Co je v životě nejlepší? „Rozdrtit nepřátele, hnát je před sebou a slyšet nářek jejich žen.“ Jednoduchá, přímočará odpověď, kterou s ocelově tvrdou tváří pronese Arnold Schwarzenegger v titulní roli filmu Barbar Conan, dokonale vystihuje i snímek samotný. Ten v sobotu oslavil čtyřicet let, ale navzdory věku stále drtí prakticky veškerou žánrovou konkurenci, žene před sebou zástupy nehodných nástupců a filmové sály dodneška plní nářky diváků, kteří ani o čtyři dekády později na plátnech neviděli takovou sílu.

Když se řekne Barbar Conan, většině lidí se okamžitě v mysli zatnou Schwarzeneggerovy bicepsy vyplňující povážlivou část filmového plátna. Jenže jen málokterý snímek je tak nespravedlivě onálepkován a pokřiveně zjednodušován. Osvalený Arnold je sice hlavním vizuálním tahákem snímku, jenže čtyřicátiny oslavující fantasy akce není nějaké prachobyčejné osmdesátkové béčko.

Naznačují to už první okamžiky uvedené aforismem filozofa Friedricha Nietzscheho. Pořekadlo o tom, že co člověka nezabije, jej posílí, ihned udá živelný tón celému Conanovi a jeho příběhu. Ta slova sice nesou notnou dávku patosu a klišé, ale postava Conana je doslova prožívá a naplňuje nietzscheovské ideály o nezměrné vůli a síle člověka (bez pozdějšího pokřivení kdovíjakými ideologiemi).

Tento oheň v postavě mocného barbara vykřesal už ve třicátých letech minulého století jeho autor Robert E. Howard. Mezi předlohou z povídek a filmovým zpracováním je řada rozdílů – knižní Conan je méně Arnold a více třeba lstivý lupič –, ale elán, vůle k životu a nezdolná síla jedince jsou společným srdcem, které bije v Conanově hrudi bez ohledu na médium. Howard pak kolem barbara vytvořil celou mytologii zasazenou do prehistorie, kdy našemu světu předcházela bájná a fantastická hyperborejská doba.

Snad v Conanovi autor spatřoval idealizovanou verzi sebe samotného. Howard byl nadšenec do boxu a kulturistiky, jenže od ideálu vitalitou překypujícího, divokého a nespoutaného hrdiny ho zřejmě dělily psychické problémy i těsný vztah s matkou. Právě její vážná nemoc ho ve třiceti letech dohnala k sebevraždě. Jeho nejen conanovské dílo se však stalo nehynoucím a stále žije díky knižním pokračovatelům, ale i komiksům či videohrám.

Tou zdaleka nejslavnější adaptací Howardovy tvorby však dodnes zůstává snímek Barbar Conan z roku 1982. A i muž, který barbara půl století po jeho zrodu dostal na plátna, měl podobně nenaplněný – byť ani z tisíciny tak tragický – osud jako Conanův literární otec. Americký režisér a scenárista John Milius od mládí trpěl astmatem, nikdy si tak nesplnil sen přidat se k námořní pěchotě, natož pak bojovat ve válce ve Vietnamu. Ztráta mariňáků však byla ziskem pro filmový průmysl.

Milius se totiž nestal veřejnosti příliš známým, ale v branži platil za uznávaného tvůrce. Před Barbarem Conanem pracoval třeba na scénáři Drsného Harryho s Clintem Eastwoodem. A byť se vietnamského konfliktu nezúčastnil, z jeho psacího stroje vzešel jeden z nejvýznamnějších otisků této války v kultuře, film Apokalypsa režírovaný Francisem Fordem Coppolou. Syrovost a násilí jdoucí ruku v ruce s tématy lidské psychologie a vůle tak byly Miliusovi velice blízké, což zúročil nejen v Conanovi, ale třeba i při práci na seriálu Řím pro HBO.

O renomé, jaké Milius mezi hollywoodskými kolegy měl, svědčí i výpomoc, kterou poskytl Stevenu Spielbergovi. Svou kreativní trošku totiž přidal i k Čelistem a Zachraňte vojína Ryana. U válečného eposu to měl být on, kdo přišel s nápadem vyprávění zarámovat extrémně silnými scénami přeživšího Ryana ze současnosti. A aby slavných spojení nebylo málo, na univerzitě studoval s otcem Star Wars Georgem Lucasem i s Basilem Poledourisem – autorem fantastického soundtracku Barbara Conana.

Barbar Conan je totiž nejen příběhem vítězství nepokořeného jedince nad osudem a oslavou nespoutané vitality dokonale reprezentované Arnoldem Schwarzeneggerem, ale také – či snad dokonce především – audiovizuálním požitkem. Vždyť tomu nahrává i samotný scénář, na němž před Miliusem pracoval i oscarový filmař Oliver Stone. Na co jiné filmy potřebují tři hodiny, to Barbar Conan načrtne mečem v zakrváceném písku během pár okamžiků.

