Už příští rok to bude deset let od doby, co Česko umožnilo, aby teenageři byli prohlášeni za dospělé, pokud se chtějí vrhnout na podnikání. Lidí, kteří tímto procesem projdou, jsou ročně jednotky. A tak se stává, že si s nimi nevědí rady soudci, právníci ani úředníci na živnostenském úřadě. „Očividně to byl pro paní soudkyni první takový případ,“ říká například David Špunar z projektu Nenech to být. Další mladí podnikatelé vzpomínají, jak museli vysvětlovat, co vlastně umí jimi vyvinutá aplikace.

Na snu pracovat jako programátor a marketér by nebylo nic zvláštního, kdyby ho ovšem neměl Jakub Rychlý ve svých šestnácti letech. V takto nízkém věku ho ale nechtěl nikdo zaměstnat na plný úvazek, a tak se rozhodl, že vezme věc do vlastních rukou a založí si živnost. Rodiče mu to ze začátku rozmlouvali, ale jak sám říká, nakonec si jejich podporu získal a uspěl jak u nich, tak u soudkyně a na úřadě. „To mi jde s lidmi obecně,“ usmívá se.

Dnes je Jakubovi Rychlému 21 let. Před více než dvěma roky spolu s kamarádkou založil projekt Nekrachni, který se zaměřuje na zlepšování finančního vzdělání u generace Z. Jeho cílem je připravit mladé na výzvy, jako je sestavování si vlastního rozpočtu a dennodenní hospodaření. A také je chce seznámit s možnostmi, jak řešit peníze v podnikání. Třeba i v době, kdy ještě studují na střední škole.

„Byla to pro mě cesta k určitému typu svobody,“ říká pro CzechCrunch teď už dospělý Rychlý. Proces i vlastní podnikání už od mládí si pochvaluje. „Bylo by mnohem lepší, kdyby se hranice zakládání živností a společností s ručením omezeným prostě snížila na 16 let,“ přemítá.

Není sám. On i další, kteří řeší, jak „na sebe“ začít podnikat co nejdřív, chtějí vlastní zodpovědnost nebo třeba vynechání rodičů z projektů, za kterými stojí výhradně oni. Podobně to viděl David Špunar z projektu Nenech to být, který asistuje s whistleblowingem ve firmách: „Šlo by to samozřejmě udělat tak, že budou vlastnit podíl, který na mě v mých 18 letech převedou. Ale to jsem nechtěl. Proč by měli figurovat ve společnosti, se kterou nemají nic společného?“ ptá se řečnicky.

Cesta ke zplnoletnění pro podnikání se v Česku otevřela v roce 2014. Nejen soudci se však doteď s procesem seznamují. Že lze umožnit dotyčnému podnikání bez věkové hranice, netuší občas ani sami právníci. „Není to vůbec omezené věkem. Pokud soud uzná, že je na to dotyčný vyspělý, může mu dát souhlas k podnikání třeba i v osmi, deseti letech,“ říká advokát Daniel Macek a hovoří skutečně o jednom případu, kdy soud rozhodoval o žádosti osmiletého dítěte.

Taky zdaleka nejde jen o mladé podnikatele, kteří si chtějí vydělávat programováním, vysvětluje Macek. Zmíněné osmileté dítě se u soudu objevilo kvůli výdělkům v hudební skupině. Důvody mohou být ale i čistě finanční. Advokátní kanceláře navštěvují dospělí klienti, kteří chtějí zplnoletnit své dítě proto, že je to tak pro ně daňově výhodnější. Nicméně úplné zplnoletnění, tedy přiznání plné svéprávnosti, je možné až od 16 let a je pro něj potřeba splnit více podmínek.

Velkou zkouškou je pak soud. Žádost se totiž podává k městskému nebo okresnímu soudu a stáním u něj musí projít každý nezletilý a s ním i jeho rodiče nebo zákonní zástupci. Soud je vyslechne a vyžádá si případně další dokumenty k posouzení. Témata, která se řeší, pak mohou působit, jako by neměla s podnikáním velkou spojitost. Hovor se může stočit od oboru, ve kterém bude dotyčný podnikat, až k docházce ve škole nebo vztahům v rodině.

