Glosa Dominika Rusinka: Ministr zemědělství Marek Výborný v tomto týdnu oznámil, že obchodní řetězce v lednu zvýší ceny navzdory poklesu DPH. Neformální tlak ze strany politiků tak opětovně nezafungoval. Efektivní nástroje nicméně nedrží v rukou vláda, ale především Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS), o jehož úloze se v rámci aktuální inflační epizody bohužel příliš nemluví.

Primárním cílem všech antimonopolních úřadů je zajistit funkční tržní prostředí, které bude přinášet prospěch spotřebitelům. Zcela konkrétně má ÚOHS za úkol chránit hospodářskou soutěž, ať už sankcionováním zneužití dominantního postavení, rozbíjením kartelů nebo nepovolením fúze. V tomto ohledu však tuzemský antimonopolní úřad plní svou roli jen částečně. Zabývá se totiž většinou menšími kauzami a nejvíce energie věnuje oblasti dohledu nad veřejnými zakázkami.

To je samo o sobě netypické a vysvětluje to, proč ÚOHS v mezinárodním srovnání dlouhodobě zaostává, jak ukazuje nedávná analýza skupiny Frank Bold. Důsledkem je nežádoucí upozadění agendy hospodářské soutěže, jež stojí oproti veřejným zakázkám stranou zájmu veřejnosti, politiků i expertů.

V tuzemských podmínkách je přitom tento přístup zvláště problematický, neboť v mnoha sektorech evidujeme oligopolní strukturu se sníženou mírou konkurence. Například u obchodních řetězců náleží pěti největším hráčům 84 procent trhu, přičemž sám ÚOHS poukazuje na oligopolní struktury také v případě producentů a zpracovatelů mléka, másla nebo kuřat.

V sektorovém šetření v první polovině roku však antimonopolní úřad nenašel na těchto trzích zásadní problém, a to navzdory netypickému zvyšování marží v době rostoucích nákladů a poklesu domácí poptávky.

Z pohledu důležitosti lze antimonopolní úřad připodobnit k České národní bance. Ta však pravidelně čelí odborné oponentuře, ať už ze strany nás, tedy makro analytiků v bankách, akademiků nebo samotného businessu. V případě ÚOHS tomu tak není a i proto úřad nečelí tlaku řešit složitější případy, zejména kartely a zneužití dominantního postavení. Výsledkem je málo aktivní antimonopolní úřad, a to i v takto turbulentních časech, kdy může být jeho pasivita pro ekonomiku velmi nákladná.