Viděli jsme první díly Prstenů moci, nejočekávanějšího seriálu roku. Hobita předčí, ale co Pána prstenů?

Největší rozpočet v dějinách televize versus milované dílo J. R. R. Tolkiena a laťka nastavená veleúspěšnou filmovou trilogií. Jak to dopadlo?

prsteny-moci-boxedKomentář

Foto: Amazon

Gil-Galad, Galadriel a Elrond. Mocní elfové z Prstenů moci

Jestli Prsteny moci zatratíte, nebo ne, bude záviset hodně na tom, jestli vás dráždí představa dialogu Durina III. a Durina IV. Anebo jestli tušíte, co je to Helcaraxë. Že se nechytáte? Anebo jste třeba jen běžný fanoušek fantasy či jste ochotni tvůrcům odpustit volnější přístup k dílu J. R. R. Tolkiena? Tak v tom případě vás novinka neurazí, na mnoha místech dokonce nadchne, nicméně ve výsledku… ale to bychom předbíhali. Než k verdiktu dojdete, tak vězte, že následují mírné spoilery. Ale prakticky nic, co byste neznali z trailerů.

Prsteny moci se nutně nevyhnou srovnání se dvěma trilogiemi Petera Jacksona. Stručně řečeno, filmový Pán prstenů to zdaleka není. Ale Hobit byl horší. Jak by také ne, když v jeho případě z krátké pohádky udělali tvůrci roztahanou trojici filmů nacpaných nezajímavými triky a až příliš velkou dávkou lacině žertovné akce. Ale sluší se připomenout, že i v pánoprstenovských filmech jel Legolas na štítu jako na skejtu. Anebo se házelo trpaslíkem. Podobné okamžiky by bylo dobré mít na paměti, až se konzervativnějším divákům budou na mysl drát možná přehnaně negativní verdikty o epizodách od Amazonu.

Seriál samozřejmě čelí jinému druhu potíží s předlohou. Vlastně žádnou srovnatelnou jako filmy nemá. Spoléhá na Tolkienovy dodatky k rozsáhlejším dílům. Vyplňuje tak prázdná místa – ale místy i přetváří to, co už bylo na papíře dáno. V tom prvním to s kolísavou kvalitou dokonce i velice dobře funguje, to druhé ale zcela nepřekvapivě je buď zbytečné, nebo není ku prospěchu. Ačkoliv jak moc to divákům bude vadit, záleží na míře znalosti Tolkienova díla a náklonnosti k němu.

První z úvodní dvojice dílů Prstenů moci nastaví laťku překvapivě příjemně vysoko, ale přesto si neodpustí její občasné až příliš nízké podlezení. Krátké načrtnutí historie fantastického světa připomínající úvodní scény Společenstva prstenu zakrátko následuje až moc přes závit přetočené rádoby cool adrenalinové lezení po skalách a superhrdinský bojový balet hyperválečnice Galadriel, klíčové postavy seriálu. Proč? Je to zbytečné a ani to není působivé. A pro ty, kdo znají knihy nebo film a vznešenou elfí paní Galadriel z nich, to je trojnásob dráždivé.

prsteny-moci-01

Foto: Amazon

Světlo Valinoru vítá elfy plující do země zaslíbené

Podobně zklame trochu simplistické představení zápletky a některé dialogy. Galadriel je přesvědčena, že zlo temných pánů Morgotha a jeho následovníka Saurona i po dlouhé době míru stále žije. Ale kdepak, zní přezíravá odpověď celého jejího okolí. Už není válka, je mír. Húm hm rum húm, jak jen tohle asi může dopadnout, hm hm hm, zabručel by Stromovous. Přitom motiv temnoty a obav, jež si Galadriel nese v srdci, je jinak zajímavý a promluví třeba v působivé scéně, kdy elfové na lodi míří do své země zaslíbené.

Tento až mystický okamžik mimochodem připomíná jednu výtku k obsazení a vzezření postav v seriálu. Ano, jsou v něm různé barvy pleti, nicméně opravdu bych nechtěl být takový člověk, pro kterého to je problém. Barva kůže totiž nevadí, ale vzhled obecně ano. Odpusťte vlastně nesmírně povrchní poznámku, ale Tolkienovi elfové jsou lidskými měřítky přenádherné, mocné a majestátní bytosti. Jenže v Prstenech moci jsou někteří až moc kouzla zbavení a prachobyčejní – vzhledem i vystupováním. Snad pro vytvoření většího pnutí mezi jednotlivými pokoleními ve scénáři.

Není to Hobit. Ale chválu zaslouží i z jiných důvodů

Ale dost o výtkách, nechť zazní také zasloužené pochvaly. Některé záběry trumfnou i přelety nad horskými masivy z Pána prstenů a dávají připomenout slávu mocných elfích pánů a jejich říší, která v době děje filmů byla už polozapomenutá. Vidět Prsteny moci na plátně by musel být skvělý zážitek. Nicméně aby nebyla jen řeč o optickém pozlátku, ocenění si zaslouží i některé dějové linky – a skutečnost pracovně nazvaná „není to Hobit“.

Totiž ano, Galadriel je přespříliš bouřlivá hrdinka se zbytečně stylizovanými akčními scénami, ale takových okamžiků naštěstí není mnoho. Na škále „vznešená vládkyně lesní říše v podání charismatické Cate Blanchett“ až „hustopřísná Tauriel z Hobita, co je fakt cool a zamiluje se do trpaslíka“ by velmi intenzivní Morfydd Clarková mohla být mnohem víc vlevo, ale až na opačný extrém se nedostane. A ani v dalších částech děje se nedočkáme mnoho chvilek, u kterých by akce a triky přehlušily vyprávění příběhu.

