale i s lidmi konzervativními. A můžu říct, že společné mají jedno – pěstují si dogmata, kterými vnímají svět kolem sebe, což jim brání chápat jinak smýšlející spoluobčany. V jádru je přitom jedna velká otázka: co dnes znamená být Američanem?

Blíží se americké prezidentské volby, globálně jedny z nejdůležitějších vůbec. Do listopadu, kdy je volební den, je sice ještě čas, přesto to ale vypadá, že se proti sobě po čtyřech letech postaví Donald Trump za Republikánskou stranu a současná hlava státu Joe Biden za demokraty. V sázce je opravdu hodně. Volby se konají v době, kdy je role Spojených států klíčová v řadě geopolitických krizí, například stále není jasné, jestli americký Kongres schválí další finanční pomoc Ukrajině. V případě Trumpova vítězství je možné, že Amerika podporu ukončí nejen tam, ale rovnou vystoupí z NATO, čímž politik hrozil už ve svém prvním období v roli prezidenta. Napětí navíc roste i na Blízkém východě v souvislosti jak s izraelsko-palestinským konfliktem, tak s krizí v Rudém moři.

Trump je po republikánských primárkách v Iowě z tohoto týdne jasným favoritem své strany. Stejně se ale nad jeho případným prezidentstvím vznáší otazník. Nejvyšší soud USA totiž podle CNN v únoru začne rozhodovat o tom, jestli podle americké ústavy vůbec smí kandidovat kvůli své roli v útoku na Kapitol z ledna 2021, kdy jeho příznivci protestovali proti výsledkům voleb, které tehdy vyhrál Joe Biden, a část z nich vtrhla do sídla Kongresu.

Při studiu v USA jsem poznal dvě různé Ameriky. Jednu na vysoké škole, frustrovanou třeba z toho, že je prezidentským kandidátům 81 let v případě Bidena a 77 v případě Trumpa, a druhou zklamanou zase z pocitu, že Amerika už není, co bývala. Že je země rozdělená na dva tábory, to by byl příliš jednoduchý obrázek. Protože ale mám osobní zkušenost právě se dvěma, které navíc víceméně odpovídají i voličským táborům hlavních prezidentských favoritů, rád bych předal dojmy alespoň z nich.

Spravedlivá Amerika

„Na jmenovku napiš i zájmena, která používáš,“ vysvětluje mi s úsměvem Jade, studentka filozofie, když mi podává papírek. She/Them/Their, čtu na tom jejím. Stojím u vchodu do velké auly kampusu State University of New York at New Paltz, která se postupně plní. Je začátek semestru a za chvíli začne seminář, který má nově příchozím přiblížit hodnoty místní vysoké školy. Jejich středobodem je respekt k různým kulturám, k názorům, ke jménům. Učebnou kolují nálepky s národními vlajkami, které si máme přilepit na jmenovky. Modrá, bílá, červená. Po chvíli hledání nalézám tu českou. Chybí jí spodní polovina modrého klínu.

Následuje obligátní představovací kolečko. „Jirka,“ říkám klukovi, který sedí vedle mě. „Džirka?“ zkouší to. „Ne, spíš Jirka. Vlastně Jiří,“ vypadne ze mě a hned lituju poslední části. „Cože? Jirzi?“ nevzdává se. „Ne úplně, ale neboj, s tou výslovností mám občas problém i já. Říkej mi prostě Jirka nebo George,“ snažím se uzavřít výměnu. „Neměl bys lidem ustupovat, jak tě mají oslovovat, jen proto, že jsi odjinud,” odpovídá vážně. Po zbytek semestru mi říká Džiry.

Podobných epizod jsem na kampusu od loňského září nasbíral poměrně hodně. Spojuje je motiv identity, zejména té skupinové, která pro mladé Američany nejen na vysokých školách hraje zásadní roli. Esejista amerického magazínu The Atlantic George Packer tuto část tamní společnosti nazval Spravedlivou Amerikou, v anglickém originále Just America. Klade důraz na systémové nespravedlnosti a politiku založenou právě na skupinové identitě. Kritizuje některé tradiční americké hodnoty a zdůrazňuje křivdy vlastní země – jako třeba historii otroctví či rasismu.

