Velké české investiční skupiny jako PPF, KKCG nebo CSG o sobě dávají vědět i za hranicemi. A úspěšné jsou také doma. Dokonce víc než dřív. Čím to je? „Chybí tu konkurence zahraničních investorů,“ říká jeden z největších znalců zdejšího trhu fúzí a akvizic Igor Mesenský z poradenské agentury KPMG. Ti se podle něj ve větší míře vrátí až poté, kdy – nebo zda – se uklidní geopolitická situace a také se Evropa vrátí k ekonomickému růstu. V rozhovoru pro CzechCrunch ale také obšírně popisuje dění kolem zatím neúspěšného prodeje sítě obchodů s elektronikou Okay, blížící se zdanění zisků z prodeje firem nebo byznysové konsekvence zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem.

Na konci listopadu schválila valná hromada americké zbrojovky Vista Outdoor historický prodej výrobce munice a zbraní Kinetic Group do rukou české skupiny Czechoslovak Group známější pod zkratkou CSG. Její majitel Michal Strnad, který se v posledních letech vyšvihl agresivní investiční politikou mezi desítku nejbohatších Čechů a Češek, za transakci zaplatí v přepočtu 53 miliard korun. Poté, co Karel Komárek ovládl přední evropské loterijní společnosti a René Holeček získal americký Colt, jde o další příklad toho, jak se čeští miliardáři vydávají sebevědomě na Západ.

V tom jsou tuzemští byznysmeni celkem unikátní v regionu střední a východní Evropy, ani polští nebo slovenští magnáti nemají takové ambice. Českým podnikatelům pomáhá v růstu to, že nečelí takové konkurenci zahraničních investorů, jak tomu bylo v minulé dekádě či po revoluci. „Pokud rozdělíme trh do segmentů, například v oblasti nemovitostí se trh prakticky zastavil. Zahraniční investoři, zejména americké penzijní fondy nebo realitní fondy, tu chybí,“ vysvětluje Igor Mesenský s tím, že ty evropské zase brzdí obecně ne moc dobrá ekonomická situace kontinentu.

Menší konkurence dává šanci vyrůst ještě víc českým dravcům. To ale není jediný fenomén, který nyní hýbe byznysovým prostředím. Hodně se diskutuje také změna, která začne platit od ledna 2025, a to je nová daň při prodeji firem nad 40 milionů korun. Jde o něco, čemu se Mesenský a spol. v posledních měsících hodně věnují. Jak to udělat, aby daň nebyla nakonec tak velká? Kdy a zda se cizí investoři do Česka vrátí? A co se děje v prodeji společnosti Okay? O tom všem jsme s Igorem Mesenským mluvili ve velkém rozhovoru

Od ledna 2025 začne platit nová daň na prodeje firem nad 40 milionů korun. Je na trhu patrná vyšší aktivita, že se majitelé chtějí firem zbavit ještě letos?
Určitě některé transakce tato změna akcelerovala. Někteří majitelé, kteří uvažovali o prodeji v horizontu několika let, si řekli, že prodají firmu raději teď. Vidíme několik případů, kdy se prodej díky tomu urychlil. Dopad ale není až tak velký, protože kdo si nechá zpracovat ocenění společnosti ke konci roku, může tím stanovit nákladovou cenu. Danit se pak bude jen rozdíl mezi touto cenou a prodejní hodnotou – tedy nárůst hodnoty po 1. lednu 2025. Navíc existuje roční limit 40 milionů korun. Pokud si nastavíte splátkové schéma, daně nebudou tak vysoké. V tuto chvíli spíše sledujeme velký zájem o zpracování ocenění firem.

Vy jako konzultanti tohle také poskytujete?
Ano, máme znalecký ústav, takže tyto služby poskytujeme. Už na jaře letošního roku jsme spustili kampaň. Oslovili jsme jednak naše klienty, jednak firmy, u kterých víme, že v horizontu několika let zvažují prodej. Díky tomu máme už nyní zajištěnou zhruba třetinu obratu na příští rok. Kapacity na zpracování ocenění si firmy musí rezervovat s dostatečným předstihem, protože to není něco, co by se mělo nechat na poslední chvíli.

Takže i teď je stále možné začít řešit ocenění?
Ano, ocenění lze zpracovat až po dodání účetní závěrky za rok 2024, takže hlavní nápor prací čekáme v druhém a třetím kvartále 2025. Firmy na to tedy mají čas, ale je dobré si včas zajistit kapacitu znalce. Pokud někdo ocenění neudělá a později se rozhodne firmu prodat, může to pro něj znamenat zbytečně vyšší výdaje. Například v roce 2028 bude mnohem složitější konstruovat ocenění na základě informací, které platily o čtyři roky dříve.

