Až bude předpověď hlásit jasné počasí, zkuste se večer porozhlédnout po noční obloze. Pokud bydlíte ve větším městě, napočítáte přinejlepším pár desítek hvězd, zatímco vaši známí na chalupě se mohou dostat až na několik stovek. Může za to takzvané světelné znečištění, kvůli kterému už dnes zvládnou astronomové z hvězdáren ve městech pozorovat jen ty nejjasnější objekty.

Důsledky tohoto smogu ale sahají o dost dál než ke zhacené práci astronomů. Vliv mají nejen na lidský biorytmus, ale i všechny noční živočichy a biodiverzitu jako takovou. V Česku má od negativních účinků pomoci nová norma, která ovšem není povinná a podle odborníků je nedostatečná.

V komisi, která ji navrhovala ve spolupráci s ministerstvem životního prostředí, seděl i Pavel Suchan, odborník na světelné znečištění z Astronomického ústavu Akademie věd. O stavu oblohy nad Českem si nedělá příliš velké iluze. „Stejně jako vozíme městské děti na ekofarmy, aby se podívaly, jak vypadají koza a ovce, tak už je musíme vozit mimo město, aby se podívaly, jak vypadá Mléčná dráha,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch.

Že ve městech prakticky nevidíme hvězdy, jsme si asi všimli všichni, ale proč je vlastně světelné znečistění nebezpečné?
Světelné znečištění má nedozírné následky na naše biologické hodiny a přírodu, protože lehce přes polovinu živočišných druhů je nočních. I jako lidé jsme navyklí na pravidelné střídání dne a noci. Světelné znečistění nám narušuje cirkadiánní rytmus, a mozek pak neví, jestli je noc a má regenerovat organismus, nebo nikoliv. A pak je tu i ekonomika, protože i za to světlo, které není směřováno – což je způsob, jakým se dnes svítí –, musíme zaplatit. Odhaduje se, že se ročně v Česku prosvítí do špatných směrů asi dvě miliardy korun.

Jak se stav světelného smogu v Česku vyvíjí v posledních letech? Dá se to nějak vyčíslit?
Podle různých prací se každoročně nárůst světelného znečištění ve světě pohybuje od dvou do deseti procent. Nová, shrnující práce v prestižním časopise Science ukazuje právě na těch deset procent ročně. Kdyby takový trend zůstal, tak to, jak nyní vypadá obloha ve městech, bude standard i na venkově. Nyní je to tak, že v našich městech můžeme vidět maximálně stovky hvězd, někdy ani to ne, přičemž na neporušené obloze je možné jich pozorovat až tři tisíce. To už u nás není nikde, nejvyšší počty jsou kolem dvou tisíc, na venkově jich většinou vidíme asi patnáct set. V České republice bohužel takzvaných světelných bodů přibývá s tím, jak přibývají domy, ulice a rozrůstají se města.

Jak jsme na tom ve srovnání se světem?
Na světě jsou země, kterým se trend už podařilo zvrátit, a světelné znečištění tam ubývá, ale není jich mnoho. Oproti Česku jsou na tom některé země lépe, třeba Švýcarsko, ale i hůře. Když jsem jednou přilétal do Bahrajnu, tak mě to úplně vyděsilo. Ve dvě v noci jsme tam v podstatě přistávali do denního světla. Navíc to není jen záležitost každého státu zvlášť, protože světlo se v atmosféře šíří až na 300 kilometrů.

Foto: Depositphotos

Světelný smog trápí celý svět, světlo totiž nezná hranice

Vy působíte i na hvězdárně v Ondřejově, nějakých 35 kilometrů od Prahy. Doléhá problém i sem? Komplikuje vám tu světelné znečištění práci?
Doléhá a komplikuje. Observatoř založil v roce 1898 Josef Jan Frič a jedním z důvodů, mimo jiné, bylo, že v Praze byly špatné pozorovací podmínky. Nejen kvůli světlu, ale i smogu. Myslím, že kdyby dnes vstal z hrobu, tak by byl z podmínek šokovaný. Dnes musíme v Ondřejově vědecké programy upravovat a zaměřovat je do směrů, kde světelné znečištění tolik nevadí. Jasné hvězdy stále pozorovat můžeme, ale problém je třeba při pozorování takzvaných bolidů, jasných meteorů. Naše optika se může zaměřit až pět stupňů nad obzor, ale tam už je světla příliš, což nás velmi omezuje.

To si pak kladu otázku, k čemu jsou hvězdárny v úplných centrech měst, třeba v Brně. Jde z nich dnes vůbec něco pozorovat?
Hvězdárny, jako je ta brněnská, mají především popularizační účel, nicméně i tak ztížené pozorování mají. Není to ani věc současnosti. Když kolem Země v roce 1986 prolétala Halleyova kometa, tak jsem pracoval na petřínské hvězdárně a už tehdy jsme lidem čekajícím ve frontě říkali, že když pojedou za Prahu pod tmavou oblohu a podívají se běžným binokulárem, tak ji uvidí lépe než přes ten náš velký dalekohled. Bohužel to tak je. Stejně jako vozíme městské děti na ekofarmy, aby se podívaly, jak vypadají koza a ovce, tak už je musíme vozit mimo město, aby se podívaly, jak vypadá Mléčná dráha.

