Někteří podnikatelé staví své firmy „sami“ bez pomoci investorů, další pak externí prostředky využijí například pro podporu rychlejšího růstu. Málokdo má ale zkušenosti s oběma modely. Ještě méně pak s tím, že vybudují dvě společnosti s ročními obraty nad hranicí sto milionů korun. Roman Sysel je právě takovým příkladem. Pro CzechCrunch diskutuje související otázky, nad kterými podnikatelé přemýšlejí, když zvažují, zda na palubu přizvou investory.

„Většina lidí staví firmu jedním, nebo druhým způsobem. V diskusích tak vždy prosazují ‚svou‘ cestu a o to víc jsou kritičtí vůči ostatním,“ přibližuje Sysel a na úvod rozhovoru zdůrazňuje zásadní uvědomění, ke kterému dospěl: „Obě možnosti jsou hrozně těžké. Kdysi jsem si myslel, že podnikání může zkusit a uspět v něm každý. Ale není tomu tak, není to pro každého.“

Dnes třiačtyřicetiletý podnikatel svoji kariéru rozběhl v konzultačních službách, kdy tři roky působil v KPMG a následně v PwC. Už během této doby, v roce 2011, ale rozbíhal i vlastní podnikání se svou firmou Andulka, která poskytuje úklidové služby v bytových domech.

„Nahrazujeme tím systém, který si mnozí z nás pamatují, kdy na každém poschodí byla na chodbě ručička ukazující, kdo ze sousedů má daný týden službu,“ říká Sysel s tím, že tato firma pečuje asi o 3000 bytových domů v Česku a na Slovensku, v týmu má dvacítku lidí a loni zprostředkovaný objem služeb přesáhl sto milionů korun s meziročním růstem o třicet procent. Společnost budoval při běžné práci po večerech, kdy upozadil například chození na pivo s kamarády.

Druhou štací, které se aktuálně věnuje, je startup Adam – platforma pro objednání malování pokojů, renovačních prací či elektrikářů. Rozbíhal jej s kolegou Jakubem Dvořákem, se kterým se poznal a během let naučil růst v platformě Bolt. Nyní Adam působí v jedenácti zemích včetně Austrálie, loni mířil na obrat dvě stě milionů korun a od investorů včetně samotného zakladatele Boltu Markuse Villiga již získal dohromady přes sto milionů.

Při srovnávání budování těchto firem Roman Sysel vidí několik základních rozdílů, kolem kterých se často vedou debaty podnikatelů, zda k sobě na palubu vzít, nebo nevzít investory (to mimochodem ukazuje i příklad společnosti BizMachine). Jako první faktor Sysel označuje samotnou rychlost vzniku a budování firmy.

„Při bootstrapingu (budování firmy bez investorů – pozn. red.) máte omezený kapitál a trvá opravdu dlouho, než začnete vydělávat peníze,“ zdůrazňuje Sysel a jako výjimky označuje malé podnikatele a živnostníky, kteří přirozeně mohou začít vydělávat hned první měsíc. „Když ale stavíte velké firmy, je to jiné,“ pokračuje.

V začátcích firmy Andulka se Sysel bavil s úspěšnou podnikatelkou, která mu řekla, že prvních pět let si z firmy nevyplatila ani korunu. „Nevěřil jsem tomu, respektive jsem si řekl, že to určitě zvládnu rychleji, s takovou představou bych firmu nikdy ani nezakládal… Ukázalo se, že měla pravdu, a to jsme byli ještě pomalejší než ona,“ říká.

To Sysel staví do kontrastu s lidmi, kteří postavili firmu, jež vydělává například už do jednoho roku nebo ji do pár let za hezkou sumu koupil nový majitel. „I to se může stát, ale je to velké štěstí. Takto to běžně nefunguje. Je to jako výhra v loterii, a tedy absolutně nepřenositelná zkušenost. Od takových lidí se v byznysu moc nenaučíte,“ myslí si.

„Když vám někdo, kdo vyhrál v loterii, řekne do posledního detailu, jak o tiketu přemýšlel, jak si vsadil, jakou propiskou nebo na jakém počítači vyplnil tiket, v kolik hodin, co měl na sobě… a vy to uděláte stejně, nebudete mít stejný výsledek. Když někdo postavil byznys a prodal jej za miliardy, je to výhra v loterii, nepovede se to mnoha lidem. Měli štěstí, to se stává a v podnikání jej potřebujete. Ale stává se i to, že do vás uhodí blesk – jako jednomu kolegovi z Andulky,“ vysvětluje Sysel svůj pohled.

Právě kvůli tomu dalším podnikatelům doporučuje, aby počítali s tím, že postavit fungující firmu trvá dlouho. A pokud postupně začne vydělávat, nejdříve musíte zaplatit lidem v týmu, následně daně a poplatky státu a pak dodavatelům. „Majitelé jsou v této řadě poslední, proto to tak trvá. Máte odpovědnost vůči všem ostatním,“ říká Sysel.

Tento princip podle něj platí, i když máte ve firmě investory – v takovém případě ale může být celý proces rychlejší. „Nemusíte čekat pět let, možná stačí i rok až dva, než si začnete něco vyplácet. Ovšem za předpokladu, že vaše výsledky jsou opravdu dobré a stojí za to. Investor neinvestuje do vaší výplaty, ale do toho, že doručíte výsledky.“

Když do byznysu investor „moc kecá“

Zásadní rozdíl pak Sysel vidí v tom, jak se firma nastaví v začátcích. „Když firmu bootstrapujete, většinou to děláte s kamarády, kvůli čemuž si nedohodnete žádná, případně jen velmi obecná pravidla a podmínky, jak fungujete,“ říká. Takový přístup se ale může časem vymstít, třeba když jeden z majitelů začne mít pocit, že maká víc než druhý.

