Pomohl Čechům objevit hummus i kimčchi. Teď se chce s fermentovanými potravinami ukázat v Evropě

Štěpán Hodač narazil na hummus během dovolené a rovnou z něj dostal běhavku. Zachutnal mu ale natolik, že na něm postavil byznys.

hadac-lhotakovaStory

Foto: Anežka Aubrechtová

Zakladatel Beavie Štěpán Hodač a jeho byznysová partnerka Kamila Lhotáková

0Zobrazit komentáře

Všichni ji nezažijeme, ale někdo na lásku na první pohled, která vám dřív nebo později převrátí život vzhůru nohama, opravdu narazí. Třeba jako Štěpán Hodač. I když v jeho případě jde spíš o lásku na první ochutnání, protože jeho osudovou vášní – alespoň tou, o které je řeč v tomto článku – se nestala žena, ale hummus. Když mladému právníkovi nevyšlo podnikání v realitách, rozhodl se to zkusit právě s blízkovýchodní cizrnovou pomazánkou. A povedlo se.

Pod značkou I love Hummus začal svůj oblíbený pokrm před jedenácti lety vyrábět u babičky v kuchyni a dodávat do prodejen zdravé výživy. Před pěti lety k hummusu přidal korejské fermentované zelí kimčchi. A protože jeho výtvory mají zástupy fanoušků – a dnes je seženete už i v klasických supermarketech –, rozhodl se vyladit také své podnikání. To totiž dlouhou dobu Štěpán Hodač vedl jen jako zapálený nadšenec.

Začal se více zabývat fermentací, o jejíž další produkty by svou nabídku rád brzy rozšířil, a do firmy přibral nové partnery. Loni ji dotáhli na obrat 40 milionů korun a také ji po dlouhém váhání přejmenovali. „Protože prodávat kimčchi nebo jiné produkty pod jménem I love Hummus úplně nefunguje,“ směje se sedmatřicetiletý podnikatel.

Jeho výtvory zvítězily v programu Future of Food startupového akcelerátoru Impact Hub a bodovaly i v obdobné přehlídce na evropské úrovni EIT Food, kde se firma dostala mezi finalisty a získala cenu diváků. Nový název firmy zní Beavia a znamená „šťastná cesta“, což má odrážet nejen Hodačův přístup k životu. Možná by ale nebylo co odrážet, kdyby se před patnácti lety nevydal na dovolenou do Izraele.

To se tak stane

Štěpán Hodač odjel do Izraele coby dvaadvacetiletý student práv na meditační kemp. Meditace a duchovní rozvoj ho zajímaly a na podobné akce jezdil pravidelně, do Izraele ale vyrazil poprvé. A jakmile tam ochutnal hummus, bylo jasno. „Do té doby jsem ho vůbec neznal, ale zachutnal mi tak moc, že jsem ho několik dní po sobě jedl k snídani, obědu i večeři. A samozřejmě to dopadlo tak, jak to dopadnout muselo – dostal jsem z toho pěknou běhavku a skončil jsem u doktora,“ popisuje s dalším, ještě širším úsměvem.

Po návratu do Česka pokračoval v tom, co dělal do té doby. Dokončil studia na Západočeské univerzitě v Plzni, ale už během nich a několika stáží v advokátních kancelářích došel k tomu, že advokacií se živit nechce. A tak místo toho s kamarádem z vysoké školy založili v Praze realitní kancelář. Ale ani to nebylo úplně ono.

„Zjistil jsem, že mě to jednoduše nenaplňuje. Jako právníci jsme uměli udělat klientům perfektní servis, ale chyběla mi nějaká přidaná hodnota. Dost se to mlelo s tím, že jsem se věnoval meditaci, objevování sebe sama a svých vnitřních hodnot,“ krčí Hodač rameny. A do toho se pořád zabýval hummusem.

stepan-hadac-2

Štěpán Hodač, zakladatel společnosti Beavia

„Všude jsem ho sháněl, ale tehdy se nedal pořádně koupit, tak jsem se ho od svých izraelských kamarádů naučil vařit. Těžké bylo i sehnat suroviny, protože třeba sezamovou pastu tahini před čtrnácti lety v Česku taky nikdo neznal,“ říká Hodač, který tak nakupoval v zahraničí a hummus dělal pro sebe a známé. A jelikož měl prý vždycky úspěch, začal koketovat s myšlenkou na vlastní hummus bar.

