Na tyhle hodiny se budete chtít dívat. Nevystresují vás, jak čas ubíhá. Vlastně každá změna čísla vám možná nahradí minimálně pár minut meditace. Oživená digitronková technologie Dalibora Farného dokázala něco, co se podaří málokomu – že předlouhá, pečlivá práce s rozmyslem se dokáže také prodat. Ovšem ne sama od sebe.

Potřebuje roky vývoje, veškeré úspory z předešlé práce a hodně zapálenou komunitu, která vám pomůže s výrobou něčeho, co už před desetiletími nahradila modernější technologie. Jenže možná trochu ukvapeně. Hodiny, jež ukazují čas zavřený ve skle, schovaný pod vzácnými plyny a pečlivě vytvarovaný drátkem, si nedávno pro své nejpřesnější měření objednala i NASA.

Dalibor Farný to – po letech zkoušení – se starou technologií totiž opravdu umí. A k ní pod značkou nesoucí jeho jméno přidává i tu moderní. Čas se synchronizuje bezdrátově přes internet a software hodin se může aktualizovat na dálku, což některým, dávno už prodaným, přidalo třeba noční režim. A hodiny jsou propojeny v cloudu.

Ze sklepa do kůlny a pak do zámku

Jak to bývá zvykem, šestatřicetiletý Farný začal se svým podnikáním ve sklepě. S propanbutanovou lahví, skleněnými trubicemi a takzvanou vakuovou vývěvou, která má z trubic odsát plyny. Digitronková technologie je na podmínky hodně náročná. Všechno musí být absolutně čisté, s naprosto jasnou chemickou reakcí.

Ale brzo to nestačilo. Postavil si kůlnu, pak ale byla těsná i ta. Přestěhoval se do místního zámku, kde už mohl začít s malosériovou výrobou a zaměstnávat prvních pár lidí. Dnes je jich osm a denně vyrobí jen zhruba 10 až 16 kusů hodin. U zákazníků už je dohromady skoro 11 tisíc baněk a jen za poslední měsíc se tržby firmy dostaly na necelých 36 tisíc dolarů, což je přes 800 tisíc korun. Před nějakou dobou už ale do firmy přiteklo i 70 tisíc dolarů za měsíc, tedy více než 1,5 milionu korun.

Je to dost: každá jedna baňka zabere asi tři hodiny víceméně ruční práce a je podle toho náležitě drahá. Ale i s tím si nedávno Farný pronajal na zámku další místnost. „Co si pamatuji, moje první představa byla, že by to vůbec nemuselo být špatné řemeslo. Částečně dělat něco rukama a částečně se věnovat duševní práci s vývojem a zkoumáním. Když to vezmu zpětně, bylo to dost naivní,“ shrnuje své podnikání Farný.

Není jediný, který si všiml možnosti digitronky vyrábět a prodávat. Dnes najdete na internetu podobné kousky především pod pojmy nixie tubes, což je vlastně nejznámější, desítky let stará obchodní značka takových hodin. I Farný ji používá. Za starých časů by se v Česku šlo zorientovat podle ekvivalentu digitronky,a chcete-li úplně český výraz, pak byste asi volili pojem znaková nebo číslicová výbojka.

Kdysi byly asi tak zajímavé jako číslice na dnešních kalkulačkách. Ostatně na přístrojích takového typu také byly. Výbojky se uplatňovaly všude tam, kde bylo potřeba ukázat nějaké číslo, tedy kromě hodin hlavně na všech možných měřících přístrojích. Jenže technologii nahradily LEDky a postupně ji úplně převálcovaly. Nebyly tak křehké a měly daleko vyšší životnost.

Dnes není příliš důvodů, proč se k původní technologii vracet. Ale i tak si jí zákazníci začali všímat – její vzhled je pro ně totiž velkým lákadlem. Jenže vyrobit digitronku je umění, proces, který zahrnuje vědomosti z oblasti fyziky a chemie, přesné postupy a ještě navíc zručnost. Takže když se přestaly vyrábět, zmizely i vědomosti o těchto procesech.

