Před několika měsíci, při cestě po Spojených Státech, jsem v New Yorku narazil na úžasnou skupinu talentovaných lidí, kteří mě obeznámili s projektem CzechCrunch. Po návratu do Londýna mě jeden z nich požádal o krátký rozhovor, popisující co dělám a jak jsem k práci tvorby digitálních efektů u filmů vůbec dostal. V tu chvíli jsem ani zdaleka netušil kolik dalších lidí se nachází v podobně palčivé situaci, jako jsem se nacházel já. Díky překvapivě velkému zájmu některých z vás, jsem se proto rozhodl několik vět ke svojí historii sepsat právě sem s vidinou, že někomu z vás moje zkušenost pomůže. Tady je třetí díl.

Dveře uhodily, něco rozbil. Proč se vrací až ve čtyři ráno? Strašně řve, nejspíš zase prohrál peníze v kartách. Polštinu neovládáš, tahle zkažená slova, ale překlad nepotřebují. Hlavně ať nechytne za kliku tvých dveří. Ráno se z bytu vykradeš brzy, sotva usnul.

New York není nejpřátelštějším místem, když jsi sám. Týden po týdnu, měsíc po měsíci, není se na koho obrátit. Celé dny jen tak bloudíš městem, aby jsi nemusel být doma s ním. Od Manhattanu, přes Queens, po Brooklyn. Jsi ve městě snů s prázdnou kapsou. Myslíš, že se půjdeš podívat na slavnou hokejovou NHL, nebo, že se vypravíš k Soše Svobody ? Zapomeň na to, lístky jsou mimo tvé finanční možnosti.

Největším kamarádem se ti stane Verrazano Narrows Bridge. Most spojující Brooklyn a Staten Island. S denní pravidelností se s ním chodíš radit o životě, přítel který poslouchá, ale neporadí. Víte tohle je jedno z těch úžasných míst na zemi. Ve sloupech se lámou vlny oceánu, v pozadí dlouhé prsty Manhattanu. Kdo by se sem nechtěl podívat? K čemu, ale to všechno, když není zážitky s kým sdílet.

Vězení bez dozoru, mentální nikoliv fyzické. Kdo se kdy trochu zajímal o historii ví, že když jste za války chtěli někoho zlomit, zavřeli jste ho na samotku. Ubíjející stereotyp. Stroj co jede do školy – ze školy.

Denně postáváš před blýskavým McDonaldem, aby jsi uprosil sám sebe o překonání studu. Co když se zeptá na něco, čemu nebudeš zase rozumět? Na tohle místo se za pět let vrátíš a budeš se smát sám sobě. Jenže dnes ne, jsi čerstvě dvacetileté nezkušené kuře, které přecenilo své schopnosti. Tak jak z toho ven?

 

Pláče už stačilo, dál se to nepohne dokud neotevřeš učebnici angličtiny. Stránka po stránce. Je to jako dostat svojí první pušku přímo až na bojišti. Pokroky v jazyce neděláš dostatečně rychle a narážíš. Uvědomíš si, že konverzace je založená na intuitivních reakcích a nespočetně krát zopakovaných slovních spojeních uvnitř tvé hlavy. Nemůžeš si vše překládat, potřebuješ vědět! Jenže den má bohužel jen 24 hodin. Tohle je moc velké sousto. Jsi tady kvůli grafice, nebo angličtině? Čas je omezený a bez dokončené školy se vrátit nemůžeš. Jazyk musí stranou.

Časový posun ti nedovoluje spojení s rodinou ani přáteli. K internetu se dostáváš až pozdě večer a to už Evropa spí. Jedno jméno přece jen svítí zeleně. Ztracená duše jižně od New Yorku. Kluk který tě měl vyzvednout na letišti. Au-pair, zahradník, dobrodruh kterému vypršelo povolení k pobytu v USA před lety, žijící ve stodole kterou mu jeho americká rodina dočasně poskytuje. Jak takovému člověku můžeš věřit? Co je tohle za pochybnou existenci? Ohol se kamaráde! A hle, jaká to životní lekce. Jak můžeš soudit někoho koho neznáš?

Co má za sebou, proč je tady? S každou další větou, s každým dalším rozhovorem po telefonu si uvědomuješ, jak blízký ti tenhle člověk vlastně je. Kluk co si šel za lepším životem, snem, věří v sebe sama a kope osud do zadnice. Nezačíná takhle nějak i tvůj příběh? Slíbil, že se za tebou do New Yorku podívá. To se, ale stane až o 4 roky později. Slovo po slovu ti lepí věty, které se nazpaměť učíš, když spolubydlícímu omylem zničíš židli v pokoji. Krásný příklad toho, jak se ti může stát někdo, komu by ses ještě před měsícem na ulici vyhnul obloukem, jedním z nejlepších životních přátel. Tohle jsou pravé zkušenosti, které si odnášíš do života. Zkušenosti, které nelze vyjádřit $.

Škola končí. Za těch několik měsíců nočního přežívání za počítačem, jsi se něco přece jen naučil. Ze závěrečných technických zkoušek strach nemáš. Víš, že patříš ve třídě k nejlepším, ostatní si přišli jen pro papír, ale ty to bereš vážně. Co ústní teorie? Tohle nepůjde. Potřebuješ pomoc z nebes.

