Viděli jsme nového Avatara a je to úchvatná podívaná. Když se s ním ponoříte do oceánu, odpustíte mu i klišé

Viděli jsme Avatar: The Way of Water. Z nového výletu na Pandoru a mezi Na'vi se tají dech, žádný jiný film nevypadá tak dobře.

Michal MančařMichal Mančař

av_10-2

Foto: Avatar2film.cz

Nový Avatar: The Way of Water míří do kin

Ve čtvrtek 15. prosince má v českých kinech premiéru nový Avatar: The Way of Water, pokračování velkofilmu Jamese Camerona z roku 2009. CzechCrunch měl možnost novinku vidět na předpremiérové projekci. Je to prostě jen jednička v hezčím kabátku, anebo adept na překonání tří Oscarů původního snímku?

Začněme na rovinu. Jestli jste nabručený cynik, který se rýpe v tom, že první Avatar je plytký odvar z Pocahontas, nebo který řeší logiku boje luků a šípů proti futuristickému vojensko-industriálnímu komplexu, případně vyžadujete vysoce sofistikovaný a mnohovrstevnatý zážitek, tak na Avatar: The Way of Water nechoďte. Ale pokud v sobě máte aspoň špetku fantazie, radosti a údivu? Tak vás film na tři hodiny přenese do nejživějšího z fantastických světů, které se kdy objevily na plátnech. A rychle si jděte rezervovat lístky do kina. Půjdou na dračku.

Spousta filmů se třeba nezajímavý scénář, předvídatelný příběh a spoléhání na klišé snaží přikrýt trikovým pozlátkem. Jenže novému Avataru, který podobnými problémy zcela očekávaně – a stejně jako první díl z roku 2009 – místy trpí, to okamžitě odpustíte. Na rozdíl od jiných snímků totiž dává na odiv opravdu bombastickou podívanou, jež jednoduše nemá konkurenci. Je to blockbuster, který možná ne zcela, ale z většiny sází na jedinou kartu vizuálního zážitku. Protože je to eso, které trumfuje celý balík.

Že bude novinka od Jamese Camerona špičkový spektákl a pastva pro oči, to bylo od jejího oznámení jasné. Předpremiérová projekce na pražském Chodově očekávání potvrdila (aniž by to byl IMAX!)… a skutečnost na plátně je ještě předčila. Měsíc Pandora překypuje životem, modří obyvatelé Na’vi jsou ještě uvěřitelnější, místní flora a fauna opět o něco úchvatnější, technika lidských kolonizátorů ještě propracovanější. Ano, opět se příběh točí okolo pozemských návštěvníků, kteří panenskou přírodu chtějí zneužít ve svůj prospěch.

Důvody kolonizace jsou trochu jinačí (a zřejmým základem pro další pokračování), ale i tak oživují třináct let staré vzpomínky na první díl. Originalitou úplně nepřekypují ani některé šablonovité prvky. Třeba rodinná dynamika hlavních hrdinů v čele s Jakem Sullym coby otcem, který tak trochu vojensky vychovává mimo jiné pubertální syny. Anebo příchod Sullyovic do jiné komunity, kde na ně čekají přesně ty překážky a příkoří, které čekáte a které jste už tolikrát viděli jinde. A okamžitě víte, jak se to vyvine a jak to dopadne. Stále to baví, ale nepřekvapí.

V úvodní části filmu se také mihlo několik scén, v nichž vysoká snímková frekvence vyvolala dojem sledování (velice vysokorozpočtové) videoherní scénky na novém PlayStationu, ale těžko soudit, nakolik to bylo technickým zpracováním a nakolik očima nepříliš přivyklýma 3D snímkům. Je to nicméně drobná vada na kráse a výjimka v díle, které je jinak už teď filmařsky přelomové podobně jako předchozí Cameronova tvorba čítající Terminátora, Titanic či Vetřelce.

Avatar: The Way of Water to všechno totiž spláchne vlnou mořské vody, kterou na plátně nerozeznáte od skutečné. A na jejíchž vlnách se necháte unášet na hladině i pod ní, s očima dokořán, s ústy napůl otevřenými údivem a napůl blaženým úsměvem sledujete svět, o němž dobře víte, že není skutečný, ale přesto mu skutečnost věříte. Ve vybudování světa, a to nejen ve smyslu vizuálním, ale i ve vymyšlení jeho obyvatel, přírody a reálií, je Avatar bez nadsázky dokonalý. Od delfíno-tuleňo-ještěrů až po moudré velrybo-bytosti.

S tím jsou spojené zdaleka nejsilnější momenty filmu. Jistě, akce je dostatečně adrenalinová a sama by vydala na povedený militaristický sci-fi blockbuster, ale The Way of Water dosahuje těch nejvyšších vrcholů mimo válku. A vlastně i mimo veškerý hlavní děj. Když se s hrdiny ponoříte do oceánů Pandory a sledujete tamější roztodivný a nádherný život, litujete skutečnosti, že jste se nenarodili ve 22. století, abyste se k Alfě Centauri vydali doopravdy.

Pokud by James Cameron v blízké budoucnosti natočil fiktivní přírodopisný dokument o Pandoře, byl by to trhák. Mírumilovné scény jak vystřižené z naučného pořadu s komentářem Davida Attenborougha jsou scenáristicky možná jednoduchým, ale přesto působivým kontrastem k ohnivé akci, která tento křehký svět ohrožuje. Dává to smysl, ekologické, protiválečné a protikoloniální poselství Cameron přibalil i k původnímu Avataru.

A ono to k tomu patří. Na straně těch, kteří by chtěli ochránit krásu, ze které se tají dech, ale která nese i skrytý půvab vnitřní – ani silná a pozitivní spiritualita opět nechybí – by chtěl stát každý. Tedy snad s výjimkou technokratů, kteří by spíš ocenili podrobení Pandory a národa Na’vi. Nebo kteří rozebírají každý šroubek ve filmu, který ale chce být hlavně fantastickým zážitkem – a který na to oproti jiným má. Ti ostatní už se těší, až uzří třetí díl.