Je barevný, najdete v něm komiksy od ilustrátora Nikkarina a dozvíte se všechno možné třeba o jablku. Tedy ne vy, ale primárně děti. Řeč je o časopisu Raketa, který vznikl tak trochu náhodou, postupem času se z něj ale stal fenomén nejen mezi dětmi a letos oslavil už desáté narozeniny. „Jestli jsme to čekaly? To ani náhodou. První číslo vzniklo za dost hektických podmínek, pak jsme si řekly, že zkusíme druhé, a ohlasy začaly být moc fajn. A jsou doteď,“ říkají v rozhovoru pro CzechCrunch šéfredaktorky Johana Švejdíková a Radana Litošová.

Ačkoliv se znaly a obě měly sklony tvořit pro děti, před deseti lety je ke společné práci svedl až třetí pomyslný rodič Rakety, zakladatel nakladatelství Labyrint Joachim Dvořák. Ten dal Česku například i Lenku Reinerovou a řadu dalších skvělých knih, nějakou dobu ale nosil v hlavě nápad na dětský časopis. Když za ním pak Litošová se Švejdíkovou nezávisle na sobě chodily se svými projekty, navrhl jim, aby se ho ujaly. A nabídl jim rovnou i jméno Raketa, podle dětské knižní edice, která v Labyrintu vycházela.

Dnes časopis vychází čtyřikrát ročně v pětitisícovém nákladu, neobsahuje žádnou reklamu a její vydavatel ji pravidelně dotuje. Zato je nacpaná zajímavými komiksy, příběhy či nejrůznějšími kvízy často od renomovaných autorů, které vždy spojuje jedno téma. To může být klidně vesmír, magie, Japonsko, slavení, kočky nebo zmíněné jablko.

„Na Raketě je nejlepší svoboda, kterou při jejím vytváření máme,“ říká výtvarnice Johana Švejdíková, která má v Raketě na starost hlavně vizuál. „Je to čistá radost z kreativní práce,“ doplňuje ji její parťačka Radana Litošová, která pracuje i coby redaktorka v Labyrintu, a tak řeší hlavně písemnou část časopisu. V rozhovoru mluví nejen o tom, co mají na společné práci rády a jak časopis vzniká, ale i o tom, jak vybrat správné téma nebo jak se spolu coby modelky seznámily v 90. letech v Paříži.

Co vás na Raketě nejvíc baví? Máte za sebou čtyřicet jedna vydaných čísel, čtyřicáté druhé v běhu… Není to už trochu rutina?
Johana Švejdíková: Právě že vůbec! Na Raketě je nejlepší svoboda, kterou při jejím vytváření máme. V podstatě nic nás nelimituje a tím, že nemáme žádnou reklamu, ani nemusíme řešit, kam umístit informace o nějakých produktech. To je opravdu skvělé.

Radana Litošová: Mě ještě moc baví náš tvůrčí proces, kdy vymýšlíme obsah. Když nás netlačí čas a nejsme vystresované, tak kolikrát navrhujeme i nesmysly a obě se tomu smějeme. Kdysi jsem slyšela v jednom rozhovoru, myslím, že to byl Smoljak se Svěrákem, že to nejdůležitější na tvůrčí práci je mít důvěru v druhého a nebát se říct jakoukoliv blbost, ze které může vzejít skvělý nápad. A přesně tak se to snažíme dělat.

Tak mi pojďte dát příklad – Raketa je čtvrtletník, což je velice luxusní čas na to, abyste vymyslely jedno časopisecké číslo. Jak se tedy dostanete k tomu, že uděláte vydání třeba o jablku?
JŠ: Ono se to nezdá, ale jelikož jsme na to jen dvě, tak bychom všechno, co v Raketě chceme mít, za měsíc nestihly. Každopádně na začátku si vykopneme téma, ale vždycky kolem něj nějakou chvíli bruslíme, necháváme ho uležet, jestli je to správné. A když není, tak ho klidně změníme.

RL: Takhle nám třeba ze starověkého Řecka vyšla současná Itálie.