Týká se tato změna pouze fyzických osob, nebo i právnických?
Týká se pouze fyzických osob. U právnických osob se zdanění nemění. Pokud firma koupila jinou firmu, nákladovou cenou je to, co za ni zaplatila. Pokud ale firma vznikla jako s.r.o. a její majitel do ní vložil základní kapitál, rozdíl mezi tímto kapitálem a prodejní cenou se zdaní sazbou 23 procent. U větších transakcí jde tedy o výraznou částku.

To mi připomíná tradiční podnikatele v regionech, kteří mají firmy s obraty v řádu stovek milionů. Pro ty je tato změna výrazná, protože daň z prodeje může dosáhnout desítek milionů.
Přesně tak, u větších firem to mohou být i stovky milionů. Například když někdo založil firmu na zelené louce, měl nízký základní kapitál a prodal ji za miliardy, daň je obrovská. Limit 40 milionů je v takovém případě zanedbatelný. Tato změna byla navržena už před několika lety, například Piráty, a dlouho se o ní diskutovalo. Ve srovnání se Slovenskem jsou ale naše podmínky stále mírnější. Tam se z prodejní ceny platí daň i sociální a zdravotní pojištění, což může činit až 33 procent.

Jestliže tato daňová úprava na trh fúzí a akvizic neměla nakonec tak velký dopad, co jej letos ovlivnilo nejvíc? V jednom rozhovoru jste zmiňoval, že chybí zahraniční investoři a nahrazují je ti domácí. Platí to i nadále?
Ano, stále to platí. Pokud rozdělíme trh do segmentů, například v oblasti nemovitostí se trh prakticky zastavil. Zahraniční investoři, zejména americké penzijní fondy nebo realitní fondy, tu chybí. Například u hotelů vidíme nyní více transakcí. To je důsledek odložených prodejů po covidu. Fondy, které je vlastnily, mají investiční horizont 4–5 let, a po prvním postcovidovém roce s pozitivními výsledky, tedy roce 2023, nyní hotely prodávají.

Proč právě hotely? Je za tím specifický důvod?
Jde o odložené prodeje, protože hotely byly během covidu tvrdě zasaženy. Fondy potřebovaly počkat na první rok, který ukáže jejich výkonnost, což byl právě rok 2023. A právě u hotelů vidíme, že zahraniční investory nahrazují domácí. Což je trend nejen u nemovitostí. Rok 2024 ještě více podtrhuje vliv domácích investorů. Fondy a domácí skupiny, jako jsou family offices, jsou nyní úspěšné, protože na trhu není taková konkurence ze zahraničí. V poslední době jsme prodávali především tuzemským skupinám. A čeští investoři se ve větší míře zaměřují i na zahraniční příležitosti. A co se týče zahraničních strategických investorů, ti zde stále chybí.

Když jste říkal, že na realitním trhu chybí americké investiční a penzijní fondy, co je podle vás odradilo? Šlo o úrokové sazby?
Je to spojené. Když sazby rostly, v některých případech dosáhly 7 procent, ale u nemovitostí byl výnos v té době kolem 5 až 6 procent. Pokud jste mohli stejné peníze uložit na termínovaný účet v bance se srovnatelným výnosem, rozhodnutí bylo čistě pragmatické – nemovitosti prostě nevycházely tak atraktivně.

Například v roce 2022 jsme prodávali jeden velký logistický areál. Moderní, atraktivní, plně obsazený – splňoval všechny předpoklady pro úspěšný prodej. Na začátku jsme měli 17 zájemců, ale postupně odpadali, jak rostly sazby, a ti, co zůstali, své nabídky revidovali směrem dolů. Nakonec jsme skončili na zhruba 50 procentech původní ceny, kterou jsme zvažovali. Důvodem bylo, že investoři čekali hlubší krizi, kdy by mohli nakupovat výhodněji. Navíc při vysokých sazbách raději využili nástroje na finančních trzích, kde dostali výnos 6,5 procenta.

Takže první segment, který se začíná vzpamatovávat, jsou tedy hotely?
Ano, hotely se teď prodávají, protože jejich prodej byl odložen kvůli covidu. Například logistické areály jsou také atraktivní, ale kancelářské budovy a obchodní centra stagnují. Rezidenční bydlení si drží stabilitu, ale kdyby se stavělo více, prodalo by se také více.

