Pokud jste kdy uvažovali o tom, že byste si nechali nějak upravit své tělo – ať už nějakým druhem piercingu, tetováním, ale třeba i jizvením nebo tím, že byste si nechali něco vpravit po kůži –, s velkou pravděpodobností jste při pátrání, kam se pro takovou ozdobu vydat, narazili na holešovický Hell. Studio, které před dvaceti lety založili dva ajťáci s vášní pro tělesnou modifikaci, se vypracovalo na špičku toho, co můžete v této oblasti v Česku najít. A je tak žádané, že v současnosti v jeho pořadnících čekají i matky malých holčiček, které jim chtějí nechat propíchnout uši co největším profíkem.

„Píchat uši malým dětem je přitom něco, co jsem nikdy asi dělat nechtěl,“ směje se zakladatel Hellu Miloslav Míka. Miloslave mu ale nikdo neříká, v komunitě je známý jako Míla Bugtcher. Jestli vám tahle přezdívka zní povědomě, tak ano, je to ten Míla, který se netají tím, že kromě těla ho zajímá bolest, v soukromí je sadistou a vedle Hellu provozuje i BDSM e-shop a poradenství nebo se nechává věšet za háky.

„Je paradoxní, že jsem sadista a nijak se tím netajím, ale i tak za mnou matky chodí. Metodu jsem ale vychytal právě díky tomu, že umím pracovat s bolestí a vím, jak ji maximalizovat i minimalizovat,“ popisuje Míla, který už dávno nevede celý Hell sám, stále je ale jeho nedílnou součástí i jedním z hnacích motorů. Jeho podnik si za dvacet let od svého vzniku, které letos slaví, kolem sebe vybudoval komunitu věrných fanoušků, neustále ale dokáže oslovovat nové a nové zákazníky.

Nejnověji to jsou právě všichni, které zaujal Mílův přístup k propichování uší malých dětí. O tom, jak to dělat co nejlépe, napsal Míla Bugtcher původně příručku pro ostatní, aby mohli jeho zkušenosti využít a ulehčit miminkům život, na dveře jeho salonu ale klepe matek stále víc. Piercer a jeho asistentka, kteří se cíleně snaží čas zákroku snížit na minimum – jejich rekord je prý 58 vteřin – měli jen na tuhle proceduru v době vzniku článku kalendář plný na měsíc a půl dopředu. Největší devizou tohoto procesu má být ale píchnutí jehlou, která, na rozdíl od nastřelování, ránu nepotrhá. Oproti nastřelování je to také proces, který lze provést zcela sterilně.

Podobně dlouho se ale čeká i na ostatní zákroky, které nyní obstarává zhruba dvacetičlenná crew. Ve světlém a vzdušném prostoru v holešovické Přístavní ulici, který vystřídal někdejší peklo více připomínající sklep o tři ulice vedle, vás na recepci přivítá i několik vitrín s mnohdy velmi cennými šperky ze zlata a s diamanty. To proto, že se výrazně proměnila i hlavní klientela studia.

Momentálně ji tvoří hlavně ženy. V případě piercingů jich má být přes 90 procent, v případě tetování je to zhruba půl na půl. „Jednoznačně teď letí nejvíc piercing uší, pro který si chodí klidně i dámy v kostýmku z korporátu. Dřív to bylo přitom něco, co po nás nikdo nechtěl, protože uši píchla přece v pohodě kámoška,“ říká Míla Bugtcher. Že něco takového nastane, ho přitom před dvaceti lety ani nenapadlo.

Piercing? Co to je?

Start jeho aktivního zájmu o piercing spadá do poloviny 90. let, kdy i v Česku frčela americká kapela Prodigy s nepřehlédnutelně vyšperkovaným a potetovaným frontmanem Keithem Flintem a songy jako Firestarter nebo Breathe. Právě o něm mluví Míla jako o jedné ze svých inspirací. Prvním silným setkáním s ozdobou těla pro něj ale byl obrázek indiána s propíchnutým nosem v šedesátkové encyklopedii Svět našimi smysly. Tu si prohlížel ještě jako malý kluk a ilustrace ho zaujala natolik, že si ji později nechal vytetovat na bok. Co je piercing prý ale dlouho netušil.

