Pohled na glóbus může být svým způsobem matoucí. Geografové za poslední staletí odvedli pořádný kus práce – a tak to vypadá, jako bychom naši domovskou planetu už znali dokonale od hlubin Tichého oceánu až po nejvyšší hory Himálaje. Zdání ale klame. Právě oceány totiž lidstvo dodnes zná jen hlavně na hladině. Prozkoumávat celé kilometry hlubokých vod je totiž tak náročné, že věda si mnohem rychleji poradila s pravidelnými cestami do vesmíru. Co tedy stojí průzkumu oceánů v cestě?

Že smrtící sílu oceánů není radno podceňovat tento týden připomněla tragédie ponorky Titan. Ta na své patnácté cestě k vraku Titaniku kvůli obřímu tlaku implodovala, čímž vmžiku zabila všech pět členů posádky včetně zakladatele společnosti OceanGate, která ji postavila. Ovšem způsobem, kdy nejspíš zásadně šetřila na bezpečnostních prvcích stroje – posádka jej například ovládala přes malý ovladač od herní konzole.

OceanGate a její zakladatel Stockton Rush chtěli z cest do hlubin oceánu udělat podobně exkluzivní záležitost, jakou je třeba pro firmy SpaceX nebo Blue Origin turistická cesta na oběžnou dráhu. Zatímco do vesmíru se dnes lze vydat prakticky bez většího tréninku a letů stále přibývá, ponory do několikakilometrových hloubek vyžadují stále velkou opatrnost.

K nesmírné technické náročnosti podobných cest přispívají především dva fyzikální faktory. V první řadě tlak. S každými deseti metry hloubky se totiž zvyšuje zhruba o jednu atmosféru. Znamená to, že v hloubce 3 800 metrů, v níž leží Titanic, je to jen těžko představitelných 400 atmosfér, což je asi jako kdyby na ponorku působila ze všech stran tíha dvanácti Boeingů 747. Vyrobit ponorku, která by podobný tak zvládla, trvalo dlouho. Teprve v roce 1953 se u italských břehů dokázala ponorka Trieste dostat do tehdy rekordních 3 150 metrů. Nejhlubší místo planety, Mariánský příkop, byl pokořen v roce 1960.

Foto: OceanGate

Ponorka Titan pro pět lidí

Druhý faktor není tak zásadní překážkou, ovšem rozhodně prozkoumávání oceánů neusnadňuje. Už od hloubky 200 metrů proniká do oceánu jen zanedbatelné množství světla a celý podmořský svět od kilometru níže je zahalen do neprostupné temnoty. Průměrná hloubka světového oceánu je přitom 3 688 metrů, lidskému oku je tak neznámá naprostá většina z něj.

Jak je oceán hluboký, víme – nebo spíš tušíme – díky sonarům, případně satelitním technologiím, které dokáží hloubku měřit na základě gravitační síly v různých částech oceánu. Hloubka jako taková nám ale neříká mnoho o tom, co se v tisících metrech temnoty ve skutečnosti skrývá.

Faktem totiž je, že o oceánech toho zkrátka víme málo. Konkrétní čísla se liší jak podle metodologie, tak zdroje, ovšem například americký vládní úřad NOAA tvrdí, že více než osmdesát procent světových oceánů je nezmapovaných, nespatřených nebo neprozkoumaných. Moderními metodami jsme jako lidstvo zatím popsali méně než deset procent světových oceánů. A i u relativně rušných vod – třeba jako u pobřeží Spojených států – je to v průměru jen 35 procent. Dalo by se tak říct, že máme lepší mapy Marsu a Měsíce než našich vlastních oceánů.

Zásadní objevy tak stále přibývají, a to i na místech, kde by laik čekal, že bude práce oceánografů už dekády hotová. Na samém západu Středozemního moře, kudy proudí hutná lodní doprava přes Gibraltarský průliv do Atlantiku, například teprve před třinácti lety objevili vědci korálový útes o velikosti osmnácti fotbalových hřišť.

Další, daleko větší korálový útes zhruba o rozloze Středočeského kraje, byl objeven pod nánosem bahna v deltě řeky Amazonky v roce 2016, jiný pak u pobřeží Jižní Karolíny v roce 2018. A mohli bychom pokračovat. Spousta práce tak ještě čeká nejen oceánografy, ale i mořské biology. Vědci totiž odhadují, že neznáme 91 procent všech živočišných druhů, které temné hlubiny obývají. A dost možná většinu z nich díky nehostinným podmínkám ani nikdy lidské oko nespatří.