Posledních dvacet let se David Pirner pohybuje v první byznysové linii – radí a pomáhá vlastníkům firem i top manažerům korporací. Nejprve jako majitel vlastní agentury, od roku 2011 coby řídící partner zdejší pobočky globálně šesté největší poradenské kanceláře Grant Thornton. Má tak unikátní vhled do útrob české ekonomiky. A říká: „Ekonomika se zpomalí. Ale krize jako v letech 2008 a 2009 to nebude. Tehdy to byl šok a panika, což se dnes neděje.“

Auditoři, daňaři, právníci, konzultanti… K velkému byznysu patří stejně neodmyslitelně jako saka a kravaty k nim. Dvaapadesátiletý David Pirner se na první pohled liší – rád nosí tričko a džíny, na nohou má conversky a čelo mu zakrývá zrzavá patka, za kterou by se nemusely stydět ani korejské boybandy. Grant Thornton sídlí na pražském Pankráci v jednom z moderních administrativních komplexů, když tam ale sedíme, má u sebe na stole netypicky velkou termosku s domácím kafem, v němž je spousta, ale opravdu spousta mléka.

Zkrátka jako korporátní válečník nevypadá, ale o fungování byznysu a velkých firem (ovšem i těch malých) toho ví požehnaně. V 90. letech začínal jako bankéř v Komerční bance, odkud se mimochodem dobře zná s Radovanem Vávrou, někdejším ředitelem banky, má za sebou manažerskou zkušenost z ČEZu a od poloviny nultých let se začal naplno věnovat poradenství. Posledních deset stojí v čele české filiálky společnosti Grant Thornton – ta má stoletou historii a patří globálně k předním konzultačním kancelářím a operuje v závěsu za velkou čtyřkou, tedy za EY, PwC, Deloitte a KPMG.

Když má Pirner srovnat to, co se v ekonomice děje nyní, s finanční krizí, která následovala po pádu Lehman Brothers v roce 2008, neváhá: „Tehdy to bylo šokové, firmy začaly okamžitě plošně spořit, vypovídaly se marketingové, poradenské, vzdělávací smlouvy. Tohle se teď neděje.“ Neočekává ani masové propouštění, byť k dílčímu ochlazení prý už dochází a část firem podle něj zvažuje kvůli cenám energií přesun výroby do ciziny. V rozhovoru pro CzechCrunch popisuje, jak o nadcházející recesi přemýšlí podnikatelé, proč je důležité desetkrát spadnout a desetkrát se zvednout a že na světovou válku se nedá připravit.

Říkal jste mi, že záměrně nesledujete moc dění v politice ani nečtete zprávy. Neměl byste jako poradce ale mít aktuální informace?
Nečtu noviny dvacet let a televizi doma nemám patnáct let. Každý den ale absolvuju osm až deset schůzek s majiteli firem, vysoce postavenými manažery, s těmi, kteří dělají rozhodnutí. Řešíme konkrétní problémy a případy, takže se od nich dozvídám, co se děje. A formou mikropříběhů si skládám komplexnější obrázek. Když mi majitel miliardové firmy řekne, že jeho účet za energie stoupl z pěti milionů na padesát milionů, beru to jako určitý střípek. Takových střípků se postupně sejde víc a já si z nich utvořím názor. A věřím mu víc než tomu, co se obvykle dočtu v médiích.

Média vždy nabízejí do určité míry zkreslený obrázek, ale jsou potřeba.
Ano. A nechci, aby to vyznělo, že mám pochybnosti o práci novinářů nebo že bych si myslel, že média jsou zbytečná. To vůbec. Jenže v oblasti, která mě zajímá a které rozumím, což je byznys a ekonomika, dokážu mít přesnější informace i jinak. Mnoho z lidí, kteří třeba teď chodí do televize a hovoří o energetické krizi a o tom, jak se blíží apokalypsa, osobně znám a vím, proč to říkají.

A jaký se vám tedy momentálně skládá obrázek o české ekonomice?
Pojďme krok za krokem. Lidé hodně řeší inflaci. Pokud mám základní důvěru v ČNB – a já ji mám –, nevidím důvod, aby se inflace nezačala na konci příštího roku dostávat k nějakým normálním jednociferným hodnotám. Samozřejmě za předpokladu, že se nestane něco mimořádného. Ano, vím, že poslední tři roky jsou plné mimořádností, ale snad už žádné další nepřijdou. Klíčové je ale to, co se bude dít v byznysu. A tam například vidím, že některé firmy začínají přesouvat výrobu do zahraničí.

