V Evropské unii není země, která by měla nižší nezaměstnanost než Česko. Je to idylický obrázek, ale jen zdánlivě – přibývá hlasů, že česká ekonomika se zadrhává a že právě její statický trh práce je toho důkazem. Jedním z těch, kteří hlasitě upozorňují, že je něco shnilého ve státě českém, je ekonom Filip Pertold. „Ve skutečnosti na tom náš trh práce není moc dobře,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch.

Dvaačtyřicetiletý Pertold působí na prestižním ekonomickém institutu CERGE-EI a v think-tanku IDEA, což je společné pracoviště Karlovy univerzity a Akademie věd. Patří k nejvýraznějším představitelům nové generace ekonomů, je hodně aktivní na sociální síti X a v roce 2013 získal grant Neuron Impuls pro mladé vědce. Absolvoval stáže na univerzitách v Chicagu a Berkeley, byl postdoktorským výzkumným pracovníkem na Aarhuské univerzitě v Kodani.

Pertoldovou specializací je trh práce a empirický výzkum, hodně se zaměřuje také na problematiku zaměstnanosti žen. I proto si jej do svého poradenského týmu vybral ministr práce Marian Jurečka, kterému pomáhá se sociálními a ekonomickými reformami. V plánu je rozvolnění zákoníku práce, aby bylo snadnější lidi najímat i propouštět, diskutuje se též o úpravě systému podpory v nezaměstnanosti.

Jde o kroky, které jsou podle Filipa Pertolda nevyhnutelné, protože český trh práce má řadu vážných a po léta neřešených problémů. A ani náhodou není v dobré kondici, jak by se z čísel, která ukazují Eurostat nebo Úřad práce, mohlo zdát. Je totiž pokřivený nadužíváním švarcsystému, nedostatečným zapojením žen na mateřské, nefunkčními rekvalifikacemi. „Ekonomiku čekají ohromné změny a my se na ně musíme umět připravit,“ upozorňuje.

Možná je to na úvod hloupá otázka, ale jak podle vás nejlépe nachystat českou ekonomiku na výzvy 21. století?
Obecná výzva je být flexibilnější a schopnější adaptovat se na nové situace.

To se přece říká i o zaměstnancích, že se lidé musí připravit, že budou měnit práci a přeučovat se…
Ano. Víme, že náš trh práce není v dobré kondici. Lidí, kteří mění práci, je málo, zaměstnanost dostatečně nerotuje a lidé málo přecházejí do ziskovějších odvětví, navíc se málo dovzdělávají. Mzda je výsledek produktivity zaměstnance a firmy a toho, že o výsledný koláč se majitel podělí se svými zaměstnanci. A když je tento koláč malý, respektive když máme vysokou zaměstnanost v odvětvích, kde jsou zisky nízké, tak logicky se toho i mezi lidi méně rozděluje a oni berou nižší mzdy.

Musíme zaměstnance i zaměstnavatele přimět, aby to rozhýbali. To je aspekt, který se týká celé ekonomiky, podle dat Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) máme jedno z nejdelších průměrných trvání zaměstnaneckého kontraktu.

Někdo by řekl, že jsme loajální zaměstnanci.
Bohužel se na to dá ale koukat i opačně. Ekonomika, která prošla sérií krizí, se ne a ne přizpůsobit. Snažíme se ochránit zaměstnanost v podobě, v jaké byla dřív. Jenže to už přestává odpovídat tomu, co je potřeba. Spoléháme na odvětví, která nejsou tak perspektivní. Sdílíme tento problém a neflexibilitu s Německem.

Vláda už ale začíná mluvit o rozvolnění zákoníku práce, často se zmiňuje inspirace Dánskem a tamním modelem takzvané flexikurity (rovnováha mezi pružným pracovním trhem a sociálním zabezpečením, pozn. red.).
Nic jiného nám ani nezbývá, musíme se tímto směrem přibližovat. Musíme lidem umožnit, aby se nebáli měnit práci, aby se trh rozhýbal, a to i za cenu toho, že jim stát dá určitý polštář či jistotu, aby neměli strach zůstat nějakou chvíli bez zaměstnání. Dokud tam nejsme, ekonomika se nebude schopna adaptovat. Vezměte si, jaké ohromné technologické změny se na nás valí.

Máte na mysli umělou inteligenci?
Třeba. A víme, co to bude dělat, protože západní ekonomiky to zažily v 80. a 90. letech, když přišla vlna rozvoje prvních ICT technologií a internetu. Část pozic úplně vymizela a lidé, kteří je zastávali, se přesunuli do krajních pólů pracovního trhu. A to velmi často do typů zaměstnání, kde je potřeba jen nízká kvalifikace a jsou tam nízké mzdy. Tohle nás čeká a musíme se na to připravit, protože pokud by se mělo opakovat, že kvůli nástupu AI se významná část lidí začne posouvat z kvalifikačně středně náročných postů do těch okrajových, ekonomika postupně ztratí dech.

