Spisovatel Neil Gaiman umí vykouzlit mnohovrstevné fantastično, které je generickým dílům o čarodějích a hrdinech na míle vzdálené. S Terrym Pratchettem spolupracoval na biblické komedii Dobrá znamení. Jindy přišel s myšlenkou alternativního Londýna, který v Nikdykde neviděný a nevnímaný existuje paralelně s tím skutečným. V Amerických bozích zase mísil panteony z mytologií mnoha kultur s myšlenkou, že koncepty jako média nebo neviditelná ruka trhu jsou božstvy současnosti. Anebo si vymyslí sedm Věčných, mocných bytostí představujících archetypální ideály od Smrti přes Touhu až po Sen… a vznikne o tom kultovní komiks Sandman.

Všechny zmíněné tituly se dočkaly televizního zpracování (a podle Gaimanových knih vznikla i další díla, třeba film Hvězdný prach). Nikdykde – jež jako jediné začínalo coby scénář, kniha přišla později – dokonce ještě v době předstreamovací v roce 1996, čemuž odpovídal i nepříliš vysoký rozpočet, který však dobrý výsledek nijak nesabotoval. Američtí bohové z před pěti let se taktéž dočkali solidních, byť ne uchváceně nadšených ohlasů. Úspěch Dobrých znamení jim zase vysloužil druhou sezonu na Amazonu. Tou nejnovější adaptací Gaimanova díla je ale samozřejmě stále ještě čerstvý Sandman.

Ten zavítal na Netflix teprve v srpnu. Tedy jen pár týdnů předtím, než oči diváků uchvátily Rod draka a Prsteny moci. Nic proti tvorbě G. R. R. Martina a J. R. R. Tolkiena ani jejich seriálovým adaptacím – naopak, oba počiny se nám líbí. Ale prequel Hry o trůny trochu šlape bezpečnou a mělkou vodu a seriál na motivy Pána prstenů sice mocně zahání původní obavy, avšak nevyvolává takové nadšení jako filmová trilogie Petera Jacksona. I tak velkolepý rozjezd obou seriálů Sandmana tak trochu odstrčil. A to by byla škoda, stojí totiž za připomenutí a zhlédnutí.

Postava vládce snů samozřejmě není komiksovým výmyslem. Stačí vzpomenout Morfea z řecké mytologie. V západním folklóru je zase Sandman bytostí, jež spáčům přináší sny tím, že jim posype oči čarovným pískem. A ráno z něj zbydou jen ospalky. I tyto aspekty si Gaiman pro své dílo vypůjčil, byť z pohádkové postavičky udělal mocnou, až božskou entitu vládnoucí snění. K nepoznání tak přetvořil a restartoval původní komiksovou sérii stejného jména od vydavatelství DC Comics ze sedmdesátých let, v níž byl Sandman mnohem klasičtějším superhrdinou s barevným pláštíkem.

Gaimanův Sandman známý též jako Oneiros, Morfeus či prostě Sen z Věčných je mnohem temnější metaforicky i skutečně. Je až melancholický, odtažitý a zádumčivý, byť ne zlý. Naopak umí být (až hrozivě) heroický. Však vládne snům i nočním můrám současně. Je tak trochu emo, tak trochu všemocný. Emocný? Prostě přesně takový, aby byl v komiksu vyveden nejčastěji v ostrých černých liniích. A aby se na něj v netflixovské adaptaci hodil britský herec Tom Sturridge.

Ten se zhostil ztvárnění složité postavy ve stylizovaném dramatu, které jako by se zrodilo z antických amfiteátrů nebo nejhlubších Shakespearových představ – a to nejen těch tragických. Jak by také ne, když Gaimanova tvorba je obecně plná aluzí na neskutečné příběhy skutečného světa a Sandman je toho snad tím nejlepším příkladem. Kde jinde než ve snění byste potkali Kaina s Ábelem a mluvícího strašáka s dýní místo hlavy najednou? Seriálový Sandman vás přesně do tohoto světa snů přenese. Bez usnutí.

Michael Jackson jako král popu i král snů

Jenže než vznikl seriál na Netflixu, snaha dostat jeho příběhy na obrazovky či plátna musela Neilu Gaimanovi přivodit nejednu bezesnou noc. Třeba když krátce po vydání prvního dílu v roce 1989 projevilo zájem o zfilmování komiksu studio Warner Bros. „Sedli jsme si s tehdejším ředitelem Warnerů. Řekl mi, že mu volal Michael Jackson. Že by chtěl hrát Morfea,“ vzpomínal nedávno pro magazín Variety na fascinující představu, že by krále snů hrál král popu.