„Tu jsem ale velice rychle opustil, když jsem si promluvil s několika lidmi z gastra a zjistil, jak je to těžký byznys. Místo toho jsem začal uvažovat, že bych ho prodával do obchodů,“ vzpomíná. Dlouho to bylo ale spíš jen zbožné přání, k rozhodnutí do toho opravdu jít Hodače v roce 2011 dovedly spory s obchodním partnerem a odchod ze společné firmy.

U babičky v kuchyni

Ambiciózní milovník hummusu se tak rozhodl žít nějaký čas z úspor a stvořit výrobek, který bude moct nabídnout k prodeji do zdravých výživ. „Neměl jsem najednou co ztratit, tak jsem si řekl, že to zkusím,“ říká Hodač jednoduše. Na čas se zavřel do knihovny na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, kde se vyučuje potravinářství, a nastěhoval se do domu své babičky v Průhonicích, odkud ostatně sám pochází. Pomáhal jí s péčí o nemocného dědečka a společně pak v malé kuchyni ladili recepturu hummusu, který se Hodač rozhodl dělat bez éček, ale s aspoň základní trvanlivostí, která by mu umožnila ho prodávat.

„Babička byla tehdy vlastně jediná, kdo mě z rodiny podporoval, a musím říct, že mi hodně pomohla i s technologií vaření. Některé věci, které mi poradila, jsem se nedozvěděl ani na VŠCHT,“ vypráví Hodač. Než vymyslel recept, který mu chutnal a splňoval potřebná kritéria, uvařil prý u babičky na 180 různých várek pomazánky.

Hotovo měl zhruba po třech měsících. Vymyslet původní jméno I love Hummus – které mělo jednoduše ukázat, jak to Hodač s hummusem má – a vyrobit etiketu zabralo jeden večer u piva. Druhý den si ji Hodač nechal vytisknout na samolepicí papír, nakoupil krabičky a vyrazil do prvních prodejen zdravé výživy, jež chtěl oslovit. Přibližně další tři měsíce se v nich snažil se svým produktem uspět. A nebylo to podle všeho jednoduché, protože mu tehdy zároveň došly úspory.

„Žil jsem na mrkvi, chlebu a hummusu. Můj týden vypadal tak, že jsem v neděli navařil várku, v pondělí ji rozvezl, v úterý dělal ochutnávky, večer uvařil další a celé se to znovu opakovalo. Měl jsem akorát tak na naftu a suroviny a čekal jsem, až se dostanu na nějakou životaschopnou úroveň,“ vzpomíná Hodač. Ale je na něm vidět, že je za to rád, což vzápětí potvrzuje. „Hrozně rád na to období vzpomínám. Protože jsem si uvědomil, že buď máknu, nebo padnu. A že vlastně kromě těch morálních neexistují žádné limity, co můžete udělat,“ líčí.

Dobrým příkladem jsou ochutnávky. Představa, že je bude pořádat, samotného Hodače – stejně asi jako většinu z nás – děsila. Ale byly potřeba, tak je dělal. Zatímco dnes je hummus poměrně běžnou součástí jídelníčků mnoha lidí, ještě před pár lety si pod tímto názvem spousta Čechů vybavila jen nepříliš vábnou, zato ale úrodnou zeminu. Hummus přitom v arabštině znamená cizrna. Domácí předsudky ale bylo potřeba zlomit.

beavia-produkt-2

Foto: Anežka Aubrechtová

Kimčchi od společnosti Beavia

„Ukázalo se, že ochutnávky byly správná cesta, jak o sobě dát vědět, protože běžná reakce, se kterou jsem se tehdy setkával, byla právě: ‚Fuj, humus! Něco, co se takhle jmenuje, do své lednice nechci‘,“ vzpomíná Hodač. Po půl roce mu z prodejů začalo zůstávat stále víc peněz, po dvou letech si k sobě vzal prvního kuchaře, po dalším roce prvního řidiče.

