Poslala manžela na týden do tmy, aby se konečně pořádně vyspal. Dnes stejné pobyty nabízí na Vysočině dalším
Jezdí k ní dvacetiletí i sedmdesátiletí, mámy na mateřské i lidé vyhořelí z práce. Eliška Kopicová říká, že tmu hledají hlavně kvůli odpočinku.
Baví vás články CzechCrunche?
Vídejte je na Googlu častěji.
Pobyty ve tmě, při kterých člověk tráví několik dní v místnosti bez jediného paprsku světla, už u nás nejsou jen výstřednost. Co v nich lidé hledají? Podle Elišky Kopicové, která v Podmoklanech u Chotěboře v CHKO Železné hory takové pobyty provozuje, většinou ne duševní prozření, ale možnost konečně vypnout. „Těch stimulů z okolí je tolik, že jsme čím dál víc přehlcení,“ říká Eliška Kopicová. „Ve tmě se nerozptýlíte vůbec ničím. A donutí vás to probrat v hlavě všechno to, co už s sebou třeba půl roku táhnete,“ dodává.
Vše začalo před šesti lety, kdy čekali druhé dítě, jen krátce po prvním. Jakub Kopic jako řidič záchranné služby slouží ve dne i v noci a po náročných službách se mu rozhodil spánek. Chtěl se hlavně vyspat a odpočinout si a tak na takový pobyt vyrazil. O několik let později založili vlastní místo, pobyty ve tmě vede především jeho žena. „Jsme úplně obyčejní lidé. Manžel pracuje ve zdravotnictví, já jsem vystudovaná učitelka a nijak duchovně založení nejsme,“ říká Eliška Kopicová.
Eliška Kopicová původně vystudovala učitelství s vizí, že je to ideální povolání pro budoucí mámu. Po škole ale vystřídala řadu profesí, od pošťačky přes copywriterku v PR agentuře až po mistrovou v potravinářské výrobě. S prvním dítětem jí bylo jasné, že se do žádné z dřívějších prací vrátit nemůže, pokud ji má skloubit s rodinou. Po druhém porodu se proto začala ptát, co bude dělat po mateřské. „Neumím říct, odkud ten nápad přišel. Prostě jsem se jednou ráno probudila a řekla jsem si, že bychom také mohli dělat pobyty ve tmě,“ říká. Projekt pojmenovala Medová tma. Její manžel totiž mezitím začal včelařit a zajímat se o apiterapii, tedy léčbu včelími produkty. Plán byl jasný: koupit kus lesa, postavit v něm čtyři chatky a pod ně dát úly.
Z tohoto plánu ale nakonec sešlo. „Manžel nikdy neřekne, že je to hloupost. Ten můj nápad vezme, začne ho tvarovat a nějak ho usadí do reality,“ vysvětluje Eliška Kopicová. Jakub Kopic jí hned řekl, že na včelách se dá být hodinu, dvě, tři, ale ne celý týden. K tomu se chatky v sadu, na louce ani v lese legálně postavit nedají. Začali tedy hledat starý dům na vsi, který by šel zbourat. Trvalo to zhruba dva roky, než našli vhodné místo. Zahrada byla velká a divoká a v domě roky nikdo nebydlel.
Na CHKO a územním plánování jim ale řekli, že čtyři chatky nepřipadají v úvahu, nanejvýš jedna velká na zahradě. Když si dům prošli znovu, došlo jim, že pokojíky se vejdou dovnitř, a dům koupili. „Byl za úplně neskutečně malé peníze, což je na dnešním realitním trhu prostě zázrak,“ říká Eliška Kopicová. Svépomocí ho pak přestavěli. Snížili stropy, zvýšili podlahy, zdi obložili dřevem a okna zavřeli okenicemi.
Dům i rekonstrukci zaplatili z prodeje bytu, který Jakub Kopic koupil ještě za svobodna a sám zrekonstruoval. Do podnikání tak šli prakticky s nulou. Když pochybovali, jestli vůbec někdo přijede, uklidňovalo je, že neriskují tak, jako kdyby si na to půjčili. „My jsme vždycky na nule, a to nás hrozně uklidňuje,“ říká Kopicová.
V provozu jsou zhruba rok a půl a návštěvnost je stabilní. Eliška Kopicová měla navíc jednu velkou výhodu. Během mateřské s dětmi ušla dvě dlouhé pěší pouti, napsala o nich knížky a vybudovala si komunitu na Instagramu a Facebooku. Měla také osobní web a blog. „Vybudovala jsem Medové tmě vlastní web a nejdřív jsme ji šířili mezi mojí komunitou na sociálních sítích. Odtamtud přišly první vlaštovky,“ vypráví. Původně chtěla tmu propagovat hlavně na sítích. „Nechtěla jsem se ale stát otrokem sociálních sítí a přesvědčovat lidi, že odpočinek ve tmě je pro ně to pravé ořechové,“ říká Eliška Kopicová.