Co tedy musíme udělat?
Dánsko přesně okopírovat nemůžeme, protože tam mají třeba hodně rozvinutá sektorová vyjednávání, lidé jsou i víc organizovaní v odborech. Musíme, a jsem v tomto směru optimista, zflexibilnit zákoník práce, aby bylo jednodušší propouštění i najímání. Zároveň ale musíme lidem nabídnout reálnou alternativu, aby si mohli hledat práci sami a měli u toho smysluplnou podporu.

Takže víc peněz do podpory v nezaměstnanosti?
V Dánsku je délka podpory podobná jako u nás, asi půl roku, jenže tady je průměrná výše podpory 10 tisíc korun. To nikoho nemotivuje, aby dal výpověď, když není spokojený, a šel si hledat něco jiného. Je to strašák a my ho musíme odbourat. Měli bychom nabídnout lidem mnohem podstatnější část předešlého příjmu v první fázi nezaměstnanosti, ale hlavně mnohem lépe pracovat i s nástroji, jako je přeškolování a rekvalifikace a mnohem více za ně lidi odměňovat než nyní.

Co třeba z Ameriky dobře známá okamžitá výpověď bez udání důvodu?
To je i v Dánsku a je to vykompenzované delší výpovědní lhůtou. Na druhou stranu to není klíčový parametr.

A proč jsme pracovní trh nereformovali už dávno? Vždyť se o tom mluvilo v době, kdy byl premiérem Vladimír Špidla, což je dvacet let.
Protože jsme si proti tomu vytvořili extrémně flexibilní a výhodnou cestu, jak někoho zaměstnávat, a to jsou dohody a švarcsystém. Je to možná výhodné pro lidi, kteří mají nějakou zkušenost, dovednosti, kontakty a mají lepší vyjednávací pozici, jenže my do OSVČ čím dál víc tlačíme i lidi, kteří jsou třeba na začátku kariéry. Pro zaměstnavatele jsou kvůli vyššímu zdanění práce drazí, zároveň mají obavy je najmout, protože nevědí, zda se osvědčí, a zákoník práce je dost chrání. A stát jim k tomu dává skvělý instrument. Podle dat OECD máme až polovinu lidí v těchto krátkodobých kontraktech nedobrovolně. A tím, že to je i daňově výhodné, stát firmy nijak nenutí, aby se zaměstnanci tento model opouštěly.

Musíme k sobě zaměstnanecké kontrakty a dohody a OSVČ přiblížit. Zaměstnanecké úvazky je nutné udělat pružnější a flexibilnější, švarcsystém by měl být méně výhodný. Něco už se děje, u dohod nabíhají některá omezení, zvýšila se minima na sociální pojištění i základ, z kterého se počítá, a teď je na řadě zpružnění zákoníku práce a reforma podpory v nezaměstnanosti.

Problém může být i to, že firmy, které dominantně zaměstnávají lidi na OSVČ, jsou zdánlivě efektivní, jenže ve skutečnosti mají uměle snížené náklady, protože jim prostě chybí podstatná část výdajů, když nemusí za lidi platit odvody.
Je to jeden z důvodů, proč máme takřka nulovou nezaměstnanost. Více jak milion lidí tu je nějakým způsobem na OSVČ, to je téměř čtvrtina trhu práce, což se musí logicky odrážet i v ziskovosti firem, které jim práci dávají. Přitom není nutně v zájmu firem, aby měly takto flexibilně zaměstnané lidi, protože to znamená i to, že mohu druhý den nepřijít do práce. Stát by neměl jednu či druhou formu pracovního vztahu zvýhodňovat daňově, ale nechat to čistě na lidech a firmách. OSVČ je pro určitý typ lidí a práce vhodnější, pro jiné je lepší klasický úvazek.

Myslíte, že když se trochu uvolní zákoník práce, tak ze švarcsystému odejde část lidí do klasických úvazků?
Je možné, že firmy se přestanou bát najímat na úvazky, na druhou stranu dominantní roli hrají peníze a náklady, takže neočekávám, že by došlo k masovým změnám.