Jak se to stalo?
RL: Moje představa byla spíš antika, protože jsem tehdy studovala antické příběhy. Ale Johy mnohem víc než já myslí na to, co bude lidi zajímat nebo co zrovna frčí. Víc se dívá na to, co bude dobře vypadat vizuálně… A jelikož se vždycky řídíme tím, že téma nás musí bavit obě, tak jsem jí dala za pravdu. Protože kdyby ta druhá byla z tématu rozpačitá a nedělalo jí radost, tak do toho nejdeme.

JŠ: Důležité taky je, aby to bylo téma, které má významově víc poloh. U antiky mi naskakovaly hlavně staré báje a známé příběhy. Neuměla jsem si představit, jak tam nabalit něco současného, kdežto Itálie, to už je něco jiného.

RL: Mytologii ale jednou uděláme. Máme ji na seznamu nápadů, na které jednou dojde.

Kolik jich máte?
RL: Asi patnáct. Třeba lidské tělo, to odkládáme už roky.

To je docela široké téma…
RL: Právě. A když uděláme moc široké téma, tak se dostaneme jen k základním informacím a je nám líto, že není místo na to, co je zajímavé. Zároveň ale víme, že základ nemůžeme vynechat. Takže je rozhodně lepší dělat užší téma. Jeden zahraniční časopis takhle dělal téma sardinky, což nám přišlo jako geniální nápad, jak připravit dvacet různých příspěvků. A to nás inspiruje. Čím užší téma, tím lépe se s tím pracuje.

JŠ: Třeba jablko bylo super, tam se to potvrdilo. Můžete jít víc do hloubky a hrát si s tématem sice na menším hřišti, ale důkladněji. Kdyby bylo téma ovoce, dostalo by jablko třeba jen jednu dvoustranu. Proto teď máme velice „úzké“ téma, kterým je láska. (smích)

RL: To je zrovna jedno z těch, která jsme delší dobu odkládaly, a teď nevíme, za jaký konec to vzít.

To se nedivím a vlastně ani nevím, co bych teď rychle řekla, že je podtéma lásky, kromě sexu.
RL: Je to docela ošidné, protože nám to právě k sexu sklouzává a ten z toho potřebujeme vynechat. Ne, že bychom se ho bály, ale přece jen jsme časopis pro děti do dvanácti let, tak nechceme, aby to bylo moc erotické.

JŠ: V čísle o mláďatech jsme ale o rozmnožování psaly. O sexu tam byl jeden samostatný příspěvek, ale u lásky se to nabízí víc v romantické formě.

RL: Chceme, aby se to víc týkalo srdce a aby to byly různé druhy lásky. Nejenom ta partnerská, ale i to, že někdo miluje svoji práci. A tím se nám to rozšiřuje.

U tématu lásky se to asi nabízí, ale také jste říkaly, že hlavní je, aby vás dané téma bavilo. Jak do toho promítáte ty, komu je Raketa určená, tedy děti?
RL: Snažíme se, aby byla Raketa hravá. Aby v ní byly věci, které děti podle nás baví. To jsou právě komiksy a všelijaké úkoly typu bludiště. A informace, které tam chceme mít – aby to mělo nějakou hodnotu –, se snažíme podávat pokud možno ne učitelským způsobem. Když jsme začínaly, měly jsme malé děti, takže se to na nich dalo testovat a radit se s nimi. Dneska už z toho odrostly, a tak vždycky jen doufáme, že jsme se trefily a děti to bude bavit.

JS: Ale asi je to tak, jak naznačujete. Stačí, aby si člověk představil, jak by to dítěti vysvětloval, a podal to touhle formou. A úkoly a komiksy opravdu fungují.

Jak velký má Raketa náklad?
RL: Kolem pěti tisíc a ten se časem vždycky rozebere a ještě čísla dotiskujeme. Třeba první číslo jsme dotiskovali minimálně desetkrát, než jsme to vzdali. A to nepřeháním. Teď už je k dispozici online, protože výtisky musíte někde skladovat. My už máme čtyřicet jedna čísel, což je spousta palet a peněz za to, že někde jsou, aby si je mohl nějaký fanoušek koupit. První čtyři čísla jsme proto dali volně na web. Ale z první dvacítky se pořád dotiskují tři, čtyři čísla, která jsou hodně oblíbená.