Ahoj, jak se daří? Tady sestra. Mohla bych se stavit na konci měsíce v New Yorku, musíš mi, ale zařídit ubytování. Běžíš za spolubydlícím. Rukama, nohama, češtinou, polštinou, němčinou vysvětluješ, jak ti sestra jede zachránit život. Může u tebe v pokoji dvě noci přespat? Ne – Polský majitel bytu kompromisy nedělá. Je to obchodník. Nabídne matraci u kolegy o patro níže, za dvojitou sazbu. Tohle zní podezřele, ale na výběr nemáš a tak mu svěříš svých posledních pár dolarů. Temný sklepní byt bez oken s někým zvláštním sedícím v křesle naproti televizi. Děsivý charakter, nepozdraví, neodpoví, kdo ví jestli se vůbec hýbe. Na dveřích není klika ani zámek. Dokonce ani nejdou dovřít.

 

Sestra přilétá z Jižní Karolíny. Vyrazíš jí naproti. Telefon ti stále nefunguje, není šance se s ní spojit. Odhadem jí posíláš na stanici ve které jsi předtím nikdy nebyl. Cestuješ daleko na východ Brooklynu. Chybuješ a vystoupíš o zastávku později, toho si, ale nevšimneš. Místo kolem děsí. Chodíš po ulicích a hledáš nějaký záchytný bod. Nikdo nikde, jen skupina mladých černochů, co se baví tím, že na tebe pokřikuje a háže prázdné skleněné flašky od nedopitého drinku. Na klidu jim rozhodně nepřidává, že neodpovídáš.

Tady asi bílý kluk pozdě večer nemá co dělat. Několikrát do tebe strčí, drží se za tebou, hlavu neotáčíš, zrychluješ krok. Do běhu se jim snad nechce. Díky bohu schody, snad do metra. Dva skoky za roh, ještě jsou za tebou? Slepá stanice. Jedna z těch co nefunguje, nebo když už, tak jen v určitých termínech. Sotva jsi setřásl jednu skupinu, jsi pod dohledem lidí bez domova spících na zemi v krabicích. Nemají vlídné pohledy. Jak by se vám líbilo, kdyby vám někdo cizí lezl do bytu? Zpátky se vrátit nemůžeš. Musíš projít. Nelíbí se vám někdy Pražské metro? Tady by vás to přešlo. Krysy hodující na odpadcích a odporný zápach z výkalů všeho druhu. Takhle sis to nepředstavoval.

Je na čase se přiznat, že ses přepočítal. Strach je na místě. Průvan naznačuje východ, jsi zpět na ulici, naštěstí o blok vedle. Hledáš směr ve kterém je zřetelně největší pohyb lidí. Další metro, funguje. Vracíš se domů. Sestru nemáš, zoufale přemítáš všechny možné scénáře. Klíč do zámku. Brzdy skřípou, auto ti za zády zastavuje. Ona vždycky byla schopnější než ty. Dohledala adresu z inzerátu, který ti na začátku zařizovala. Je tady!

Slovy Steva Jobse. Jako by vám někdo v pekle podal sklenici studené vody. Sestra jazyk ovládá dokonale, ty si po měsících polívek ze sáčků a pizz z mikrovlnné trouby užíváš první opravdovou večeři v restauraci. Dostaneš se i na některé památky. Zažiješ pravý muzikál na Broadwayi.
New York je záhy barevnějším místem.

Klíčová chvíle. Sestra neví co máš za lubem, ale je to chytrá holka a brzy jí dojde, že se školou není něco v pořádku, sama se nabídne, že tě na závěrečnou doprovodí. Mezitím co skládáš svojí poslední 3D scénu osloví ředitele. Dotáhne tě do jeho kanceláře a začne s vysvětlováním. Vyjednávač profesionál, ředitel si zažádá o výsledky z technických zkoušek. Udělá něco, co dle jeho slov ještě nikdy předtím neudělal. Předá ti obálku, potřese rukou a popřeje hodně štěstí. Byl tam na začátku, věděl, že jsi černá ovce třídy, stejně jako věděl, že jsi v učebnách seděl i o víkendech a po večerech. Však tě mnohokrát posílal domů, aby už konečně mohl zhasnout a jít za rodinou. Něco se v něm zlomilo.

Touha a důvěra v dosažení cílů zvítězila nad systémem. Štěstí při tobě stálo, ale nemuselo. Tak to chodí. Odrážíme se od stěny ke stěně v bludišti našeho života. Jeden nám nohy podrazí, druhý hůl přinese. Úspěch v životě není slepý. Ignoruje cestu a soustředí se na výsledky. Všichni známe staré dobré. Když něco chceš, musíš si za tím jít.

Dnešním dílem by se skoro hodilo skončit. Nicméně škola byla pouze hřištěm. Platil jsi za to, že jsi mohl být její součástí. Skutečný trh je jiný. Velké bitevní pole ve kterém musíte žraloky přesvědčit, že nejste jejich potravou. Teď musí někdo začít platil pro změnu vám. Z New Yorku se vrátíš do svého sklepa na vesnici. Jediné co držíš v ruce je kus papíru, svět o tobě nemá tušení.

Jak ses dostal na svůj první projekt od Disney do Londýna? Tady začíná můj osobní opravdový příběh. Asi ještě intenzivnější a rizikovější, s ještě snad neuvěřitelnější zápletkou. Takže jak vlastně ze sklepa do Hollywoodu? O tom zase až příště.

Po návratu k Verrazano Narrows Bridge s přáteli v roce 2014 :)

Čtvrtý díl článku si můžete přečíst ZDE.