„Pak jednou přišel kámoš s propíchnutým nosem a mně se to hrozně líbilo a chtěl jsem taky. Tak jsem si sehnal jehlu a propíchl si ho. Pak pusu, jazyk a další části těla, většinu sám, jeden v jednom dnes už neexistujícím studiu,“ líčí praxi, kterou si ti, kterým bylo v 90. letech -náct možná sami moc dobře pamatují. Mílu Bugtchera propichování těla ale oslovilo natolik, že se rozhodl mu věnovat i profesionálně. „V osmnácti jsem si udělal první, velmi pofidérní, kurz, za peníze z brigád si koupil dvoje kleště, od rodičů si půjčil na šperky a doma začal s pícháním,“ vzpomíná s tím, že jako sterilizátor mu tehdy sloužila horkovzdušná trouba v kuchyni.

Když se pak místo tehdy povinné vojenské služby vydal na tu civilní, schválně si vybral tu na chirurgii pražské nemocnice na Bulovce, kde rok „nasával vědomosti, jak jen to šlo“. „Naučil jsem se tam hodně o lidském těle a hygieně, byl jsem jak houba a doktoři i sestry z toho byli nadšení. Dodnes si stojím za tím, že správný piercer by měl mít znalosti minimálně na úrovni studenta prvního ročníku medicíny,“ říká Míla, jehož kroky po civilce zamířily, možná trochu překvapivě, do korporátu – jelikož ho od mládí bavily i počítače, nastoupil do IT oddělení v O2, kde zůstal přes dvacet jedna let až do roku 2022. Svým vášním se ale věnovat nepřestal.

Ve stejnou dobu proto rozjel i první salon – spolu s několika kamarády v pražských Vysočanech. Jmenoval se podle jejich iniciál M-MAKS, po několika měsících ale skončil a Míla se s novým kolegou – Jiřím Sedláčkem známým coby Fousáč – přesunul do Holešovic, kde oba bydleli. V lednu 2004 pak založili společné s.r.o. a Hell, jenž dostal svoje jméno proto, že oběma přátelům přišlo na místě a jako maskota měli vymyšleného rozverného čertíka, byl na světě. „Pořád to ale byla zábava, nikoho nenapadlo, že z toho vyroste to monstrum, co máme dnes. Nebrali jsme si z Hellu žádné peníze a nečekali jsme, že se tohle jen tak změní,“ přidává Míla.

Ke dvěma piercerům přibyl ještě tatér, do společně sdíleného prostoru docházeli na střídačku po práci a o jejich umu se postupně začínalo víc a víc mluvit. Mohlo za to i to, že jelikož byli oba zakladatelé ajťáci, mělo studio od začátku web optimalizovaný na vytáčené připojení. Kromě toho, že na něm v duchu jména podniku plály plameny, obsahoval vedle cen i informace o tom, co a jak Hell dělá nebo jaká by měla být péče po zákroku. Právě to podle Míly stálo za rychlým nástupem studia.

„Dobré píchání je totiž takové, které se nepodceňuje. Není to o tom, že to dělá manželka tatéra bokem, ale někdo, kdo má patřičné znalosti, jako já z té civilky. Plus naše chování. Tehdy tu platilo, že když přijdeš do studia, tak tam je pan tatér a pan piercer a ty seš naprostá nula, která po něm něco chce. No a my s lidmi jednali s respektem,“ krčí rameny Míla. Ten si v začátcích Hellu přibral ke všemu, co dělal, ještě studium na vysoké škole a svou vášeň promítl i do něj – například bakalářku obhajoval na téma Marketing při podnikání v netradičních odvětvích.

Krok vedle

Paralelně s tím vším vznikla také akce, která se proslavila coby Hell Party. Na starosti ji měl hlavně Fousáč a šlo o event, během něhož se lidé na pódiu zavěšovali svou kůží na háky čili prováděli takzvanou suspension. Podle Míly se zrodila pro pár divných lidí. Během let, co existovala, ale narostla do události, na níž chodilo přes tisíc účastníků, a položila základy pro další projekty, které k Hellu patří. Mezi ně se řadí třeba i Prague Fetish Weekend, který platí za jednu z největších obdobných akcí ve střední Evropě a jeho další ročník se bude konat už v půlce listopadu.

Po zhruba deseti letech existence si nicméně Hell prošel malým zemětřesením. Firmě se stále dařilo, zájem o její služby pořád rostl, a tak přišlo na řadu její rozšíření. Zakladatelé koupili prostory na Andělu a zřídili tam pobočku, která dostala název Hell Fallen Angel. Nějakou dobu na to se ale parťáctví mezi Mílou a Fousáčem rozpadlo a Fousáč z podniku odešel. A s ním i spousta zkušeností s organizací akcí, které spadaly do jeho gesce. Smíchovská pobočka se navíc ukázala jako ne úplně funkční, a tak skončila, respektive z ní zmizelo jméno Hell a na místě zůstalo jen kadeřnictví, které si prostory od Hellu pronajímá.