Když jste začínaly, čekaly jste, že budete Raketu vydávat deset let?
RL: Já jsem byla hrozný skeptik. Když Joachim Dvořák přišel s nápadem, abychom my dvě Raketu vytvořily, tak jsem vůbec neměla představu, co a jak bude. Joachim naopak ano, protože je klasický vizionář. On vidí, jak daná věc vznikne, jak se prodá a tak. Já jsem naopak hrozně praktická a pořád jsem si říkala, jak se o tom lidi vůbec dozvědí? A určitě jsem si nepředstavovala, že po deseti letech tady ještě budeme.

JŠ: Navíc to bylo v době, kdy skončil skvělý dětský časopis Hrana, který vycházel několik let, ale nevydržel. Takže jsme si do toho navíc říkaly: „Ty jo, když to nedali oni, tak má smysl dělat něco podobného?“ První číslo vzniklo za dost hektických podmínek asi během měsíce a půl, pak jsme si řekly, že zkusíme druhé, a ohlasy byly moc fajn. A jsou doteď. Prostě to najelo na nějakou dráhu a funguje to.

Joachim Dvořák se netají tím, že Raketa není zisková a že ani není na nule. To je možná jeden z důvodů, proč fungujete tak dlouho? Že nejdete po tom, abyste vydělávali?
JŠ: Kdyby Raketa vydělávala, bylo by to super. Věřím, že se to ještě stane.

RL: A určitě by bylo skvělé dostat se na nulu. Ale tohle je hlavně na Joachimovi, který to financuje. My děláme tvůrčí práci a o finance se nemusíme, zaplaťpánbůh, starat. Dokud ho to bude bavit dotovat, tak Raketa bude. A jemu to zatím dělá ohromnou radost.

JŠ: Myslím, že by Raketa mohla být zisková, kdybychom měli inzerenty a reklamu. Ale to bychom zase my byly tlačené do menšího prostoru a spoluprací, které by nás třeba omezovaly. A jak už tady padlo, Raketa se dotiskuje, což není úplně běžné, takže kdyby v ní byla inzerce, nefungovalo by to a celý koncept by se musel změnit.

A je to naprosto neprůchozí věc? Nikdy nedojde k tomu, že by Raketa měla inzerci?
RL: Myslím, že kdyby přišel nějaký zajímavý investor, který by nás chtěl především podpořit a nevnucoval by nám obsah, tak je možné, že bychom mu věnovali poslední stránku. Ale to je zase na Joachimovi, který o těchhle věcech rozhoduje.

JŠ: Děláme i takové pracovní minisešity, které někdy vznikají ve spolupráci s partnery. Díl o dobrovolnictví vznikl třeba s podporou Nadace Olgy Havlové. Partner u digitální gramotnosti nám pomáhal dát dohromady i obsah, aby byl relevantní a správně. V tomhle formátu je to v pohodě, ale ve velké Raketě je to trochu jiné.

Když jste zmiňovala poslední stranu, teď tam vyjmenováváte dárce, kteří vám přispívají. Kolik takových lidí je?
RL: Myslím, že tam jsou všichni zmínění, takže je jich jenom pár. Ostatní nás podporují tak, že si časopis kupují nebo někomu věnují předplatné.

Je mimochodem pravda, že Joachim Dvořák Raketu na prodejní místa v Praze sám rozváží?
RL: Ano, objede většinu míst plus mu s tím pomáhá jeho brácha. A my občas taky něco někam zaneseme.

Když ještě mluvíme o Joachimu Dvořákovi, on v několika rozhovorech říkal, že ho k vydávání Rakety vede jakýsi vyšší princip. Máte ho taky? A co to pro vás případně je?
RL: Pro mě je to radost z kreativní práce. Vždycky jsem ji toužila dělat a třeba před tím, než jsem začala dělat v Labyrintu, jsem byla krátce v developerské firmě, v prostředí, které mi přišlo strašně nesympatické a svázané. Jsem proto hrozně ráda, že teď pracuju v kamarádském kolektivu, kde lidi práci dělají proto, že ji mají rádi.