Vedle Galadriel totiž sledujeme ještě dění ve Středozemi, kde se elfí voják Arondir sbližuje s lidskou léčitelkou Bronwyn. V upoutávkách asi nejvíce obav vyvolávající přídavek do Tolkienových příběhů zatím nedostal příliš prostoru, ale zatím neuráží ani nenadchne. Dokonce nabídne třeba až hororově vypjatou a povedenou scénu spojenou s odhalením vracejícího se zla.

Poněkud rozpačitě začne linie (půl)elfího učence Elronda, ve které se nejdřív chvíli řeší, no… projektový management, jinak to říct nejde – opět se vkrádá poznámka o až příliš obyčejných elfech –, ale pak už jeho kroky zamíří do Trpasluje neboli Khazad-dûm. A my od prvního otevření bran tohoto podzemního města sdílíme Elrondův údiv.

Místo, které ve filmové trilogii hrdinové poznali jen jako pustou kobku plnou smrti a temnoty, se za bouřlivého hudebního doprovodu – mimochodem veskrze velice povedeného, ačkoliv žádná konkrétní skladba nebo motiv se zatím nezavrtaly do paměti tak jako tóny Howarda Shorea – ukáže ve své živoucí, velkolepé a dechberoucí kráse.

K tomu se pak přidá pobavení ze shledání s trpasličím princem Durinem, jež hraje na velice známé struny přátelství Gimliho a Legolase z knih a především filmů. Podobně neskrývaných kývnutí směrem k Jacksonovým snímkům je v úvodních dvou dílech Prstenů moci vícero, ať už jde třeba o vizuální drobnosti v podobě ohňostroje, nebo jen krátké hlášky („What devilry is this?“).

Možná překvapivě a paradoxně se ale ještě o něco povedenější jeví linka zcela původní. A to ta o kočovné osadě harfootů alias chluponohů, předchůdců hobitů. Zde sledujeme mladou Nori ztvárněnou parádně uvěřitelnou Markellou Kavenaghovou s doširoka otevřenýma očima, kudrnatými vlasy a ustaranou kámoškou, která je trochu při těle. Nepřipomíná vám to něco, respektive někoho? Zdá se, že i zde autoři sáhli do pytlíku dříve osvědčených ingrediencí.

Chluponozi a jejich malý svět skrytý před velkými lidmi dávají vzpomenout na první třetinu Společenstva prstenu, v níž jsme navštívili poklidný Kraj, který jako by nevěděl o nebezpečném světě za svými hranicemi. Kde pivo chutnalo, pole přinášela úrodu a všechno bylo tak akorát bez žádných divokých dobrodružství, děkujeme pěkně.

Jenže tenhle poklid nevydržel věčně a mohl za to příchod neobvyklého cizince – a to platí i o Nori a chluponozích. Kdopak asi může být onen zmatený, vousatý a vytáhlý muž, jenž se coby hvězda z nebes zřítil na zem, jeho první setkání s obyvateli Středozemě bylo zrovna s předky hobitů, navíc vládne nadpřirozenou mocí a objevil se v okamžiku rostoucího zla? Hm húm hm, že by další kývnutí k Pánovi prstenů, jak by řekl Stromovous!

Ale to už jsme se jako kouzlem čaroděje Gandalfa dostali na závěr druhé epizody. V porovnání s tou první, která nutně musela celý seriál uvést i pomocí velkolepějších okamžiků, byla vlastně až překvapivě… obyčejná. Tedy tak obyčejná, jak jen vysokorozpočtová epizoda fantasy seriálu na motivy jedné z nejmilovanějších knižních sérií v dějinách může být.

lotr-amazon2

Foto: Amazon Studios

Záběry ze seriálu Pán prstenů: Prsteny moci od Amazonu

Totiž – Tolkienova tvorba má především nádech mytologie, ság a hrdinských eposů. A byť jim dala vzniknout, není to generické fantasy dílo, kde meče sviští, magické ohnivé koule létají vzduchem skoro stejně často jako vtípky dobrodruhů a krev stříká na hromady dračích pokladů. Aby nedošlo k mýlce, Prsteny moci takto brakové rozhodně nejsou. Ale k éterické bibličnosti Silmarillionu a epickému rozmachu Pána prstenů – a to i toho filmového – mohly mít o něco blíž.

I to by totiž pomohlo s vyřešením té zřejmě největší výtky. Sledování úvodních epizod největší televizní události za mnoho let s pohádkovým rozpočtem by mělo vyvolávat mnohem větší údiv. Takto už po pár desítkách minut často převládal pocit, že sledujeme druhou řadu povedeného, ale vlastně celkem zavedeného seriálu.

Pravdou ale zůstává, že úvodní obavy byly mnohem, mnohem horší. A tajná očekávání se sice nenaplnila ze sta procent, ale mírou dostatečnou pro vyvolání zájmu ano. Ten jediný a nejsilnější Prsten moci, jenž vládne všem, tak zatím vykován nebyl, ale některý z menších magických šperků třeba pro trpasličí nebo lidské vládce, si jako verdikt Prsteny moci zaslouží. Do příštích týdnů je na co se těšit.

A pokud jste coby nejoddanější fanoušci věrní kánonu Prsteny moci přece jen zatratili jako zneuctění díla J. R. R. Tolkiena, zkuste v úvodních epizodách aspoň najít přilbici Túrina Turambara.

Michal Mančař

Redaktor CzechCrunche. Má rád hry.

Redaktor CzechCrunche. Má rád hry.