Jsme dnes technologicky v situaci, kdy můžeme světelné znečištění omezit?
Jsme. Říká se mi to těžko, protože nová česká norma nejde tak daleko, jak teď řeknu. Nicméně svítidla, která dnes už existují, dokáží osvítit zcela přesně prostor, který si určíte, ať už je jakéhokoliv tvaru. Technicky tak není vůbec žádný důvod svítit do horního poloprostoru, a nikoliv na zem. Druhou věcí je barva světla. Výzkumy posledních deseti lety ukázaly, že ne každé světlo má na světelné znečištění stejný vliv. Čím více je světlo bílé nebo namodralé, tím negativnější efekt na světelné znečištění. Víme tedy, že se musíme vrátit k podobné barvě světla, jakou měly sodíkové výbojky, akorát s moderní LED technologií.

Jak jsme tedy daleko od toho, aby tento ideální technologický stav byl provedený v praxi? Mám dojem, že asi bude velká setrvačnost a bude trvat, než se všechna tato stará svítidla nahradí…
Ano, to jste uhodil hřebíček na hlavičku. Když město nainstaluje novou osvětlovací soustavu, tak ji čeká přibližně 25 let života. Samozřejmě nemůžete měnit lampy každý rok. Takže všechno, co teď postavíme podle špatných kritérií, nám bude ničit přírodu další desetiletí. A pak to už bude jen na tlaku nás všech – třeba směrem na starosty, aby vyměnili svítidla za zdravější, nebo na stát, který by mohl poskytovat dotační tituly.

Technická norma ministerstva životního prostředí, která od 1. března v Česku platí, by měla dopady světelného smogu snižovat. V praxi má dokument znamenat, že už by se ve veřejném prostoru nemělo používat ostré bílé světlo. Je podle vás dostatečná?
Není dostatečná. Maximum ve městech má být podle normy 3 000 kelvinů, tedy teplejší bílá barva. V nerušené přírodě bychom se ale měli dostat na 1 800 kelvinů, zatímco norma říká 2 200. Je tam tedy určitý kompromis. Seděl jsem v komisi, která tuto normu s ministerstvem probírala, a měli jsme spor, zda se jedná o technickou, nebo environmentální normu. Já jsem přesvědčený, že jde o to druhé, a když se chrání příroda, tak to nejde jen pomocí konvenčních technologií. Je tu ale naděje, protože za dva roky se ta norma otevře a věřím, že pak budeme moci ty parametry znovu zpřísnit.

To znamená, že je ten boj jen o omezování kelvinů, nebo se dá se světelným smogem bojovat i jinak?
Je to v lidském chování. Máme často pocit, že si potřebujeme stále svítit. Ale je to skutečně tak? Kdo z nás potřebuje světlo ve dvě v noci na ulici? Jistě, argumentuje se bezpečností a pohodlím, ale já osobně si myslím, že veřejný zájem by měl být v ochraně přírody. Protože ať se nám to líbí, nebo nelíbí, tak bez toho protivného hmyzu, který nám lítá kolem uší, tady nepřežijeme. Týká se to ostatně i opylovačů.

Další cesty jsou dvě. První je zkrátka světla vypnout. Mluvil jsem s řadou starostů, kteří v noci zhasínají poté, co lidé přijedou v 11 hodin posledním autobusem, a ráno zase rozsvítí před pátou, než odjíždí první vlak. Druhá cesta je omezit intenzitu, protože moderní svítidla nemusí svítit na 100 procent, ale třeba jen na padesát nebo dvacet.

Můžeme se v nějaké zemi inspirovat, co se lepší legislativy týče?
Podobnou normu, kterou teď přijala Česká republika, má ještě pět zemí – Belgie, Bulharsko, Itálie, Malta a Švýcarsko. Inspirovat se můžeme v té šesté, Chorvatsku, kde to není technická norma, ale zákon. Problém s normami je, že je to dobrovolná záležitost, a proto je tu snaha ministerstva zezávaznit ji s novým stavebním zákonem od 1. ledna 2024.

Co můžu dělat jako jednotlivec, abych v boji se světelným znečištěním pomohl? Jestli tedy vůbec něco a není to jen na městech a velkých firmách…
To máte jako s odpadem. Když vytřídím hromádku plastů, je to taky kapka v moři, ale nemám rád věty o tom, že sám nic člověk nezmůže. Není to pravda, měl by začít u sebe. Třeba až budeme kupovat nové žárovky, tak se koukejme na tu hodnotu kelvinů, které mají. Mnoho z nás má ještě na chalupách velké lampy s tím velkým kulatým krytem. Ty mohou svítit klidně desítky metrů do přírody, kde už žijí živočichové. Nesviťme také sousedům, ale sobě pod nohy. A pak je tu základní pravidlo, které mi říkala vždycky už moje babička: „Pavlíku, jdeš poslední, tak zhasni.“