Nic z toho ale rozjetou mašinu nevykolejilo. V roce 2018 začaly být potemnělé sklepní prostory v Poupětově ulici, což byla holešovická adresa Hellu, malé a přišlo na řadu stěhování na tu aktuální – a mimochodem, i současné prostory by už prý mohly být větší. Ve stejné době zároveň Míla Bugtcher předal vedení studia kolegovi a vzal si na starosti eventovou divizi. A kromě toho a píchání se vrhnul na rozvíjení svých dalších vášní.

Mezi ně patří zmíněné BDSM konzultace, online obchod s patřičným sortimentem Bugshop.cz, či psaní e-booků o tom, jak se ve světě zacházejícím s bolestí správně chovat a pohybovat. „Že jsem vášnivý sadista, vím už spoustu let, nestydím se za to, a jelikož se mě spousta lidí na BDSM praxi neustále ptala, rozhodl jsem se dělat kurzy,“ říká. „Kromě toho je ze mě ale konečně zaměstnanec Hellu a jsem velmi spokojený,“ chválí si změnu, která se završila tím, že po více než dvaceti letech odešel z O2.

Zákazníci otočili o 180 stupňů

Na první pohled se dnešní Hell od toho původního liší, je to ale hlavně díky vnějším znakům, jako je nové sídlo, upravené logo a tak dále. Velká část lidí, která v něm pracuje, to dělá už dlouhou dobu a všichni pak sdílí jednak nadšení pro tělesné modifikace, jednak důraz na preciznost, s níž se v Hellu pracuje. Co se ale opravdu proměňuje, je nejen skladba zákazníků, ale i zákroků.

„Když jsme začínali, tak lidi, kteří chodili na piercing, byli sví, pankáči. Dneska jsou naše hlavní cílovka opravdu ženy od 18 do 60 let, které si vybírají šperky podle toho, jak jsou situované, někdy jde o opravdu drahé kousky za desetitisíce,“ popisuje Míla. „Občas děláme genitálie nebo bradavky, ale hlavní je dneska mít krásně ozdobené uši – tři náušnice dole, dvě nahoře a šperk s diamantem nebo topazem, to jede fakt hodně,“ dodává. Před dvaceti lety prý frčelo hlavně propichování obočí, jazyků či pupíků.

Sám Míla vyzkoušel ledasco a dlouho za jeho jedinou specialitu platil piercing penisů či takzvaný beading, kdy se pod kůži na mužském údu vkládají implantáty. „Ani jedno ale není komerčně zajímavá skupina, zájem o to není tak velký, ale dělám to nejlíp v Česku a chlapi za mnou jezdí ze všech koutů,“ popisuje Míla. Do repertoáru jeho studia patří i takzvané těžké tělesné modifikace, jako je jizvení nebo třeba split jazyka, k mání je i workshop také už zmíněného věšení se za háky nebo možnost nechat si zešpičatět uši.

K samotnému zakladateli, jehož služby vyhledávají i klienti ze zahraničí, chodí ale nejvíc lidí na už zmiňované propichování dětských uší. „Je to fascinující a neskutečně stresující práce, ale na druhou stranu – matky jsou nejlepší zákaznice v tom, že si vždy poctivě nastudují, co a jak, a hledají kvalitu, proto chodí za námi,“ je přesvědčený zakladatel Hellu.

K malým dětem, které v Holešovicích berou do 10 měsíců věku a pak až od šesti let, protože zásah v tomhle rozmezí považují za nefér, si nyní přibral i onu druhou věkovou část. Tedy holčičky, které už můžou samy rozhodnout, jestli dírku to ucha chtějí, nebo ne. Kolegyně, která se jim věnovala, totiž odchází na mateřskou.

„To je taky skupina, se kterou jsem nikdy pracovat nechtěl,“ směje se opět Míla. „Můžou se začít bát a mají na to právo, zároveň jim to nevysvětlíte jako dospělému, je to tedy hodně těžké. I tady už jsem ale vymyslel, jak na to. V tomhle věku je už na místě ukázat, že propíchnutí ucha má nějakou cenu. Že když chceš něco pěkného, bude to stát trochu bolesti a stresu. Dělám to proto jako rituál po skupinách, kdy si sedneme do kruhu a povídáme si a já všechny připravím na to, co bude. A využívám u toho třeba sílu skupinového hecu a skvěle to funguje,“ říká s tím, že časem od něj tyhle povinnosti třeba přeberou kolegyně ze studia, které se práce s dětmi ale zatím trochu bojí.