Nedopadl ani žádný jiný pokus o adaptaci mnohovrstevnatého a snového díla. Některé z produkčních důvodů, jiné z kvalitativních. „Nebyl to jenom ten nejhorší scénář k Sandmanovi, co jsem kdy četl. Byl to rozhodně ten nejhorší scénář, co jsem kdy četl,“ prohlásil Gaiman o dalším filmovém návrhu z devadesátek. „Byl bych raději, kdyby nevznikl žádný film o Sandmanovi, než aby vznikl špatný,“ popsal svůj pohled na věc spisovatel.

Nevyšel ani slibnější projekt s Josephem Gordon-Levittem v hlavní roli. Ten pocházel z hlavy Davida S. Goyera, jenž s Christopherem Nolanem scenáristicky spolupracoval na úspěšné batmanovské trilogii. To už ale producenti začali pokukovat po televizním, ne filmovém zpracování. A po třiceti letech od prvního komiksu to konečně klaplo.

Právě David S. Goyer oslovil Gaimana se svým nápadem na natočení seriálového Sandmana. Přizvali zkušeného producenta a scenáristu Allana Heinberga a tvůrčí trio nového projektu bylo na světě. Přesto si Sandmana mohli fanoušci dřív poslechnout, než ho uviděli na obrazovce. Předloňské audiodrama přineslo hvězdné obsazení, kromě samotného Gaimana v něm promluvili James McAvoy, Andy Serkis nebo Taron Egerton.

Ale to už si Warner Bros. definitivně plácli s Netflixem a letos v srpnu měla desetidílná série premiéru. Krátce nato dostali diváci ještě speciální dvouepizodu navrch. Sandmanova říše snů se konečně zhmotnila na obrazovkách. Tom Sturridge jako Sen byl na první pohled dostatečně mystický a éterický, ale co další postavy a jejich příběhy, které jako by po tři dekády dávaly na odiv svou nezfilmovatelnost?

Lidi, co brečí, že Smrt není bílá, nic nepochopili

V případě výše zmiňovaných Prstenů moci se převedení Tolkienova díla muselo kvůli omezeným právům na zdrojové materiály i kvůli jejich povaze – Prsteny sledují tu část vybájené mytologie, kterou pokrývají jen poznámky a dodatky, ne rozsáhlé spisy nebo celé knihy – spolehnout na vlastní představivost. Což nejfanatičtější fanoušci nesou nelibě. Ale Sandman zůstává adaptací, která některé jednotliviny mění, avšak zachovává si přesně ty snové kvality, které jsou Gaimanovým komiksům vlastní.

Tedy, není pouhým rozhýbáním ilustrovaných políček a jejich převedením na obrazovku jedna ku jedné. Znalci komiksu nicméně musí potvrdit, že úvodní díly komiksů nazvané Preludia a nokturna a Domeček pro panenky jsou v první řadě streamovaného počinu zpracovány dostatečně, místy dokonce i extrémně věrně. Povaha vyprávění prostřednictvím jiného média si ale vyžádala tu zhuštění postav i dějových linek, tu naopak rozšíření jejich dopadu na příběh. Ale i na scény doslovně kopírující komiksová políčka dojde.

Některé metamorfózy původního díla jsou nicméně zhmotněním snů seriálových scenáristů. Už jen časové zasazení je posunuté o pár desetiletí vpřed do současnosti. Mezi nejokatějšími příklady změn pak je proměna knihovníka Luciena v Lucienne a ztělesnění Smrti z bělošky na černošku. Už tak trochu tradičně se kvůli podobným zásahům ani Sandmanovi nevyhnuly klasické internetové bouře ve sklenici vody.

Jenže těžko (a hlavně – proč vůbec?) se přít s výsledkem kreativního procesu tvůrců, když jeho klíčovou součástí byl sám Gaiman. Ten totiž nebyl jen jménem připojeným k seriálu pro svou popularitu, ale aktivním spoluautorem, jenž promlouval do všech dílčích částí produkce od volby herců přes kulisy až po scénáře.