Kvůli energiím?
Ano. Slýchám, že zvažují přesun na západ, třeba do Skandinávie nebo prostě někam dál od Ruska. Jinak my jsme v Evropě na tuto zimu plynem v zásadě zásobení, problém je další a přespříští zima. Plynu je na světě hodně, lodí o něco méně, ale pořád dost, pak jsou LNG terminály, které jsou určité úzké hrdlo, ale hlavní obtíž je potrubí, kterým se plyn distribuuje po celé Evropě. To ovšem nevyřešíte do podzimu příštího roku, hlavně střední a východní Evropa může mít plynu v určité chvíli nedostatek. Firmy byly poslední roky zvyklé, že všechno máme na zavolání, teď to ale je tak, že se vrací umění telefonu a schopnosti přesvědčovat.

Propadne se ekonomika?
Trochu určitě. Inflace se ale uklidní, věřím, že nás nečeká turecký scénář. Ekonomika se sice mírně zpomalí, ale ne ve všech segmentech stejně. Říkám tomu noty na buben, někde bude propad zásadní, v jiném sektoru minimální.

Půjde to srovnat s poslední finanční krizí?
Tehdy to bylo šokové, firmy začaly okamžitě plošně spořit, vypovídaly se marketingové, poradenské, vzdělávací smlouvy. Tohle se teď neděje. Vnímám hlasy, že firmy upravují mírně rozpočty, je znát opatrnost, některé projekty se posouvají v čase, ale zatím žádná panika ani škrtání. Pomáhá tomu částečně i rekordně nízká nezaměstnanost. Vzpomínám si, že ještě před válkou mi řada podnikatelů říkala, že by rádi zaměstnali migranty ze zahraničí, klidně stovky i tisíce, pokud by byli dostupní. S válkou na Ukrajině se jim toto přání nečekaně rychle splnilo. Příjezd ukrajinských uprchlíků tedy v žádném případě nevnímám z pohledu ekonomiky negativně. Po pravdě bychom měli spíš mít černé svědomí, že Ukrajině bereme vzdělanou aktivní pracovní sílu, protože po válce ji budou potřebovat víc než my tady.

Takže propouštět se nebude?
Co se propouštění týče, pro řadu firem bylo ponaučení to, co se restauracím stalo za covidu. Hodně lidí muselo odejít a už se tam nevrátili, zůstali v jiných oborech. Vidím, že podnikatelé mají obavy ze ztráty cenných zaměstnanců. Nechtějí zažít, že by se jich zbavili a pak je nemohli získat zpět. Takže podnikatelé budou opatrní. Není to fenomén jen v Česku, ale i ve světě. Zrovna nedávno jsem se bavil s kamarádem, jak se zhoršil servis v restauracích v USA, který byl tradičně na mnohem vyšší úrovni než u nás, ale to, co tam hosta čeká dnes, a co bylo v roce 2019, je velký rozdíl.

Třeba se jen upustí pára pod hrncem, což také nebude zlé…
Všechno, co se děje, má vždy i pozitivní stránku. Podívejte se na ceny nemovitostí. Skokové změny nejsou dobré, ale postupná úprava žádoucí je. A na trhu práce to je stejné. Každopádně tahle krize bude jiná než ta z let 2008 a 2009.

A nemůže to být jen ticho před bouří?
To, co je na obzoru, je samozřejmě tak velké, že to nemůžeme pominout. Ale zároveň se nelze snadno přizpůsobit a připravit na něco, co vlastně nevíme, jak bude vypadat. Jak se připravíte třeba na světovou válku? Jestli se někdo chystá, že nebude plyn a zvládne v řádu měsíců přesunout výrobu, je to úžasné. Že někdo teď jede na tři směny, aby v lednu mohl jet jen na jednu, taky palec nahoru. Ale něco víc? To už je na politicích, musíme jim věřit, že hledají cesty.