Proč tedy americké fondy nepřicházejí zpět, když se situace na trzích zlepšuje?
Hlavním důvodem je geopolitická situace. Z pohledu amerických investorů je náš region příliš blízko Ukrajině, což znamená vyšší riziko. Počítají si zde rizikovou přirážku kvůli válce. Kapitálový trh v Evropě obecně považují za slabý. Například při prodeji některých firem zaměřených na early-stage projekty byla odezva amerických investorů minimální. Říkali, že dokud se situace neuklidní, nebudou zde investovat. Problémy měly i menší fondy, které se snažily získat americké investory pro evropské projekty. Geopolitika je pro ně zkrátka zásadní bariérou.

Bavíme se o amerických investorech, ale co ti evropští? Proč nevidíme holandské, německé, britské fondy a firmy, které by tady investovaly jako v minulosti?
U evropských investorů jde spíš o obecný stav ekonomiky. Růst je na kontinentu minimální, což vytváří pesimistickou náladu. Velké nadnárodní koncerny se zaměřují na úspory a ořezávání neklíčových aktivit. Často prodávají aktiva v zemích, kde trhy nepovažují za dostatečně velké nebo perspektivní. Dříve byla střední a východní Evropa atraktivní, protože zdejší trhy rostly rychleji než na Západě, společnosti se kupovaly za nižší násobky a návratnost investic byla rychlejší. Dnes jsou mnohé obory konsolidované, růstový potenciál omezený a regulace stále přísnější.

A co automotive? Dříve to byl tahoun trhu, ale teď je evidentně v útlumu.
Automotive dnes čelí mnoha problémům. Dodavatelé nemají zafixované objednávky, vše se mění na poslední chvíli podle potřeb automobilek. Ty navíc každoročně požadují snižování cen, zatímco náklady rostou. Přísné audity, certifikace a neustálý tlak na snižování nákladů činí tento sektor extrémně náročným. Regulace navíc mění trh – poptávka po dílech specifických pro spalovací motory klesá, zatímco univerzální komponenty, například pro elektrická auta, jsou zajímavější, ale zájemců o takové firmy je méně a transakční násobky jsou nízké.

Takže dnes radíte investorům držet se od automobilového průmyslu dál?
Ano, velké české skupiny jako PPF, KKCG nebo CSG se automotive vyhýbají. CSG má sice Tatrovku, ale to je vojenský segment. Klasický retailový automotive nikdo z nich nedělá.

Které sektory naopak rostou?
IT je stále atraktivní, i když i tam pozorujeme určité ochlazení. Logistika, průmyslové haly a infrastruktura zůstávají stabilní. Zdravotnictví roste – například domácí péče, senior housy nebo agentury domácí zdravotní péče. Tyto služby jsou pro pojišťovny levnější než hospitalizace, takže zde vidíme růst investic.

Co retail a e-commerce? Jsou na tom špatně?
Ano, retail a e-commerce zažívají krizi. Během covidu rostly, firmy si nasmlouvaly velké zásoby, ale dnes čelí nižší poptávce a konkurenčnímu tlaku. E-commerce hráči mají problémy s plnými sklady drahého zboží, které se nyní špatně prodává. Navíc jim konkurují platformy jako Allegro, Temu nebo Aliexpress, které nabízejí zboží za nízké ceny.

Problémem je tedy i logistika?
Spíš logistické problémy mohou být fatální. Například Okay Elektro čelil problémům s externím dodavatelem logistiky, který nezvládal zavážet sklady ani doručovat objednávky zákazníkům. To firmu stálo mnoho peněz a ztrátu důvěry. Restrukturalizace je sice možná, ale trvá dlouho a stojí další prostředky.

Zrovna o Okay se teď hodně mluví. Takže to byla kombinace špatné logistiky, vysokých zásob a konkurence, co vedlo k současným problémům?
Přesně tak. K tomu přidejte nutnost nákladných investic do vlastních systémů.

Bohužel prodejny Okay ani zvenku nelákají k návštěvě.
Vidím to stejně, většina lidí to tak má. Je to diskontní typ prodeje elektroniky, jehož doba je dávno pryč. Jednu dobu bylo ve hře, že by Okay mohla koupit skupina Fast ČR, která patří PPF a která provozuje mimo jiné podobný řetězec Planeo Elektro, ale nakonec to nedopadlo. Na trhu je nyní v kamenných prodejnách dominantní Datart, který pohltil značku Electroworld. U Okay jsme tedy nakonec zvolili jinou cestu, prodej se zastavil a nyní majiteli pomáháme s přenastavením firmy, která vstoupila do takzvané preventivní restrukturalizace. Je v ochraně před věřiteli.