A protože už samotný komiks je v mnoha ohledech nesmírně progresivní a otevřený a v tématech sexuality nebo předsudků předbíhal nejen v osmdesátých letech dobu, není překvapením, že věci jako změna barvy kůže Gaimana netrápily. Naopak po méně vybraných reakcích na casting barvitým jazykem tweetoval, že ho opravdu nezajímají „lidi, co Sandmana ani nečetli nebo ho nepochopili a brečí, že Smrt není dost bílá nebo že Touha je nebinární“. Mnohem přísnější byl na ty skutečně klíčové aspekty svého díla – třeba dialogy.

„Těmi jsem byl doslova posedlý. I když někdo napsal skvělý scénář, i když prošel rukama Allanu Heinbergovi, i když jsem každou verzi četl i já, stejně jsem pak seděl a přemýšlel nad Morfeovými dialogy. Aby všechna slova seděla, aby všechno mělo správný rytmus,“ popsal Gaiman svůj přístup pro Entertainment Weekly. Neřešil přitom jen to, co Pán snů říká, ale i jak. Jednou prý vyjel i na Toma Sturridge, když se herec snažil měnit hlas do šepotu. „Zavrčel jsem na něj, ať si nehraje na Batmana,“ přidal Gaiman anekdotu z natáčení.

Horor, drama a splněné sny

Sandman skutečně Batman není, byť oba jsou postavami vydavatelství DC Comics. To byla mimochodem další ze změn, kterou obrazovková verze doznala oproti papírové předloze. V té se totiž postavy známé ze sešitů o pestrobarevně oděných superhrdinech čas od času objevovaly, patří totiž do stejného fiktivního multiverza. Zato seriál od tohoto spojení povětšinou upustil a vydal se svou čistě snovou cestou. A je to cesta nesmírně poutavá.

Některé epizody by bez přehánění vydaly na extrémně napjatou divadelní hru. Na prostoru pár metrů čtverečních běžného bistra a s hrstkou vcelku normálních lidí vystaví atmosféru hutnou tak, že by se dala krájet nožem, až by z ní tekla krev. Přitom všechno začne tak nevinně, když do podniku zavítají známí hosté, v kuchyni už pracuje málomluvný, ale jistě dobrosrdečný kuchař, na place zase obsluhuje milá servírka, která má na srdci dobro ostatních… Jenže stačí, aby se jejich sny začaly bezmezně naplňovat, a horor je na světě.

Jiné díly zase odbočí od přímočařejšího vyprávění a ukážou, co je sám Morfeus vlastně zač. Třeba ten, v němž chvástavý smrtelník získá věčný život a každých sto let se s Pánem snů potká. Je to krásná ukázka povedeného vyprávění a sonda do Sandmanova nitra, ale i náhled na to, jak se po staletí lidstvo (ne)mění. Totéž platí o epizodě, v níž Sen doprovází svou věčnou sestru Smrt na její hořkosladké pracovní pouti světem smrtelníků.

Současně podobné odbočky nepůsobí jako pouhá výplň, než se hlavní děj opět posune kupředu. Naopak jsou šikovně ilustrovaným vývojem hlavní postavy, který se samozřejmě projeví i v událostech hlavní dějové linky. Dokonce se na jazyk, respektive na klávesnici dere myšlenka, že jsou zábavnější než občasné méně zajímavé chvilky v závěru rozplétání ústřední zápletky.

Seriál jistě – podobně jako jeho titulní postava – není bezchybný, ale v nabídce Netflixu patří k tomu nejpovedenějšímu i pro diváka neznalého zdrojového materiálu. Tedy za předpokladu, že v sobě nosí alespoň zrnko náklonnosti ke snovým a fantastickým příběhům. Pod dohledem jejího tvůrce zase zůstává velice věrný předloze, čímž potěší i jeho fanoušky. I proto na tři týdny od premiéry opanoval trůn světové sledovanosti Netflixu mezi anglicky mluvícími seriály.

Neil Gaiman třicet let odháněl snahy o přenesení ilustrovaných okének a textových bublin Sandmana na plátna či obrazovky, protože nebyly dost dobré. Nedokázaly vystihnout to, co Sandmana dělalo Sandmanem, Morfeem, Snem z Věčných, jenž vládne snění i nočním můrám. Nezachytily kouzlo a hloubku kultovního komiksu, při jehož čtení mrazí z vražedných choutek zhmotněné noční můry a který současně umí dojmout lidskostí i nelidských bytostí. Ale tentokrát se sen vyplnil. Snad se splní i sny manažerů Netflixu o tržbách a úspěchu, aby vznikla druhá řada.