Žádná ezo omáčka okolo, prostě odpočinek. A naši hosté potvrzují, že proto k nám přicházejí.
Pobyty se proto prodávají hlavně přes vyhledávače. Na Googlu si platí reklamu a cílí na lidi, kteří už vědí, že do tmy chtějí. A také na obyčejné lidi, jako jsou ona s manželem. „Žádná ezo omáčka okolo, prostě odpočinek. A naši hosté potvrzují, že proto k nám přicházejí,“ dodává. Nevylučuje ale, že se při delším pobytu občas stávají i hluboké vnitřní procesy. „Dějí se různé zážitky mezi nebem a zemí, nicméně to není to hlavní, proč pobyty ve tmě děláme,“ říká.
Hosté se rozhodují spontánně. „Rezervace s velkým předstihem prakticky nemám. Maximálně měsíc, dva, tři, víc ne. Hodně často lidé volají na poslední chvíli,“ popisuje Eliška Kopicová. První rok měl své vlny. „Duben byl úplně hluchý měsíc, ale pak, koncem května a v červnu, zájem zase začal stoupat. Velmi překvapivý byl červenec. Měla jsem pocit, že lidem už vedro leze krkem, a tak se chodí schovat k nám,“ říká. Plno bylo i koncem srpna, v září zájem zase klesl a od října stoupá. „Máme za sebou první rok, takže ještě nemůžu říct, co bylo dané počasím, co koloběhem roku a co byla jen náhoda. To uvidím, až rok protočíme podruhé, potřetí,“ uvádí.
Jak takový pobyt vypadá? Pokoje jsou jednolůžkové a uzpůsobené pro pobyt ve tmě. Vypínače jsou vysoko, aby si člověk omylem nerozsvítil, zařízení je jednoduché, aby nikdo o nic nezakopl, a dveře do koupelny tu zkrátka nejsou. Eliška Kopicová každého hosta při příjezdu přivítá. Společně si projdou praktické záležitosti, třeba jak se v případě nouze dostat ven, ale i případné obavy, strachy nebo záměry, s jakými hosté do tmy přicházejí. „Občas po mně někdo chce, abych mu zabavila hodinky a mobil, ideálně mu vyhodila pojistky a zamkla ho. To nedělám,“ říká s úsměvem.
Světlo si host může rozsvítit kdykoli a jen na něm je, kdy zhasne. Jednou denně za ním Eliška Kopicová přijde s jídlem, možností si popovídat nebo požádat o to, co potřebuje. Po skončení pobytu není možné se jen tak sebrat a odjet domů, nutná je adaptace na světlo a integrace zážitků. Od toho tu je velká divoká zahrada a okolní příroda.
„Co se týče hostů, je jejich paleta opravdu různorodá. Měla jsem tu dvacetiletého kluka, sedmdesátiletou paní, mámy na mateřské i lidi vyhořelé z práce,“ říká Kopicová. Na víkend jedou ti, kdo si chtějí odpočinout, nebo si tmu zkoušejí. „Kdo se rozhodne pro delší pobyt, bývá většinou v nějaké specifické životní situaci, třeba: po dvaceti letech končím v korporátu, jsem po rozvodu, děti mi odešly na vysokou,“ doplňuje. Někdy přijedou páry nebo kamarádky a každý má svůj pokoj. „Ví, že za zdí je blízký člověk, a po dvou, třech dnech vylezou a můžou spolu sdílet zážitky,“ popisuje Eliška Kopicová.
Tma ale není pro každého. „Deprese je jasná kontraindikace,“ uvádí Eliška Kopicová. Nedoporučuje ji ani lidem s úzkostmi, pokud je neřeší s terapeutem, s epilepsií nebo těm, kdo berou léky častěji než jednou denně. Hosté na místě podepisují, že neužívají návykové látky. Eliška Kopicová se hostů po čase ptá, co jim tma dala. „Z té zpětné vazby, kterou mám, vyplývá hlavně to, že si lidé dokážou víc naordinovat klid i v každodennosti,“ říká.
Medová tma je dnes ale bez medu. Loni Kopicovým uhynula všechna včelstva a Jakub Kopic si od včelaření dal na rok pauzu. „Byl to pocit strašného zmaru, jak nám včelstva jedno po druhém odcházela,“ popisuje Kopicová. Na jaře ale plánují včelstva obnovit a na zahradě vybudovat apidomek, tedy místo, kde si hosté budou moct po pobytu ve tmě lehnout nad včelí úly, zpracovat zážitky a čerpat energii od včel. „Další plány do budoucna zatím nemáme, ale jestli se na něco těším, tak až se k nám hosté začnou vracet. Až si je po dvou, třech letech tma zase zavolá a přijedou znovu k nám,“ uzavírá Eliška Kopicová.