Když jste říkal, že retail je na tom špatně, co potravinářství?
Potravinářství je považováno za stabilní a proticyklický obor. Násobky jsou tam vyšší, pohybují se kolem 8–10x. Atraktivnější jsou segmenty jako zdravá výživa, proteinové produkty nebo doplňky stravy. Velký zájem je také o tradiční značky cukrovinek s dlouhou historií, například na Slovensku značka Sedita, která vyrábí sušenky Mila. Ta se nyní po 30 letech dostala pod nového majitele.

Takže je poptávka spíš po výrobních firmách než po těch, které zajišťují prodej?
Ano, poptávka je primárně po výrobcích. Prodejní kanály už jsou víceméně stejné, ale výrobci s jedinečným produktem nebo značkou mají výraznou výhodu.

Když to vezmeme obecně, je teď na trhu hodně příležitostí? Mluvilo se třeba o „zombie firmách“. Naplnilo se to?
Ano, distresová aktiva jsou teď velké téma. Na trhu je mnoho firem, které se dostaly do problémů, ale většina z nich se ani neobjeví v médiích. Je to nový trh a pro nás to mimochodem znamenalo vytvoření restrukturalizačního oddělení. Od ledna ho máme a aktuálně řešíme zhruba deset projektů. Jak jsme se bavili o Okay a preventivní restrukturalizaci, tak to je jeden z těch příběhů.

Co znamená preventivní restrukturalizace?
To je nový nástroj, kdy společnost, která čelí problémům, předloží návrh reorganizace soudu. Ten pak chrání firmu před věřiteli, což jí dává čas na opravu nebo prodej. Například Liberty Ostrava využilo tento nástroj také.

Jaké příběhy v rámci restrukturalizací ještě řešíte?
Nemůžu jmenovat, ale kromě retailu a e-commerce jsou to firmy spojené s fotovoltaikou. Mnoho z nich nakoupilo drahé panely během energetické krize, ale ceny elektřiny i panelů klesly. Teď mají plné sklady drahého zboží, které nemohou prodat, navíc je tíží vysoké úrokové sazby z úvěrů. To je typický případ spirály problémů.

Takže problémem jsou hlavně distributoři a velké instalační firmy?
Ano, menší instalační firmy, které jen realizovaly projekty, většinou problémy nemají, protože si nakupovaly zboží na konkrétní zakázky. Problémy mají velké firmy, které zároveň dodávaly kompletní systémy a nakoupily velké zásoby panelů. S poklesem poptávky a rostoucími úroky financování se dostaly do problémů. Tento segment teď zažívá značné otřesy.

Soláry už dnes holt nejsou ani z pohledu drobných investorů tak atraktivní obor.
Jenže to bylo jasné už při boomu. Majitelé firem nám říkali, že jeden rok měli tržby 200 milionů a ten příští že budou mít 500 milionů a ten další dokonce miliardu. Říkali jsme jim, že to není realistické, že to není udržitelné, že to je vlna, která se zhoupne a vrátí se do normálu. Teď to vidíme.

Začali jsme rozhovor debatou o tom, že domácí investoři nahrazují ty zahraniční. Myslíte, že se vrátí?
Ano, ale bude to souviset s geopolitickými změnami a deregulacemi, které nás snad čekají.

Třeba zvolením Trumpa?
I to by mohlo přinést změny, pokud přispěje k ukončení konfliktu na Ukrajině. Po jeho zvolení také rostly americké akcie, do kterých investuje velká část světa, takže to je impuls k optimismu v byznysu. Na druhou stranu je pochopitelná obava z případných obchodních válek. Pro EU je znovuzvolení Trumpa další důvod k tolik potřebným vnitřním změnám.

Evropa se musí postavit na vlastní nohy.
Ano, to je zásadní. Jinak se stane muzeem, kde nás všichni předběhnou. EU čeká těžká cesta deregulace a snad i opuštění některých dogmatických klimatických a dalších cílů.

Myslíte, že současná Evropské unie to dokáže změnit?
Moc bych si přál, aby ano. EU má spoustu ambicí, ale když se podíváte na ekonomické výsledky, vidíte stagnaci a ztrátu podílu na světovém HDP. Regulace a byrokracie jsou v EU obrovský problém. To hodně odrazuje zahraniční investory. Ale třeba není vše ztraceno a EU se vrátí k realistické ekonomické politice. Nebo zůstane utopená v přemíře regulací a ztratí další příležitosti a svět jí ujede…