Kino Embassy Theatre v novozélandském Wellingtonu patří mezi ta největší v zemi, nabízí sál pro více než 850 diváků. Prvního prosince roku 2003 ale ani ten největší kinosál na Novém Zélandu nemohl uspokojit zájem, jakému budova čelila. Téměř 120 tisícům lidí, kteří se kolem ní shromáždili, stěží stačil celý Wellington, kde se všemi jeho provinciemi nežije ani půl milionu obyvatel. Proč takový povyk? Probíhala zde světová premiéra Pána prstenů: Návratu krále. Už tehdy šlo o zcela zásadní projekci, s odstupem času je ale jasné, že zde přítomní byli u jedné z možná nejvýznamnějších filmových událostí vůbec.

Nešlo o nic menšího než o završení adaptace díla, které se dodnes považuje za etalon v žánru fantasy, k němuž se cokoliv dalšího přirovnává nebo se mu snaží přiblížit svými literárními kvalitami či promyšleností fikčního světa. Filmová trilogie, od jejíhož finále teď uběhly přesně dvě dekády, má ve světě audiovizuální zábavy podobný status.

Filmový Pán prstenů měl přitom mnoho předpokladů pro to, aby selhal. Peter Jackson měl za sebou už deset let režírování celovečerních projektů, ale dosud nikdy nepracoval na ničem ani zdaleka tak ambiciózním – ve filmových dějinách se ostatně o něco podobného pokusilo jen pár lidí. Adaptaci knih J. R. R. Tolkiena navíc řada věhlasných filmařů v minulosti označila za neproveditelnou a Jackson spolu se svým týmem musel bojovat o to, aby mohl naplnit svoji velkolepou vizi.

A i kdyby nic z výše zmíněného neplatilo, stále šlo o záměr natočit téměř desetihodinovou trojici filmů, srozumitelně odvyprávět příběh obsahující v sobě tisíce let dějin fantasy světa mainstreamovému publiku a udělat vše najednou tak, aby jednotlivé filmy byly připravené k premiéře s ročními rozestupy. Nemluvě o obrovském tlaku na tvůrce projektu, který ve své době z hlediska rozpočtu, rozsahu vyprávění i nutných technologických inovací prakticky neměl obdoby.

Vše ale nakonec vyšlo. A nejen to – trilogie Pána prstenů měla vzestupnou tendenci. Zatímco Společenstvo prstenu představilo složitý svět, celou řadu důležitých postav a existenciální hrozbu pro budoucnost Středozemě, Dvě věže v sérii bitev a rozdělením na několik podzápletek vše výrazně zkomplikovaly. Na Návrat krále pak zůstalo dějové i emoční vyvrcholení, které mělo představit střet principů dobra a zla v bezprecedentním, mytickém rozsahu.

Tolkien ostatně Pána prstenů koncipoval jako alternativní interpretaci světových dějin, která má vlastní kosmogonii, filosofii a mnoho tisíc let historie. Trojice knih obsažených ve filmové trilogii je pouze vyvrcholením celého procesu tvorby fiktivní mytologie, pro kterou sám Tolkien používal termín mythopoeia.

Návrat krále v tomto ohledu hraje zásadní roli finální katarze, která dlouhé vyprávění uzavírá. Činí to ovšem zajímavým způsobem, který v sobě kombinuje takzvané velké a malé dějiny. Na jedné straně sledujeme události, prostřednictvím nichž kronikáři později definují vývoj světa – rozhodnutí monarchů a čarodějů, velké bitvy a proměny hranic království. To vše je ale nakonec jen pozadí pro ten skutečně rozhodující, a přitom mezi pohyby statisícových armád neviditelný příběh.

Osud celého světa stojí na dvou mladých hobitech, kteří se za nepřátelskou linii snaží nepozorovaně pronést malý zlatý kroužek. Prsten moci se nesmí dostat do rukou jakéhokoliv přívržence Mordoru, jinak by temný pán Sauron opět získal převahu a mohl by přivést svět do záhuby. Na jedné straně je to určitá variace na souboj Davida s Goliášem, na straně druhé je to demonstrace Tolkienovy víry v obyčejné, zdánlivě bezvýznamné lidi, jejichž odhodlání a dobrota hraje tu nejzásadnější roli ve vývoji dějin.

Cate Blanchett jako Galadriel ve filmu Pán prstenů: Návrat krále

Jacksonovi se tento aspekt podařilo na velké plátno převést prakticky dokonale a Frodo, Sam a jejich přátelé se stali ikonami v dějinách světové kinematografie. Několikanásobný závěr, který v prodloužené verzi Návratu krále trvá bezmála hodinu, je naprosto adekvátní.

Přestože investovat do jednoho filmového projektu najednou téměř 300 milionů dolarů a svěřit je nepříliš zkušenému režisérovi byl obrovský risk, vyplatil se. Trilogie v kinech vydělala bezmála tři miliardy dolarů (66,75 miliardy korun) a dočkala se celkem 30 nominací na Oscara, z toho 17 jich proměnila. Jedenáct Oscarů putovalo jen na konto samotného Návratu krále, včetně kategorií Nejlepší film, Nejlepší režie, Nejlepší adaptovaný scénář nebo Nejlepší hudba.

Podobný úspěch v historii měly jen dva další filmy, Ben Hur a Titanic. Pán prstenů je nicméně nejspíš překonává ve svém kulturním vlivu, který je dvacet let po premiéře Návratu krále snad ještě větší než tehdy. A jen tak neopadne.