Když už někdo promluví, často jen proto, aby – zcela neironicky a v kontextu snímku naprosto vhodně – porovnal sílu božstev. Nebo k bohu Cromovi hovořil o tom, že všichni časem zapomenou na záležitosti dobra a zla, ale v paměti každému zůstane to, že dva bojovníci se hrdinně postavili přesile nepřátel. Anebo aby se v pár slovech ponořil do tajemství oceli.

Samozřejmě, barbarsky syrový a málomluvný scénář v kombinaci s hereckým projevem Arnolda Schwarzeneggera v některých záběrech vyvolá nejspíš nechtěný úsměv na tváři. Ale i to patří ke kultovnímu kouzlu Barbara Conana. Protože když zazní nezapomenutelné tóny snad libovolné Poledourisovy skladby a kamera sleduje válečníka putujícího pustou planinou, rakouský přízvuk a steroidové herectví už mozek diváka vůbec neregistruje.

Nahradí je totiž vize moderního heroického eposu, v němž nájezdníci povraždí Conanovu rodinu. Načež ho ještě jako dítě uvrhnou do otroctví. Ze kterého se pak Conan už coby obávaný válečník vymaní a později ve strhujícím střetu hlubokými doušky pije z poháru krvavé pomsty. Tu pak završí porážkou vůdce temných nájezdníků Thulsy Soudce. Kdo Barbara Conana viděl, každou z předchozích vět si spojí s konkrétním hudebním motivem z pera Basila Poledourise.

Snad jen filmové zpracování Pána prstenů překonává v mezích žánru Conana v mistrném spojení scény a soundtracku. Vždyť kdo z fanoušků by si nevybavil každičký audiovizuální vjem třeba z jízdy Rohirů na pomoc Minas Tirith? Až se chce ptát, kolik takto v paměti vypálených propojení obou smyslů zanechaly třeba početné (a jinak povětšinou povedené) tituly z marvelovského filmového univerza.

A když do Poledourisova soundtracku nakráčí před kameru vůdce hadí sekty a cíl Conanovy pomsty Thulsa Soudce, připomene tím i další z mnoha klíčů k úspěchu filmu. Nebyly to jen schwarzeneggerovské svaly, které kultovní status snímku vybojovaly. I v rozpětí pouhých několika málo vět a záběrů vtiskuje filmu až mrazivou osudovost zmíněný Thulsa ztvárněný Jamesem Earlem Jonesem, jenž o pár let před Conanem propůjčil svůj hlas Darthu Vaderovi ze Star Wars. Podobnou vážnost přinesl i velezkušený herec Max von Sydow coby utrápený král Osric, který by všechny démanty světa vyměnil za návrat své dcery.

Vynikající vedlejší role nicméně jen podporují příběh samotného Conana, respektive Arnolda Schwarzeneggera. Ten sice – diplomaticky řečeno – v očích kritiků nepředvádí oscarový výkon, jenže jeho muskulatura, místy až naivní projev a současně nesporné charisma ho prakticky předurčily k tomu, aby jeho jméno bylo na čtyřicet let k tomu Conanově pevně přikováno.

Schwarzeneggerovu kariéru film katapultoval do výšin. Před Conanem byl nanejvýš zapomenutelným Herkulem z New Yorku. Ale po něm? To už z něj byl Terminátor, Policajt ze školky nebo Dutch z Predátora. A také guvernér Kalifornie a světoznámá celebrita, která se silně vyjadřuje i ke konfliktu na Ukrajině. Jenže zatímco hvězda rakouského rodáka stoupala, filmová cesta, kterou jako Barbar Conan prosekal, naopak zarůstala plevelem.

Barbar Conan samozřejmě nebyl prvním velkofilmem s nádechem fantasy. Vždyť jen Star Wars vyšly o pět let dříve. V roce 1980 vznikl Flash Gordon, mimochodem stejně jako Conan dítko legendárního producenta Dina De Laurentiise. O rok později přišel třeba Souboj titánů nebo Excalibur. Ale až Conan vyrval stavidla a vypustil do filmového světa záplavu fantasy snímků a napodobitelů. Jenže bohužel povětšinou o dost méně povedených. Mezi nimi bylo i pokračování Ničitel Conan, které ale trochu pozapomnělo na barbarský původ a vydalo se cestou přístupnější podbízivosti.

Ani o mnoho let později se fantasy filmy nedočkaly tak ocelově pevné síly. Žánru jako takovému samozřejmě už dvacet let vládne epická a prozatím nedostižná trilogie Pán prstenů, ale za čtyři dekády se nenašel vyzyvatel, který by k meči a magii přistoupil s takovou vervou a syrovostí jako původní Conan. V roce 2011 přišel dokonce jeho remake s Jasonem Momoou, jenže byť nebyl nezábavný a v lecčems byl bližší Howardovým povídkám, barbarsky mocnou kombinaci svalů, filmařiny a soundtracku prvního snímku nepřekonal.

A tak Barbar Conan zůstává i po velice dlouhé době jedním z mála, kdo odhalil ono mytické tajemství oceli, jež se dovede nesmrtelně zaseknout do diváckých vzpomínek. Nepotřeboval pozlátko dokonalých triků, ohánět se oscarovými herci nebo motat mozky komplexním scénářem. Stačilo mu na to pár slov, o trochu víc nezapomenutelných tónů a mocné paže.