JŠ: Vyšší princip zní hrozně vznešeně, ale my máme radost třeba jen z toho, že dětem předáme něco, co nás baví, co nám přijde zajímavé a hodnotné. Zpětné vazby moc nemáme, ale když už ano, je pozitivní. Takže člověk cítí zadostiučinění.

Docela mě překvapuje, když říkáte, že nemáte moc zpětné vazby. Mám kolem sebe spoustu známých, kteří nedají na Raketu dopustit – mluvím tedy o dospělých. Počítaly jste od začátku s tím, že je do konzumace časopisu taky zahrnete?
RL: Řekla bych, že ano. Určitá náročnost tam je, takže doufáme, že rodiče přitáhne k tomu, aby dětem dovysvětlili, co nechápou. Bráníme se tomu, aby byla Raketa příliš banální a jednoduchá. Čistě proto, aby měla nějakou hodnotu.

JŠ: To platí i z výtvarného pohledu, je skvělé spolupracovat s autory, kteří nekreslí jen pro děti. Jde často o výtvarníky, které rodiče můžou znát i z publikací pro dospělé. Víme, že někdy si časopis sami chtějí prohlédnout. Zajímá je a těší se, až u něj s dětmi stráví společný čas. A to bylo od začátku, v žádném případě jsme nechtěly ušišlaný časopis.

Na Raketě je spousta fascinujících věcí, zajímavý je ale i váš osobní příběh a to, jak vůbec začala vznikat. Protože vy dvě jste bývalé modelky a znáte se už od 90. let, kdy jste se potkaly v Paříži…
RL: Na tom je nevtipnější, že my jsme se sice poznaly v roce 1996 v Paříži, kde jsme měly stejnou modelingovou agenturu, ale tam jsme zjistily, že jsme chodily na stejnou základní školu na Letné, že naši rodiče bydleli tři ulice od sebe a dneska zase bydlíme jen kousek…

To je až taková spřízněnost osudem…
RL: Asi jo, ale v Paříži jsme se až tolik neprotnuly, protože Johana první roky studovala a jezdila tam a zpátky. Máme ale společnou komunitu přátel, skrze které jsme se neustále potkávaly. A Johana pak seznámila Joachima s naší společnou známou, která s ním zase seznámila mě. Svět je trpaslík, všichni se známe.

JŠ: Já jsem se s Joachimem seznámila v New Yorku a týden nato jsem jela na prázdniny do Česka. Tak jsem se mu ozvala, protože jsem tu už nikoho moc neznala, a tím začalo naše přátelství. Ale kdybych jela do Prahy později, už to neudělám. (smích) A co se týče Rakety, to bylo tak, že Radana už nějakou dobu žila v Česku, měla rodinu a přes společnou známou začala s Joachimem spolupracovat, až zakotvila v Labyrintu. Během mateřské si psala do šuplíku pohádky. Když jsem se pak vrátila já a měla dceru, tak jsem zase dělala takový malý fanziny pro děti. Nezávisle na sobě jsme to Joachimovi posílaly a jeho napadlo udělat dětský časopis a spojit nás. Což bylo geniální, protože nás by to nenapadlo a hlavně bychom to bez vzájemných konzultací a nápadů nedaly dohromady.

Teď za sebou máte deset let, čekáte dalších deset?
RL: Uvidíme, já bych ráda, abychom letěly dál.

A pokud Raketa poletí, poletí s vámi?
RL: Nikdo není nenahraditelný, a kdybychom ji my dvě z nějakých důvodů nemohly dělat, tak se určitě najde jiná dvojice, která by se jí ujala, a zas by vypadala jinak.

JŠ: Já si třeba umím představit – a vůbec se tomu nebráním –, že by se náš tým rozšířil s tím, že bychom ho my dvě supervizovaly. A to je samozřejmě otázka financí. Ale důvod, proč z ní úplně vystupovat, nenacházím.