Jonathan Haidt a Greg Lukianoff, autoři knihy The Coddling of the American Mind, upozorňují, že takový pohled do středu americké veřejné debaty staví opomíjené „hříchy“ Spojených států, od vraždění původních obyvatel Severní Ameriky po utlačování sexuálních menšin. Zároveň ale v knize, která rozhodně stojí za přečtení, argumentují, že má potenciál nejen na školách vytvořit prostředí, kde lidé interpretují vzájemné interakce v tom nejhorším možném světle. Ve výsledku pak roste třeba strach z toho, že někdo někoho urazí.

Podle Packera je takové myšlení logickou reakcí na tradičně dominantní americký narativ, v jehož středu je meritokracie, tedy víra v to, že úspěch lidí se odvine od jejich talentu a úsilí. Problém ale je, že když se dnes mladí Američané rozhlížejí kolem sebe, mají pocit, že určité části společnosti – černoši a ostatní rasové menšiny, původní obyvatelé, LGBTQ+ lidé a další – se můžou snažit sebevíc, ale na úroveň jiných nedosáhnou, což je frustruje. A otázka je, co s tím.

Jsou tedy části americké společnosti, které si zaslouží popostrčit, aby se hřiště vyrovnalo. Haidt a Lukianoff ale upozorňují, že byť je taková snaha samozřejmě chvályhodná, může neúmyslně vytvářet vidění světa, kde slabší skupiny vnímáme pozitivně a ty na špici společenského žebříčku naopak jako ty, které slabší utlačují, a to bez výjimky. To je dnes i z mojí zkušenosti dogma části takto smýšlejících Američanů. Sice se zakládá na pravdě, ale problém je, že realita je většinou složitější. Pokud to člověk nemá na paměti, může ho jednoduchá rovnice, že slabí jsou vždy dobří a silní vždy špatní, dovést ke zvláštním závěrům. Což je zase slepé místo tohoto příběhu.

Jeden příklad za všechny: byla polovina listopadu a uplynulo něco málo přes měsíc od útoku Hamásu na Izrael. Tou dobou se už naplno rozjela izraelská vojenská odveta a na univerzitách po celých Spojených státech včetně té „mé“ se studenti účastnili pietních akcí i hlasitých protestů na podporu Palestiny. „Musíme se postavit nespravedlnosti,“ řekl tehdy univerzitním novinám The Oracle Nawrah Zamir, student biologie. „Bojuju za to, co je správné. Genocida je špatná,“ uvedla zase studentka Giovanna Ruiz-Cameros. Dodala, že „něco podobného se stalo mnoha latinskoamerickým zemím, které se kvůli kolonizaci změnily, a to se tak trochu děje i tady“.

Někteří Američané tak konflikt vnímají způsobem ovlivněným příběhem o Spravedlivé Americe: Izraelci, kteří mají privilegium vlastního státu, utlačují Palestince, kteří takovou výsadu nemají, což je nespravedlivé, vysvětluje Haidt, sociální psycholog z New York University. Když pak šéfky prestižních univerzit v prosinci odpovídaly při kongresovém slyšení na otázky, jestli projevy antisemitismu na jejich školách porušují jejich pravidla, v souladu se smýšlením Spravedlivé Ameriky uvedly, že to záleží na konkrétním kontextu, a schytaly za to značnou kritiku. Na některých kampusech přitom židovští studenti čelili slovním i fyzickým útokům. Lidé také strhávali letáky s izraelskými rukojmími, které unesl Hamás.

Podle průzkumu firmy Gallup mladí Američané a příznivci Demokratické strany v poslední době vyjadřují rostoucí pochopení vůči Palestincům, píšou U. S. News. Obecně ale lidé v USA stále sympatizují více s Izraelem, uvádí ABC News. Podle serveru navíc říjnový útok Hamásu i mezi nezávislými a demokraty posílil podporu Izraele.