Jenže radikální omezení nebo zrušení paušální daně a výdajových paušálů u OSVČ je nemyslitelné. Stejně jako výrazné snížení daňové zátěže ze strany zaměstnavatelů.
Ano, to je politicky velmi citlivé a v nejbližší době nereálné. Proto také neočekávám, že by se situace v počtu OSVČ nějak zásadně změnila. Změny v paušálech jsou skutečně klíčem k narovnání situace na trhu práce.

Tomu všemu nepomáhá ani fakt, že stát se k lidem i firmám apriori chová nedůvěřivě, vlastně jsou na sebe vzájemně tak nějak pořád nabroušení.
V současné chvíli existuje 40 orgánů, které nějakým způsobem kontrolují podnikatelskou činnost. Máme tři systémy povinných odvodů, všechny spojené s nějakou byrokracií. Reportuje se statistickému úřadu, hygieně, sociální správě, úřadům práce… Byrokracií podnikatele zatěžujeme mnohem víc než daněmi a odvody. Kdyby byl celkový systém jednodušší, možná by se i vybralo víc daní. Nicméně směšná daňově odvodová zátěž OSVČ souvisí spíš s reflexí porevolučního vývoje.

Častý argument třeba exministra financí Miroslava Kalouska nebo především ODS byl, že OSVČ přijímají větší riziko, a proto si zaslouží mít daňové výhody.
To je hodně zvláštní argument. Když si koupím akcie, tak jdu také do rizika, ale stejně mi výnos stát zdaní úplně stejně, jako bych měl státní dluhopis nebo termínovaný účet. U zaměstnanců je sice nižší riziko výpadku příjmů, ale může s tím být spojená nižší míra flexibility, můžete mít špatného šéfa a podobně. Prostě různé kontrakty mezi firmami a pracovníky mají různé plusy a minusy a není možné je podle toho danit. A druhý argument, který neberu, je údajná vyšší právní ochrana, která plyne z pracovního úvazku. Ta není přece zadarmo, zaměstnanec ji musí odpracovat, musí si na ni vydělat, jinak by ho firma nemohla platit.

Jaké další změny jsou třeba, abychom jako země a ekonomika obstáli?
Klíčové jsou investice do lidského kapitálu, protože to je to, co firmy potřebují. Když dáme stranou téma školství, což je kapitola sama pro sebe, tak Česko je na chvostu, co se týče celoživotního vzdělávání. Dáváme na to technickou nulu a ta ještě jde z evropských fondů. To se musí změnit, protože technologická revoluce, které budeme čelit, si žádá, aby se lidé vzdělávali. A nemluvím jen o těch nízko vzdělaných, ale i o středně vzdělaných. Tohle zasáhne skoro všechny. Budou potřeba kurzy a bude jich potřeba hodně.

Bude se muset změnit, a také se aktuálně mění, struktura a fungování úřadů práce, bude potřeba zvýšit motivaci lidí, aby do kurzů vstupovali. Řešením by mohlo být, že část finanční podpory bude navázaná na to, jestli se lidé vzdělávají. Za poslední čtyři roky prošlo rekvalifikacemi 15 tisíc lidí, to je směšné číslo. Potřebovali bychom se dostat na čtyř až pětinásobek, ale za rok.

A stát by měl určovat, na co se lidé budou rekvalifikovat? Pamatuju si, jak se příbuzný přeučoval na maséra a moc smysluplné to nebylo, ale úřad práce mu to prostě nabídl.
Musí fungovat dialog se zaměstnavateli a větší množství nabízených programů. A speciálně na krajské úrovni by to mohlo být funkční, když sektorová debata na národní úrovni není v našich podmínkách na rozdíl od Dánska možná. Ale pozor, nejde o základní ani střední vzdělávání, jde o dovzdělávání, o rekvalifikace. To je velký rozdíl. Nutné je, aby do nich šlo dost peněz a aby byly rekvalifikace i kvalitně vyhodnocované. To je totiž něco, na co v Česku dost hřešíme – že nevyhodnocujeme, jak je co efektivní, takže spousta výdajů zmizí kdesi v černé díře.

Je fakt, že technologická změna se valí na nás všechny.
Ono se to valilo už nějakou dobu, ale jako by se s boomem umělé inteligence protrhla určitá hráz a změny jsou viditelnější než dřív. I když zareagujeme špatně, ekonomika se samozřejmě nezastaví, bude běžet dál, ale pomaleji. A hospodářský rozvoj nás bude objíždět stejně jako rychlovlaky.

Ani demografie nám nehraje do karet.
To je další ukázka toho, jak špatně funguje náš trh práce. Přišly sem statisíce Ukrajinců, kteří téměř všichni pracují, což je fajn. Jenže pracují pod svojí kvalifikací. Nedokážeme rozvázat pravidla některých cechovních organizací, nejsme ochotni uznávat kvalifikace a dosažené zahraniční vzdělání.