„Určité kroky a to, kdo co dělá, ani nejsou moc vidět. Je to hodně subjektivní, a pokud pravidla nejsou nastavená a definovaná, vznikají z toho spory a nepříjemnosti. Hodně vztahů to pak nezvládne, cesta skončí rozchodem, což může položit i celou firmu,“ popisuje Sysel. Investoři tyto situace znají velmi dobře, proto zakladatele společností donutí uzavřít související smlouvy a nastavit si jasná pravidla, která podobným problémům předcházejí. „Z hlediska investora jde o minimalizaci možného rizika.“

Další častou otázkou spojenou s investory je, co když majitel ztratí svobodu a oni budou do byznysu „moc kecat“? To do určité míry platí i podle Sysla: „V Andulce můžeme dělat blázniviny, které by investor úplně neschválil – když firmě zůstane zisk poté, co vyplatí všechny lidi a závazky, můžu si s penězi dělat, co chci.“

Na druhou stranu se vždy najde někdo, kdo bude kecat do podnikání. „Ať chcete, nebo ne. Z mého pohledu už ani šéf dnes nerozhoduje o všem. Zpovídá se lidem ze všech stran, musíte jim naslouchat a řešit problémy, protože když to neuděláte, začnou odcházet. Ať jde o zákazníky, klienty, uživatele, partnery, nebo zaměstnance,“ míní Sysel.

Počítat přitom s tím, že venture kapitálový investor bude ve startupu až moc angažovaný, podle Sysla není úplně správné. „Pokud získám investici, investor mi má věřit, že to, co a jak dělám, má smysl a že to jde správným směrem. Má mi věřit, že to dám,“ popisuje. Ostatně o to víc se u tzv. early-stage firem zmiňuje, že fondy investují do schopnosti zakladatelů a jejich týmů vybudovat velké věci, ne do nápadu jako takového.

„Z druhé strany, pokud má fond chuť do byznysu až moc kecat a určovat směr, je to důkaz, že udělal špatnou investici. Za exekuci nápadu a plánů je odpovědný zakladatel a jeho tým. Pokud si investor myslí, že by to udělal lépe, má podnikat sám. Dá se tak říct, že pokud investor věří zakladateli, dá mu volnou ruku. A pokud mu nevěří, tak do něj ani neinvestuje,“ vysvětluje Sysel.

Go big or go home

Při zvažování budování vlastní firmy je podle Sysla také třeba vzít v potaz možnou averzi k riziku a méně podnikatelské odvážnosti. „Andulka je již zisková takovým způsobem, že bych pro pohodlný život nemusel dělat nic dalšího. S tím, jak máme vyladěné procesy, mám obavu, že se cokoliv pokazí. Možná jsme potom v týmu méně odvážní dělat větší kroky, protože cítím velkou zodpovědnost vůči celému týmu a klientům,“ popisuje Sysel.

Tuto situaci pak srovnává se startupem Adam, který v průběhu let od investorů získal přes sto milionů korun. „Samotné venture kapitálové fondy chtějí, aby z každého startupu v jejich portfoliu vyrostla co největší raketa. Tím pádem je tlačí do toho, aby rostly rychle a zkoušely nové věci. Ale hlavně, když se to nepovede, ať se to nepovede rychle – go big or go home,“ říká s odkazem na známou mantru startupového prostředí.

Sysel uznává, že takový přístup k byznysu může být pro někoho stresující, on sám jej vnímá jako benefit. „Dáte do podnikání všechno, vytlačíte jej do úplného maxima. Nutí vás to dělat skvělé věci a být odvážný. Hodně firem expanduje z Česka na Slovensko, což je menší země s menší konkurencí. Investoři vás tlačí ke vstupu do Německa, Británie, Spojených států, Austrálie. Kdybychom Adama stavěli pomalu, nebudeme zajímaví, takto musíme využít všechen potenciál, který se nabízí.“

Kromě výše zmiňované „výhry v loterii“ ještě Sysel vyjmenovává několik scénářů, jak mohou firmy dopadnout. „Nejhorší možností je agónie – když něco rozběhnete, jste téměř úspěšný, ale nedaří se vám až tak moc skvěle. Nevíte, zda to někdy skvělé vůbec bude… a v byznysu se pak plácáte měsíce až roky. Ideální je, aby bylo toto období agónie co nejkratší. Investoři vás vedou k tomu, aby tomu tak bylo, což je správně.“

Ať už s investory, nebo bez nich, Sysel ale zdůrazňuje jednu věc při budování byznysu, a sice definování opravdu dlouhodobých cílů. Podle jeho slov chtějí s Adamem dosáhnout největšího vstupu na burzu v historii, s Andulkou pak má jako se srdcovým projektem také velké plány. „U obou firem vidím potenciální propojení, ale ještě je před námi dlouhá cesta,“ přibližuje.

Uznává přitom, že jde o poměrně velkolepě definovaný cíl. „Ale takový být musí. Neznamená, že se naplní, ale když přemýšlíme nad určitými kroky, pomáhá nám to vidět směr,“ říká s tím, že pokud nevíte, pro kterou možnost se rozhodnout, v představě dlouhého časového horizontu by měla být odpověď jasnější.

„A to nejen v byznysu, ale obecně i v životě,“ doplňuje Roman Sysel. Tyto představy je ovšem nutné kombinovat s operativními cíli definovanými dopředu na několik let, na rok či na kvartály. „Pro dlouhodobé fungování je nutností definovat je věcně, v číslech a takovým způsobem, že všichni v týmu rozumí, co se považuje za úspěch a neúspěch. To platí pro firmu bez investorů, ale i tu s nimi,“ uzavírá.