Dnes tvoří jeho firmu dvacítka lidí a její produkty najdete ve většině obchodů se zdravou výživou i ve velkých potravinářských řetězcích, jako jsou Albert, Tesco a Globus. K dostání jsou i v online prodejnách potravin Košík.cz či Rohlik.cz a přes distribuční partnery je nakupují i zákazníci na Slovensku, v Maďarsku, Polsku a Německu.

Superpotravina kimčchi

Před šesti lety se tento příběh, v jednodušší a zkrácené verzi, v podstatě zopakoval. Štěpán Hodač tehdy objevil korejské fermentované zelí kimčchi. „Pamatuju si, že se neustále objevovalo v žebříčcích nejzdravějších jídel. A já jsem vůbec nevěděl, co to je. V Česku zase nebylo pořádně k sehnání, tak jsem si ho objednal na Amazonu, a než dorazilo, zkusil jsem si ho vyrobit doma,“ vypráví.

„Chuť to byla zvláštní a doprovázel ji i tradiční zápach, ale imponovalo mi to. A když pak dorazilo i objednané kimčchi a já zjistil, že tak opravdu chutnat má, bylo jasné, že to bude další věc, kterou budu dělat,“ dodává jednoduše.

Do nabídky kimčchi zařadil v roce 2017 a na sklonku téhož roku se mu ho podařilo dostat i do obchodního řetězce Albert. „Což byla výhra, protože v té době se chystala zimní olympiáda v Jižní Koreji, a pokud se tato země něčím prezentovala, pak technologickými firmami jako Samsung nebo právě kimčchi,“ vzpomíná.

Jednoduše mi došlo, že mi některé příležitosti unikají.

Jak vás už teď asi napadlo, Štěpán Hodač je typ člověka, který rád dělá věci po svém a své podnikání řídil zejména intuitivně. Před třemi lety si ale řekl, že je na čase se posunout dál i v tomto směru a firmu zprofesionalizovat. „Jednoduše mi došlo, že mi některé příležitosti unikají,“ vysvětluje.

Domluvil se proto se dvěma kamarády, kteří mu s I love Hummus občas pomáhali a v průběhu času se stali i jeho společníky, že z podniku odejdou. A začal hledat investora, který by měl potřebné zkušenosti a s rozvojem firmy pomohl. A tím se do firmy dostali manželé Lhotákovi.

„O tom, že Štěpán hledá investora, se náhodou doslechl můj manžel a hned ho to zaujalo. Jednak se krátce předtím stal vegetariánem – a hummus od I love Hummus na rozdíl od toho, který jsem mu připravovala já doma, vždy dojedl – a pak také shodou okolností zrovna hledal projekt, do kterého by mohl investovat. A tak se se Štěpánem sešel a byla ruka v rukávě,“ vypráví Kamila Lhotáková, která nyní se svým mužem Tomášem, který se věnuje restrukturalizaci firem, vlastní v Beavii poloviční podíl.

kamila-lhotakova

Foto: Anežka Aubrechtová

Kamila Lhotáková, spolumajitelka společnosti Beavia

A zatímco její manžel zůstává v roli investora a podnikatelského rádce, ona se aktivně podílí na běžném chodu firmy. „V době, kdy k tomu všemu došlo, jsem si dávala sabatikl z korporátu, protože jsem na sobě cítila příznaky vyhoření. Můj manžel tehdy z legrace pronesl, že jako bonus navíc Štěpánovi dá k investici také svou ženu,“ popisuje Lhotáková svůj příchod do firmy.

