Pomohl Čechům objevit hummus i kimčchi. Teď se chce s fermentovanými potravinami ukázat v Evropě
Štěpán Hodač narazil na hummus během dovolené a rovnou z něj dostal běhavku. Zachutnal mu ale natolik, že na něm postavil byznys.
Zakladatel Beavie Štěpán Hodač a jeho byznysová partnerka Kamila Lhotáková
Všichni ji nezažijeme, ale někdo na lásku na první pohled, která vám dřív nebo později převrátí život vzhůru nohama, opravdu narazí. Třeba jako Štěpán Hodač. I když v jeho případě jde spíš o lásku na první ochutnání, protože jeho osudovou vášní – alespoň tou, o které je řeč v tomto článku – se nestala žena, ale hummus. Když mladému právníkovi nevyšlo podnikání v realitách, rozhodl se to zkusit právě s blízkovýchodní cizrnovou pomazánkou. A povedlo se.
Pod značkou I love Hummus začal svůj oblíbený pokrm před jedenácti lety vyrábět u babičky v kuchyni a dodávat do prodejen zdravé výživy. Před pěti lety k hummusu přidal korejské fermentované zelí kimčchi. A protože jeho výtvory mají zástupy fanoušků – a dnes je seženete už i v klasických supermarketech –, rozhodl se vyladit také své podnikání. To totiž dlouhou dobu Štěpán Hodač vedl jen jako zapálený nadšenec.
Začal se více zabývat fermentací, o jejíž další produkty by svou nabídku rád brzy rozšířil, a do firmy přibral nové partnery. Loni ji dotáhli na obrat 40 milionů korun a také ji po dlouhém váhání přejmenovali. „Protože prodávat kimčchi nebo jiné produkty pod jménem I love Hummus úplně nefunguje,“ směje se sedmatřicetiletý podnikatel.
Jeho výtvory zvítězily v programu Future of Food startupového akcelerátoru Impact Hub a bodovaly i v obdobné přehlídce na evropské úrovni EIT Food, kde se firma dostala mezi finalisty a získala cenu diváků. Nový název firmy zní Beavia a znamená „šťastná cesta“, což má odrážet nejen Hodačův přístup k životu. Možná by ale nebylo co odrážet, kdyby se před patnácti lety nevydal na dovolenou do Izraele.
To se tak stane
Štěpán Hodač odjel do Izraele coby dvaadvacetiletý student práv na meditační kemp. Meditace a duchovní rozvoj ho zajímaly a na podobné akce jezdil pravidelně, do Izraele ale vyrazil poprvé. A jakmile tam ochutnal hummus, bylo jasno. „Do té doby jsem ho vůbec neznal, ale zachutnal mi tak moc, že jsem ho několik dní po sobě jedl k snídani, obědu i večeři. A samozřejmě to dopadlo tak, jak to dopadnout muselo – dostal jsem z toho pěknou běhavku a skončil jsem u doktora,“ popisuje s dalším, ještě širším úsměvem.
Po návratu do Česka pokračoval v tom, co dělal do té doby. Dokončil studia na Západočeské univerzitě v Plzni, ale už během nich a několika stáží v advokátních kancelářích došel k tomu, že advokacií se živit nechce. A tak místo toho s kamarádem z vysoké školy založili v Praze realitní kancelář. Ale ani to nebylo úplně ono.
„Zjistil jsem, že mě to jednoduše nenaplňuje. Jako právníci jsme uměli udělat klientům perfektní servis, ale chyběla mi nějaká přidaná hodnota. Dost se to mlelo s tím, že jsem se věnoval meditaci, objevování sebe sama a svých vnitřních hodnot,“ krčí Hodač rameny. A do toho se pořád zabýval hummusem.
„Všude jsem ho sháněl, ale tehdy se nedal pořádně koupit, tak jsem se ho od svých izraelských kamarádů naučil vařit. Těžké bylo i sehnat suroviny, protože třeba sezamovou pastu tahini před čtrnácti lety v Česku taky nikdo neznal,“ říká Hodač, který tak nakupoval v zahraničí a hummus dělal pro sebe a známé. A jelikož měl prý vždycky úspěch, začal koketovat s myšlenkou na vlastní hummus bar.
„Tu jsem ale velice rychle opustil, když jsem si promluvil s několika lidmi z gastra a zjistil, jak je to těžký byznys. Místo toho jsem začal uvažovat, že bych ho prodával do obchodů,“ vzpomíná. Dlouho to bylo ale spíš jen zbožné přání, k rozhodnutí do toho opravdu jít Hodače v roce 2011 dovedly spory s obchodním partnerem a odchod ze společné firmy.
U babičky v kuchyni
Ambiciózní milovník hummusu se tak rozhodl žít nějaký čas z úspor a stvořit výrobek, který bude moct nabídnout k prodeji do zdravých výživ. „Neměl jsem najednou co ztratit, tak jsem si řekl, že to zkusím,“ říká Hodač jednoduše. Na čas se zavřel do knihovny na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, kde se vyučuje potravinářství, a nastěhoval se do domu své babičky v Průhonicích, odkud ostatně sám pochází. Pomáhal jí s péčí o nemocného dědečka a společně pak v malé kuchyni ladili recepturu hummusu, který se Hodač rozhodl dělat bez éček, ale s aspoň základní trvanlivostí, která by mu umožnila ho prodávat.
„Babička byla tehdy vlastně jediná, kdo mě z rodiny podporoval, a musím říct, že mi hodně pomohla i s technologií vaření. Některé věci, které mi poradila, jsem se nedozvěděl ani na VŠCHT,“ vypráví Hodač. Než vymyslel recept, který mu chutnal a splňoval potřebná kritéria, uvařil prý u babičky na 180 různých várek pomazánky.