Léta výzkumu, pak zase frustrace

Farný říká, že vždy podnikal. Dlouho vytvářel weby nebo e-shopy, pak začal provozovat server i-bazar.cz, inzertní web na prodej použitého zboží, který vyrostl do čtyřky na trhu. Když se mu nejvíc dařilo, chodila na něj prý alespoň jednou měsíčně pětina internetové populace.

„Jenže mě nebavila práce u počítače. Neviděl jsem žádný výsledek,“ říká dnes. V roce 2011 narazil na technologii číslicových výbojek, která ho naprosto uchvátila. Svůj server opustil jen částečně – tím, že mu nevěnoval čas, je dnes už jen jedním z malých internetových projektů. A pustil se do 100 let staré literatury.

„V knížkách si najdete, jaký plyn nebo tlaky fungují, ale specifické věci, které by vám pomohly vyřešit poruchy, neexistují. To bylo většinou v hlavách vývojářů. Podařilo se mi dvakrát potkat s bývalými pracovníky Tesly Vrchlabí. Spoustu věcí si pamatovali. Ale se spoustou věcí se nepotkali,“ popisuje s tím, že tak vlastně od začátku vyrábí metodou pokus-omyl.

Zatímco inzertní server ztrácel, výbojky rostly, i když velmi pomalu. Jen do začátku podnikání Farný dal něco mezi jedním a dvěma miliony korun a první roky provozu financoval z předchozích úspor. Teprve po čtyřech letech firma vydělala to, co spolkly náklady na její provoz. A po pěti letech sobě a své ženě, která mu s podnikáním časem začala pomáhat, vyplatil první mzdu. Tu minimální.

Cestu pokusu a omylu ale neopustil vlastně doteď. I proto musel v roce 2015 vyměnit prvních 50 elektronek, které poslal zákazníkům, protože usazující se nečistoty mechanismus zabily. Tehdy výroba jedné elektronky trvala dva dny, takže firma předělávala půl roku práce.

O dva roky později si situaci prožil znovu s poruchovým drátkem. Vůbec nejhorší to prý ale bylo loni. „To už jsme vyráběli sériově a všechno tak nějak běželo. A najednou jsme měli problém, který se nám nedařilo několik měsíců pochopit. A než jsme přišli na to, že ho vůbec máme, odesílali jsme zboží. Musel jsem psát 140 zákazníkům s tím, že jestli jejich hodiny budou vykazovat problém, ať mi dají vědět. Po devíti letech vývoje je to frustrující,“ přiznává Farný.

Jenže nakonec s potřebou řešení zareagovalo jen kolem 20 lidí. Jestli se totiž Farný na něco může spolehnout, jsou to právě jeho zákazníci. Většina ho prý sleduje od začátku, hltá jeho pokroky i celý vývoj a občas mu s nějakou částí výroby nebo výzkumu poradí. Farný si je získal naprostou otevřeností nejen v rámci toho, jak popisuje své nezdary a úspěchy, včetně podrobných návodů, co dělat a co ne.

Otevřený je navíc i ohledně financí. Na jeho webu se dočtete statistiky výroby i tržeb, procento vyrobených vadných kusů i aktuální stav účtu firmy. „Hodně lidí mi ze zájmu nebo z vlastní iniciativy posílá informace, a to velmi detailní. Jenom proto, že z toho mají dobrý pocit. Tak jsem to tak pojal. Že pro ně i pro ostatní budu publikovat informace i to, co se děje v pozadí,“ říká.

Podobnému zájmu se mimochodem těší i youtubový kanál Farného, kde ukazuje, jak digitronky vlastně vyrábí. Videa mají stovky tisíc zhlédnutí, ale některé i přes 3,5 milionu. Vůbec přitom nevadí, že na nich Farný z velké míry odhaluje všechny postupy, na které si dlouhé roky musel sám přicházet. Lidé dokáží ocenit, kolik je s výrobou každé digitronové baňky práce. A proč se s nimi musí zacházet doslova v rukavičkách.

