Lidé jsou velice vynalézavý druh a zatím jsme téměř vždy dokázali nalézt chytré technické řešení pro problém, kterému čelíme. Nová vědecká studie publikovaná v prestižním časopise Nature ale říká, že u klimatické změny se na to spoléhat nemůžeme. Od určitého bodu jednoduše není cesta zpět a technologie pro extrakci oxidu uhličitého z atmosféry nepomohou. Od bodu, k němuž se zatím stále řítíme s nohou přitlačenou na plynu.

Skupina třiceti vědců podepsaných pod studií s názvem Overconfidence in climate overshoot (volně přeloženo jako Přílišná důvěra v možnosti překročení klimatických limitů) vychází z dosud asi nejvýznamnějšího mezinárodního dokumentu o boji s klimatickými změnami – Pařížské dohody z konference OSN o změně klimatu z roku 2015.

Ta stanovuje, že bychom měli předejít zvýšení průměrné globální teploty o více než 1,5 °C oproti hodnotám před průmyslovou revolucí. Hned první věta nového výzkumu ovšem konstatuje: „Globální úsilí o snížení emisí nadále nestačí na to, abychom dosáhli teplotního cíle Pařížské dohody.“

Ačkoliv totiž dohoda představovala důležitý zlom po dekádách diskuzí a absenci shody, nestanovila žádné konkrétní kroky a scénáře, jak vlastně překročení limitu předejít. Od té doby si proto jednotlivé země určují vlastní cíle a politiku a na klimatických konferencích probíhají další diskuze a zaznívají apely, že je konečně potřeba činit zásadní kroky. Ty ovšem chybí v dostatečném měřítku.

V posledních letech se proto stále častěji řeší, za jakých podmínek by bylo možné limity přesáhnout a zároveň zabránit velice špatným důsledkům. V anglofonním prostředí se používá termín „climate overshoot“, tedy překročení klimatických limitů, který označuje právě takový scénář – dočasné překročení oteplení 1,5 °C a následné ochlazení planety různými metodami na zachycování oxidu uhličitého.

Nová studie dochází k závěru, že je potřeba udělat vše v našich silách pro to, abychom se této možnosti vyhnuli, stávající technologie totiž nestačí a ty budoucí situaci nezachrání. Skupina vědců v čele s Carlem-Friedrichem Schleussnerem z berlínské neziskové výzkumné instituce Climate Analytics uvádí, že i dočasné překročení teplotních limitů by znamenalo narůstání dopadů na klima v průběhu několika následujících desetiletí i déle.

Vědci spočítali, že pokud by globální průmysl měl z hlediska produkce emisí pokračovat ve stejném trendu jako dosud, do roku 2100 bychom museli zachytit 400 gigatun oxidu uhličitého. Článek v Nature, který novou studii komentuje, uvádí, že to je jako americký energetický průmysl běžící pozpátku asi osmdesát let. Ani v takovém případě ale nelze počítat s tím, že se podmínky na Zemi vrátí do bodu před procesem oteplování.

Některé důsledky jsou zkrátka nevratné a budou se projevovat v horizontu stovek až tisíců let. Zahrnovat to může například zvyšování hladin moří a oceánů, změny v místních ekosystémech nebo dopady na zemědělství. Náznaky těchto posunů vnímáme už dnes třeba ve formě zvýšené četnosti sucha či nekonzistentního počasí, které ničí úrodu.

Podstatně nebezpečnější pak může být dosažení jistých zlomových bodů, pro které by stačilo překročit teplotní limity i na relativně krátkou dobu. Samozřejmě čím více je překročíme, tím větší je šance špatných dopadů. Vědci jako příklady nevratných změn v tomto případě zmiňují absolutní kolaps grónského ledovce nebo odumření amazonského pralesa. Obojí by spustilo celý další řetězec klimatických událostí, který snížení globální průměrné teploty nezastaví.

To ovšem neznamená, že technologie pro extrakci oxidu uhličitého z atmosféry nebudou potřeba. Mezinárodní panel pro změnu klimatu (IPCC) v roce 2018 vydal zprávu, podle níž se bez nich možná neobejdeme, pokud máme oteplování planety omezit na 1,5 °C. I zde se ovšem operuje s velkou nejistotou ohledně škálovatelnosti technologií, které máme k dispozici, a to z hlediska čistě technického, ale také politického, ekonomického či etického.

Podle letošní zprávy Global CCS Institute, mezinárodního think tanku usilujícího o zavádění zachytávání a ukládání CO2, tyto technologie v poslední době zaznamenaly výrazný růst. Po dostavění všech aktuálních projektů by měla globální kapacita extrakce CO2 z atmosféry dosáhnout 100 milionů tun ročně. Do roku 2100 by to znamenalo 6,7 gigatuny – více než padesátkrát méně než bychom podle nejnovějších projekcí potřebovali.

Odstraňováním oxidu uhličitého nemůžeme plýtvat

Současný stav globální klimatické politiky nasvědčuje tomu, že dodržet Pařížskou dohodu se nepodaří. Článek publikovaný ve vědeckém časopise Science loni v červnu uvádí, že aktuální opatření by vedla k oteplení kolem 2,5-3 °C do roku 2100, které by pokračovalo i dále.

Spojené království nedávno zavřelo svou poslední uhelnou elektrárnu a v průběhu následujících 25 let chce investovat asi 22 miliard liber (665 miliard korun) do technologií pro zachytávání a ukládání oxidu uhličitého. Značné částky stejným směrem investují také Microsoft nebo Google a řada firem oznámila plány na dosažení uhlíkové neutrality, tedy stavu, kdy do atmosféry nevypouštějí více oxidu uhličitého, než zachytávají či jinak kompenzují.

Například u Googlu ale kvůli umělé inteligenci za posledních pět let emise skleníkových plynů naopak vzrostly o 48 procent. V mnoha dalších případech se pak jedná o prostý greenwashing, kdy firmy mají stanovené ambiciózní cíle, ale chybí veřejnosti přístupné konkrétní kroky, jak jich chtějí dosáhnout.

Světová meteorologická organizace spadající pod OSN loni publikovala analýzu, podle níž bychom globálního oteplení klimatu o 1,5 °C mohli dosáhnout už v horizontu následujících pěti let. Prozatím by se jednalo jen o krátkodobé překročení, jde nicméně o silně varovnou předpověď.

Vědci z nové studie publikované v Nature od zachytávání skleníkových plynů z atmosféry neodrazují, naopak zdůrazňují jeho důležitost. Důrazně však upozorňují, že musí jít ruku v ruce s řadou dalších opatření pro snižování emisí, které se do atmosféry vůbec dostanou. „Nemůžeme plýtvat odstraňováním oxidu uhličitého na kompenzaci emisí, kterým se můžeme vyhnout,“ poznamenává spoluautor studie Guarav Ganti.