„A já jsem si řekla: proč vlastně ne. Zdravý životní styl je moje hobby, mám volno, máme půlku firmy, tak si aspoň osahám potravinářský byznys a uvidím, jestli to bude pro mě,“ dodává zkušená manažerka, která devatenáct let pracovala na vysokých pozicích v mezinárodní poradenské firmě.

Po půl roce se sabatikl změnil ve výpověď v korporaci a úplný přechod do I love Hummus, kam přenesla některé praktiky ze světa velkých firem. „Šlo například o základní štábní kulturu, abychom měli třeba přehled o tom, kdo kolik bere nebo jaký je aktuální finanční plán,“ směje se Lhotáková a Hodač se jen omluvně usmívá s tím, že všechno prostě nosil v hlavě.

Na šťastné cestě

Nyní jsou ale sehraná dvojka, která má s firmou velké plány. I proto ji v roce 2020 přihlásili do v úvodu vzpomenutých programů od Impact Hubu a Evropské unie zaměřených na jídlo budoucnosti. Ověřili si tam, že jdou směrem, který dává smysl nejen jim. A hlavně po ročním zvažování I love Hummus přejmenovali.

„Nebylo to jednoduché, protože I love Hummus je Štěpánovo dítě, ale i on sám po několika setkáních s nákupčími ze zahraničí uznal, že takhle specifické jméno nás omezuje v tom, co bychom chtěli dělat,“ říká Lhotáková s odkazem na problém, jak prodávat kimčchi pod názvem I love Hummus. Ten nicméně coby zavedený brand i nadále existuje, označuje už jen ale hummus, nikoliv další výrobky. Prodeje kimčchi po změně jména stouply třikrát. Letos Lhotáková s Hodačem míří na 80 tisíc prodaných skleniček měsíčně a věří, že mají na to tato čísla do dvou let ještě zdvojnásobit.

Celé to není ale jen o značce. Beavia sice už úspěšně prorazila do obchodních řetězců a realizuje v nich zhruba 80 procent svých prodejů, kromě jména však naráží na to, že její sortiment tvoří jen pár druhů zboží a ne všem hráčům, zvlášť v zahraničí, se chce přijímat do své nabídky novou firmu kvůli několika málo produktům.

Vosýnek

Přečtěte si takéV jednu chvíli jsem zůstal sám s kuchařem, přiznává zakladatel BavíV jednu chvíli jsem zůstal sám s kuchařem, přiznává zakladatel rostlinných bezobalových obědů Baví

A právě v zahraničí, kam v současnosti míří deset procent jejích prodejů, by se firma ráda v budoucnu uchytila. Cílem je vyvážet dál než jen do nejbližších zemí. „Naše produkty jsou na to dobré dost a děláme všechno pro to, abychom měli dobré i všechno ostatní kolem,“ věří si Hodač.

S Lhotákovou proto plánují rozšířit i portfolio Beavie. Šťastnou cestou má být právě fermentace, ve které se oba zhlédli a spolu s rostlinnými potravinami obecně v ní vidí budoucnost stravování. Vedle kimčchi tak teď zkouší vyrábět kvašenou řepu, sójovou pastu miso nebo polévkové koření z vlčího bobu. Víc toho ale prozrazovat nechtějí, protože „momentálně jednají se strategickými partnery“.

Loni Beavia dosáhla v obratu na zmíněných 40 milionů korun, letos očekává růst o 50 procent. Prý by mohla zvládnout i víc, limitují ji ale výrobní kapacity. Firma už sice několik let nevaří v kuchyni Hodačovy babičky (který místo mezitím předělal a zkolaudoval na potravinářský provoz), ale prostory ve středočeských Všechlapech už také nestačí a společnost intenzivně hledá nové.

A hummus? Ten Štěpán Hodač prý stále miluje, stejně jako meditace. Jen se z intenzivního vzplanutí stala po letech spolehlivá láska jako trám, takže ho jí už jen asi třikrát do týdne.

Každé dva týdny vám ukážeme tipy na zajímavé restaurace, bary i kavárny.

Newsletter Deli | Poslední vydání