Nejviditelnější to je ve zdravotnictví, ale platí to v řadě dalších oblastí, takže Ukrajince naháníme do podřadných profesí. Nedokážeme pak využít naplno jejich potenciál. Máme tady spoustu neviditelných lobbistických skupin, které si snaží držet své monopoly a nikoho mezi sebe nepouštět. A tak je státem regulovaný vstup do profesí, kde by přitom měla být konkurence.

O tom se přece také mluví – že vláda chce vyslyšet volání firem a otevřít pravidla pro příchod zaměstnanců i mimo EU.
Jenže my to otevřeme a já se bojím, že přijde z velké části hlavně ta nekvalifikovaná pracovní síla do fabrik, která nám pomůže upevnit akorát aktuální, ne moc perspektivní stav. Pomůže to přežít té části průmyslu, která je postavená na levné pracovní síle, nikoli na vysoké přidané hodnotě a investicích do vývoje. Je navíc starou pravdou, že když mají firmy k dispozici levné pracovníky, neinvestují do rozvoje.

Levná práce je problém, o kterém se málo mluví. A ukázalo se to i v krizi, kdy byla velká vlna imigrace, ti lidé dostali práci, ale v agregátní spotřebě se to nijak pozitivně neprojevilo. To je dost varovné. Pravděpodobně pracují za velmi nízké výdělky.

A do toho máme chronický problém s ženami, které ne a ne zapojit do pracovního režimu v době, kdy se starají o děti.
To je další velký problém, protože se je přímo či nepřímo snažíme motivovat, aby byly s každým dítětem tři roky doma. Složitě rozjíždíme dětské skupiny – začali jsme s tím před deseti lety a pořád je rozjíždíme, žádná velká expanze nenastala. Nedokázali jsme přimět obce, aby se v tom víc angažovaly, což by se nyní mohlo změnit, když snad dostanou povinnost zřizovat místa v dětských skupinách.

Hlavní blokátor je zase byrokracie?
Když chcete mít větší dětskou skupinu, hasiči vám třeba řeknou, že máte mít dva vchody. Obecně ale platí, že u čehokoli, co děláme a co chceme změnit, vždycky narazíme na nějakou vlivnou skupinu, které se jiní bojí a které nikdo nechce šlápnout na kuří oko. V péči o děti to jsou obce, které mají silný hlas, a vláda i další se jim bojí něco nařídit. Mají velkou moc. Fakt, že máme přes šest tisíc obcí místo několika set, to neulehčuje.

Zároveň ale mnoho žen zkrátka doma být chce. Byly tak vychované, cítí to tak, možná na tom trvá jejich manžel a rodina…
Je to pro ně preferovaná varianta, ale je otázkou, jaká je alternativa. Když si představí full-time práci a dítě celý den v nějakém zařízení, asi se jim do toho nechce, ale kdyby byla možnost mít poloviční úvazek a dopoledne strávit v práci a odpoledne s dítětem, přemýšlelo by se jim o tom jinak.

Existuje průzkum ministerstva práce, podle kterého přes 40 procent matek na rodičovské dovolené by uvítalo částečný úvazek. Jenže ty v Česku moc nefungují a až nyní se pomalu rozjíždějí, protože je vláda podpořila nižším sociálním pojištěním. Pokud nejsou k dispozici, mají ženy na výběr buď být doma, nebo dát dítě do privátních, ale často drahých školek a vrátit se na plný úvazek do práce.

Z toho, co jsme si řekli, jasně plyne, že sice máme nízkou nezaměstnanost, ale je to jen vábnička a pod povrchem bublá velký problém. Naše ekonomika jede hodně pod svými možnostmi.
Nízká hodnota nezaměstnanosti není dobrý ukazatel. Ve skutečnosti je na tom náš trh práce velmi špatně. Handicapují ho vysoké počty dohodářů a OSVČ, kteří by jinak možná skončili jako nezaměstnaní a měli by se přeškolit do jiné profese. Matky na rodičovské, spousta lidí, kteří by chtěli změnit práci, ale bojí se, a tak zůstávají tam, kde pracují pod svými možnostmi. Špatné možnosti rekvalifikací, které přestávají odpovídat potřebám doby…

A budeme k tomu ještě pracovat do svých 70 let.
To je fenomén, který už se děje, ať se to Andreji Babišovi líbí, nebo ne. On si možná přeje, aby důchodový věk nerostl, jenže když nebude růst, budou nižší důchody, protože je nebude mít kdo platit. Naše kariéra bude zkrátka delší, ať se to někomu líbí, nebo ne.