Citlivost Spravedlivé Ameriky vůči různým mezirasovým či mezietnickým nespravedlnostem – ať již domnělým, či nikoli –, kterou příklad výše ukazuje, někdy pije krev konzervativnějším Američanům. Ti vnímají Spravedlivou Ameriku jako příliš upjatou vůči podobným problémům a při hovoru s nimi je na nich vidět frustrace z toho, že USA podle nich kráčejí špatným směrem. Navíc cítí křivdu, že se jich nikdo nezeptal, jestli se jim to líbí, nebo ne. Sami při tom podléhají vlastním dogmatům.

Ta správná Amerika

Vermont je americký stát s nejméně obyvateli v celé unii, drtivá většina místních je bělošská a patří k progresivnějším. Pochází z něj třeba levicový politik Bernie Sanders, senátor a bývalý prezidentský kandidát. Stát zelených hor, jak se mu přezdívá, je progresivní i přesto, že v jeho čele od roku 2017 stojí republikán Phil Scott, který úspěšně spolupracuje i s demokratickými politiky.

Mezistranická spolupráce se ale ne všem místním líbí. „Scott je RINO,“ odpovídá mi Hana, Čechoameričanka a volička Donalda Trumpa, záporně na otázku, jestli je ráda, že má Vermont za guvernéra jeho. RINO je pejorativní výraz, zkratka anglického „Republican In Name Only“, tedy republikán jen jménem. Označují se jím lidé z této politické strany nedržící basu s Trumpem.

Nad krocanem a bramborovou kaší si při díkuvzdání s Hanou a jejím manželem Stevem povídáme a téma se nevyhnutelně stáčí k politice. „Amerika už není, co bývala. Politici zemi tlačí někam, kde už ji nepoznáváme,“ povídá Hana. „Jsou zlem,“ dodává. „Soudy s Trumpem? Všechny jsou politické,“ říká mi Steve, bývalý vojenský policista k právním patáliím amerického politika, který před různými soudy čelí celkem čtyřem žalobám – za snahu o umlčení pornohvězdy, za nesprávné zacházení s tajnými dokumenty, za snahu nelegálně ovlivnit a zvrátit výsledky voleb z roku 2020. „Prostě se ho chtějí zbavit. Žádný jiný prezident takovým tlakům čelit nemusel,“ pokračuje Steve, zatímco spolu ochutnáváme místní řemeslné pivo.

Hana a Steve ilustrují další příběh, který si o Spojených státech vypráví někteří obyvatelé. Jmenuje se Opravdová Amerika, v originále Real America, a je oproti newyorské univerzitě úplně jiným světem. Lze ji pozorovat v malých městech, jakým je Colchester, kde jsem se koncem listopadu ocitl, v tvrdě pracující nižší střední třídě, která se často označuje za americké patrioty a cítí se být opomíjena elitami při významných ekonomických a politických změnách, jako je třeba odliv průmyslové výroby a na ni navázaných pracovních příležitostí do zahraničí či automatizace.

Vytváří si tedy vlastní verzi pohledu typu „my versus oni“. Tvrdě pracující obyčejní lidé proti elitám. Pocit frustrace je, podobně jako u předchozího příběhu o Americe, založený částečně na pravdě. Byl to ale zároveň pocit, který do prezidentského křesla vystřelil Donalda Trumpa, a může se z něj, podobně jako u Spravedlivé Ameriky, stát dogma. A proto na otázku, proč Trump čelí tolika právním kauzám, odpovídají: Protože se ho přece elity snaží zbavit. A co když Trump prohraje volby? Mohl za to podvod Demokratické strany. A tak mají ve všem už dopředu jasno.

Nejen tyto dva světy dohromady tvoří současné Spojené státy, které jsou rozmanité ve spoustě různých ohledů, v čemž je také jejich síla. Je to stát, kde je místo pro spoustu různých lidí. Dokud si na to ale Amerika nevzpomene, zůstane rozdělená, rozpojená a polarizovaná, bez ohledu na výsledek listopadových prezidentských voleb.