Kalibrace NASA podle Farného

Zákazníci této společnosti jsou nadšenci. Prostě se jim líbí technologie i její vzhled. A oproti všem předpokladům po nákupu firmu neopouštějí. Přesto, že Farný ubezpečuje, že své výrobky dělá tak, aby dlouho vydržely. „Ve výsledku to stojí hodně peněz a ten zákazník se nám pro nové hodiny místo porouchaných nevrátí,“ směje se.

Nicméně se prý ukázalo, že si chodí pro jiné – do další místnosti, jako dárek pro kamarády, nebo se stává, že přijde nový zákazník, protože je viděl u souseda. Půlka klientů je ze Spojených států, zbytek především z Velké Británie, Austrálie, Kanady a Německa. Významnější počty jsou ještě ze zemí Beneluxu a Skandinávie. V Česku je prý možná pár desítek nakupujících.

K nim jsou tu pak takoví zákazníci, na které Farný jakoby zapomněl a zmiňuje je až na přímý dotaz. Hodiny z jeho dílny najdete třeba v karlovarském Grandhotelu Pupp. Jedním z vůbec prvních zákazníků se stal bývalý technologický ředitel Applu. „Sem tam se ozve,“ říká Farný.

A nejnověji se mu podařil opravdový kousek, když si jeho výrobek objednala NASA. V Kennedy Space Center totiž potřebují měřit s takovou přesností, kterou člověk nejen nevidí, ale ani si ji vlastně pořádně nepředstaví. Zato číslicové výbojky ji zvládnou.

„Napsali nám z jedné jejich laboratoře, že mají starý digitronový displej, který používali na kalibraci vysokorychlostních kamer. Displej se připojí na jejich časový server, dekóduje časový signál a zobrazuje čas s maximálním rozlišením. Kamery potom tento displej natáčejí a porovnává se čas, který je zachycen na snímku, s digitálním časem u snímku,“ popisuje Farný.

Je to trochu zamotané, protože tento projekt NASA vlastně natáčí čas a potřeboval přístroj, který by jej ukazoval – tedy právě zmíněný displej. Ale hodiny to nejsou.

A teď ta neviditelná přesnost. Původní displej z NASA byl už pro moderní kamery příliš pomalý. Uměl ukázat 1 000 snímků za sekundu. LED diody by dokázaly víc, ale ty byly špatně seřízené a problikávaly, takže se zase nedaly natáčet. Farného digitronový displej posunul NASA o řády výš. Umožňuje totiž kalibrovat kamery do 100 tisíc snímků za vteřinu. Nebo obráceně: tyhle hodiny–nehodiny mění svá čísla stotisíckrát za jedinou vteřinu.

„Ty digitrony podle mě vybrali proto, že neměli čas to řešit,“ představuje si Farný s tím, že v NASA potřebovali funkční kalibrační displej, viděli digitrony a napsali rovnou jemu. „Měli na to vypsaný rozpočet, oslovili nás a my jsme byli schopní ho vyvinout na základě požadavků v jednom e-mailu. Člověk, který s námi ten projekt řešil, byl vytížený problémem se Starlinerem. To ukazuje, jak minoritní náš projekt pro ně byl a jak důležité na naší straně byla schopnost rozluštit, co přesně zákazník potřebuje a poradit si s tím u nás sami,“ popisuje.

Dnes jsou ovšem hodiny z této zakázky dvoje: jedny v jedné z laboratoří amerického vesmírného centra, druhé u jednoho z kontraktorů NASA. I tak Farný dodává, že projekt každopádně špatně nacenil. Firma nad ním strávila násobně více času, než čekal. S takovými, tedy vývojovými hodinami, by firma v černých číslech zůstat nedokázala. „Hodně nového jsme se toho ale o digitronech dozvěděli. To se vždy v budoucnu hodí,“ říká.