Jakmile přijde na řeč plastový odpad, zpravidla se skloňuje ten, který plave na hladinách oceánů. Stejně závažný (ne-li větší) problém však představuje i plastové znečištění na březích vod a plážích, na nějž zatím neplatí žádné důmyslné systémy jako například sítě od The Ocean Cleanup.

Částice PET lahví, zubních kartáčků, jednorázových příborů nebo zbytků rybářských sítí se tak musí z těchto míst vytahovat manuálně, lépe řečeno ručními silami dobrovolníků, kterým osud planety není lhostejnný. Typickým příkladem je jižní cíp havajského Big Islandu.

Pláže této oblasti bývají plastovým odpadem silně zamořené a je jen na dobrovolnických týmech občanů a studentů, aby proti tomu něco dělali. Každým rokem tam mají nasbírat okolo 20 tun malých plastových částí a výhledově lze očekávat, že jejich počínání bude ještě úspěšnější.

Foto: Hoola One

Během letošního dubna jim do rukou dorazil první prototyp speciálního vysavače pod názvem Hoola One, který je pro sbírání plastových zbytků od základu určený. Je totiž postaven na unikátním mechanismu, jenž dokáže automaticky detekovat, co je plast a co je písek nebo kamínky.

Plastové částice se chytře schovávájí

„Je zřejmé, že se větší zlomky plastového odpadu skrývají až pod povrchem pláže, skryté uvnitř písku,“ říká George Leonard, hlavní vědec organizace pro čištění oceánů Ocean Conservancy, pro magazín Fast Company. Z tohoto důvodu je pak téměř nereálné vše efektivně sesbírat pouhýma rukama a manuálními nástroji.

Hoola One, za kterým stojí studenti z kanadské Université de Sherbrooke, proto funguje na bází nasátí veškerého obsahu z konkrétních plochy pláže a následného vytřídění uvnitř své základny. Písek a kamení vrátí zpět na pláž, plastové částice si ponechá v dedikované kádi.

Foto: Hoola One

Filtrovací proces

V ideálním světě by se pak tato mašinka mohla dostat k co největšímu počtu dobrovolnických týmů pro záchranu oceánů, a to nejlépe v menší, přenosnější podobě, na které trojice tvůrců aktuálně pracuje.

Trochu sisyfovská práce

Byť se v teoretické rovině může zdát vyklízení pláží jako efektivní cesta za čistší přímořská prostředí, v praxi to tak růžové není. Může za to především neustálý přítok nových plastů, které se hrnou do oceánů v nezadržitelném tempu a následně jsou vyplavovány na pobřeží. Jde tak trochu o proces, jenž nemá konce.

„Jestli chcete tento problém opravdu vyřešit, je nutné jej začít řešit v momentě, než se tyto materiály vůbec dostanou do oceánů,“ dodává Leonard a zmiňuje nizozemský projekt The Ocean Cleanup, který se pomocí masivních sítí snaží vytahovat plastový odpad přímo z otevřeného oceánu. Pár měsíců zpět sice narazil na technické problémy, nicméně v minulém týdnu se opět vrátil na hladinu a pokračuje v čištění.

Zajímavý kontext se nabízí také s podvodním robotem, který vyvinula teprve čtrnáctiletá Američanka Anna Du. Ten se oproti Hoola One zaměřuje na plastové mikročástice nacházející se v hlubinách moří, jež dokáže pomocí infračerveného světla a kamery detekovat.

Reálná hrozba pro člověka

Ať už Hoola One, robot Anny Du nebo The Ocean Cleanup, všechny tyto iniciativy se snaží zabránit nejen znečišťování pobřeží a oceánů, ale také ochránit stravování běžných lidí. Plastové mikročástice mají tendenci na sebe vázat další toxické materiály a výsledné takzvané hybridní toxiny nemají od nahodilého zakomponování do potravního řetězce příliš daleko.

I když se tak například Čechům a dalším národům bez přístupu k mořím může zdát zahlcování vod plastovým odpadem jako příliš vzdálená věc, ve skutečnosti se může promítat i do běžných věcí jako je příprava večeře.

Foto: Anna Du

Anna Du a její podvodní zařízení