I když žijeme v informační době a v kapse nosíme zařízení s rychlým přístupem k velké části veškeré nahrané hudby v dějinách, existuje celá řada skvělých umělců, které nikdy neobjevíme. Mezi takové dlouho patřil i Sixto Rodriguez, americký písničkář, který na počátku 70. let nahrál dvě alba, ale nedočkal se zájmu, v jaký doufal. Alespoň ne hned. Příběh o jeho fascinující cestě ke slávě zpracovaný v dokumentu Pátrání po Sugar Manovi byl oceněn Oscarem a proslavil ho i doma. Před několika dny Rodriguez v 81 letech zemřel.

Smutná zpráva se objevila ve středu na jeho oficiálním webu a sociálních sítích. „S velkým zármutkem my z webu Sugarman.org oznamujeme, že Sixto Diaz Rodriguez dnes ráno navždy odešel. Chtěli bychom tímto vyjádřit nejhlubší soustrast jeho dcerám – Sandře, Evě a Regan – a celé jeho rodině.“ Důvod jeho skonu nebyl uveden.

Kdyby se Rodriguezův nanejvýš nezvyklý příběh měl udát dnes, kdy je ve většině světa dostupné připojení k internetu, jeho cesta ke slávě by byla mnohem přímočařejší. Shodou náhod si našel velké publikum, mnoho let o tom ale vůbec nevěděl, nacházelo se totiž na jiných kontinentech. Sám hudebník, narozený do relativně chudé rodiny mexických imigrantů v americkém Detroitu, se až do 37 let vůbec nevydal za hranice Spojených států.

Rodriguez byl jedním z šesti sourozenců a jeho rodina byla součástí vlny příchozích z Mexika, kteří na americkém Středozápadě hledali práci kolem detroitského průmyslu. Čelili nicméně silným pocitům kulturního i sociálního odcizení a okolní společnost je marginalizovala. Když bylo Rodriguezovi pětadvacet, nahrál svůj první singl I’ll Slip Away a vydal ho u malého vydavatele. Na tři roky se odmlčel, na konci 60. let se ale upsal jinému menšímu vydavateli a v roce 1970 nahrál svoje debutové album Cold Fact.

Nemalá část skladeb byla výrazně politicky laděná a týkala se jeho zkušeností jako potomka chudých mexických imigrantů. O pouhý rok později na debut navázal albem Coming from Reality. Ani jednomu se ale nedostalo mnoho pozornosti. Prodala se malá část kopií a vydavatel s umělcem ukončil spolupráci v době, kdy pracoval na třetím albu. Nikdy ale nespatřilo světlo světa. V roce 1976 Rodriguez svoji hudební kariéru de facto ukončil.

Tím ovšem jeho příběh teprve začíná. Zatímco on za symbolickou částku získal zchátralý dům v Detroitu a začal pracovat v různých dělnických pozicích jako člen demoliční čety, na konstrukcích budov nebo ve výrobě, jeho hudba začala zcela bez jeho vědomí pronikat do světa. Práva na ni po vyprodání několika dostupných kopií koupil australský vydavatel Blue Goose Music a obě alba spolu s kompilací několika samostatných nahrávek At His Best se postupně dostala na pulty obchodů v Austrálii, na Novém Zélandu, v Botswaně, Rhodesii (dnešní Zimbabwe) a Jihoafrické republice.

Zejména v Jižní Africe se Rodriguezova tvorba stala naprostým hitem. At His Best získalo platinový status a díky svému antiestablishmentovému vyznění bylo hymnou zdejších mladých generací bojujících proti apartheidu. Rodriguez měl velký vliv na jihoafrickou kulturu v 70. letech a mnoho mladých hudebníků v něm vidělo svůj umělecký i politický vzor.

Písničkář, jehož tvorbu přirovnávali k velikánům jako Bob Dylan, Leonard Cohen nebo Lou Reed, přitom v 70. letech pracoval a žil jako dělník. Na přelomu 70. a 80. let ale přišel první průlom. Rodriguez zjistil, že je velice oblíbený v Austrálii a vydal se tam na sérii koncertů. Objevit jak zásadní personou byl pro Jihoafričany, trvalo mnohem déle. Teprve v roce 1991 tam vyšla jeho dvě studiová alba a mnozí ho považovali za mrtvého.

Až o dalších šest let později Rodriguez zjistil, jaký vliv v Jižní Africe má. Tehdy jeho dcera Eva brouzdala internetem a náhodou narazila na fanouškovský web. Ozvala se jeho správcům a odstartovala novou kapitolu života svého 55letého otce. V zemi odehrál celkem šest koncertů, na každý dorazily tisíce fanoušků a vyjádřily mu, jak moc pro ně jeho hudba znamená. Rodriguez se tam v průběhu následující dekády ještě párkrát vrátil. Stejně tak i do Austrálie. 

Až o dalších patnáct let později ho objevilo také jeho domácí americké publikum, to když v roce 2012 vyšel dokument Pátrání po Sugar Manovi sledující dvojici Jihoafričanů snažících se zjistit, co se stalo s jejich milovaným hudebníkem. Snímek vyhrál Oscara, jeho subjekt ale na ceremoniál nedorazil – nechtěl brát pozornost filmařům. Místo toho se postupně vydal do několika talk show, byl hostem například u Davida Lettermana nebo Jaye Lena.

Rodriguez tak v pozdějších letech svého života konečně získal uznání, jaké mu za jeho skvělou, zábavnou i melancholickou, odlehčenou i politicky angažovanou hudbu náleželo. V roce 2016 dokonce se svojí kapelou navštívil i Česko – vystoupil ve Foru Karlín, které vyprodal. Teď už na pódium nikdy nevystoupí, jeho umění ale bude jistě ještě dlouho žít vlastním životem. Ostatně pro to má obří precedent.