Nebude jedním z poučení poslední doby návrat mistrovství improvizace?
Možná, ale vidím lekci ještě někde jinde. Já jsem stará generace a můj životní modus byl, že jsem mladý a makám dvanáct, čtrnáct hodin denně, abych získal zkušenosti a pak na nich mohl vydělat. Dnes je ale velké množství lidí, kteří vám řeknou, že půjdou radši do korporace, kde budou pracovat od devíti do pěti. Nemyslím, že by se tam flákali, ale cítím jiný přístup, chybí jim drajv. A doba, která přichází, bude přát lidem s drajvem.

Každá krize je očistná…
Kdy se roste nejlépe? Když je hůř. Ve chvíli, kdy všechno šlape, vrazíte do země lopatu a ona vykvete. Ale když se podmínky ztíží, začne se rozlišovat na ty, co jsou schopní a byli připravení, a na ty, co tak dobří nejsou. Tohle už tady je.

Tomáš Raška z Natlandu mi nedávno povídal, jak mají nabitý seznam projektů, na které se koukají, protože se dostaly do problémů. Vy nic takového nevidíte?
My jsme hlavně auditoři, daňaři, právníci, poradci a tam zatím žádný propad necítím, vše jede víceméně v kolejích z posledních let. A když to srovnám s projekty, na kterých jsme dělali před deseti lety, zdá se mi, že ty nynější jsou realističtější, více zasazené do kontextu, prostě selským rozumem uchopeno mají smysl. Před finanční krizí v roce 2008 tomu bylo jinak. Zatím žádný pokles poptávky nevnímám a totéž slyším i od konkurence.

Na druhou stranu, když přijde recese a firmy budou mít trable, budete to zase vy, kdo bude pomáhat s jejich řešením, kdo bude hledat možné kupce, kdo se bude podílet na restrukturalizacích…
Špatné časy generují peníze pro poradce, tak to prostě je. Nepochybně bude řada byznysů měnit vlastníka. Ostatně jen ve svém okolí mám dost lidí, kteří si nakoupili byty a apartmány s tím, že měli vidinu výnosu ze služby Airbnb, spoléhali na nízké hypoteční úroky a teď se pro ně situace stává neúnosná. Takové příběhy budou přibývat. Ale můžeme se na to podívat i z druhé strany, spousta lidí se vrhá do instalace solárních zdrojů, protože se jejich návratnost skokově zlepšila. Je z toho takový boom, že firmy v solárním byznysu nestíhají. Takže nic není černobílé, někde to padá, něco jde nahoru.

Takže vy jste optimista.
Jsem sice poradce, ale hlavně jsem podnikatel. A podnikatel musí být na riziko a improvizaci připravený, bez nich to nejde. Jsme na ně zvyklí. Podnikání není o tom, že kliknu na mobilu a vydělám sto tisíc třeba na investicích do kryptoměn. Být podnikatelem je o otužilosti. Desetkrát spadnete na zem, desetkrát zase vstanete. Nic není dané. Je to dobře vidět, když se bavím s kamarády, kteří pracují na manažerských postech. Říkám jim, že jsme vyrostli a máme čtyři sta zaměstnanců a oni mě plácají po zádech a že prý to je báječné. Pak totéž řeknu kamarádům, kteří podnikají, a ti se chytnou za hlavu a první, co je napadne, jsou starosti se mzdami a kolik peněz nás to měsíčně musí stát. Jsou to dva různé pohledy na věc. Takže asi bych o sobě neřekl, že jsem bezbřehý optimista, ale že jsem připravený na různé situace a jejich řešení.

Také ale často slýchám, jak jsou zakladatelé hlavně rodinných firem po posledních třech letech unavení a chtějí s byznysem seknout, že už nemají sílu.
Je to tak. Slýchám to také často. Jenže i tady platí, že v dobrých časech je fajn se chystat na těžší časy. A pokud si někdo nenašel včas následovníka a pokud s ním firma stojí i padá, je to špatně. Pokud se neřešil přechod firmy na korporátnější model se systémem pravomocí a odpovědností a všechno visí na jednom člověku, je teď pozdě bycha honit. Takhle to bohužel často i ve větších rodinných firmách vypadá. Je možné, že současná krize povede k urychlení některých transakcí a vybrané firmy mohou mít zásadní problémy. Z mého pohledu je nicméně rodinná firma o zachování a dlouhodobém rozvoji rodinného jmění. To neznamená, že členové rodiny musí být zároveň manažeři.