Celý proces ve výsledku nemusí být složitý. „Stačilo dokázat, že vím, co dělám, a že znám svůj obor e-commerce. Ale také hlavně to, že mám dobrý prospěch,“ popisuje čerstvě zplnoletněný Kryštof Kantor, teenager z Moravy.

Na začátku ale byla praxe soudů komplikovanější, jak se teprve seznamovaly s novinkou v občanském zákoníku. Pamatuje si to například Jiří Diblík, druhý zplnoletněný Čech vůbec: „Přišel jsem na soud, a tam na mě koukali, jako kdyby nic takového neexistovalo. Tak jsem je odkázal na příslušné místo v zákoníku a oni se mi po několika týdnech ozvali, že teď už vědí, jak na to.“ Projednávání jeho případu dokonce přilákalo novináře.

„Ptají se ale třeba i na to, zda si člověk zvládne sám uvařit, spočítat daně nebo vyprat prádlo,“ dodává s úsměvem Jakub Rychlý. „U mého kamaráda volali do školy a do práce a ptali se, jaký je, jak se chová, jaké má výsledky… byl to docela detailní průzkum. Dokonce jeho rodinu navštívila sociální pracovnice. U mě ale všechno proběhlo přímo v soudní síni – soudkyně se pouze zeptala, zda všechny dodané výpovědi jsou pravdivé, a to jí stačilo,“ doplňuje zakladatel Nekrachni.

Jinde můžou dva světy, které se dosud moc nepotkávaly, narazit na nedorozumění. „Očividně to byl pro paní soudkyni první takový případ. Na úvod se mě zeptala, kdo je můj komplic. Tak jsem se lekl, jestli nejsem u špatného soudu. Nakonec se ukázalo, že myslí společníka ve firmě,“ líčí David Špunar.

Právě on také zažil návštěvu orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), tedy úřadu, který byl v počátcích zplnoletňování do celého soudního procesu zapojen. „Ptali se mě na to, jaké máme vztahy v rodině, jaký mám vztah se svojí sestrou. Nebo co na zplnoletnění říkají rodiče a jak prospívám ve škole.“ Následně byli sociální pracovníci z OSPOD přítomni i u soudu.

Na úřadě se mi vysmáli

Ve skutečnosti řada teenagerů, kteří o zplnoletnění žádají, už má nějaké zkušenosti s podnikáním a obvykle u toho využívají moderní technologie. Programují, vytvářejí vlastní e-shopy nebo jsou třeba influencery. „Já jsem v té době dělal aplikace na míru pro klienty, soudkyně byla trochu starší paní, nejsem si jistý, jestli úplně chápala, v čem podnikám,“ usmívá se Jiří Diblík. Není to však pravidlem, Jakub Rychlý má jiné vzpomínky: „I když se s tím setkala poprvé, tak k tomu přistoupila profesionálně. Mimo záznam mi řekla, že mi fandí a je ráda, že může řešit i takové případy, jako jsem já.“

Po soudu následuje živnostenský úřad, kam zplnoletnění žadatelé vyrazí pro živnostenský list. A někdy mohou zažít ještě krušnější chvíle. „Většinou koukají velmi překvapeně, že tam stojí žák základní školy a chce po nich IČO,“ říká advokát Macek. „Hned s ověřeným rozsudkem jsem šel na živnostenský úřad, kde se mi nejdřív na přepážce vysmáli. Jakmile ale přišel jejich nadřízený, jejich výraz zkameněl – a na ten moment do dneška nezapomenu,“ potvrzuje Rychlý.

Nikdo z dotázaných nelituje, že do procesu zplnoletnění kdysi šel. Zároveň ale všichni mají několik připomínek. „Měl jsem víc štěstí než rozumu, protože jsem ve chvíli, kdy jsem žádal o zplnoletnění, potkal právničku, která mi s celým procesem pomohla. Nedoporučuji do tohoto procesu vstupovat sám. Původně jsem žádost podal na špatný soud, a i když sídlí ve stejné budově, přesun složky mezi soudy trval dva měsíce,“ vzpomíná David Špunar.

Jiří Diblík upozorňuje, že zplnoletnění není samo o sobě návodem na úspěch, ale začít podnikat už před osmnáctinami doporučuje. „Má smysl do toho jít až ve chvíli, kdy máte něco za sebou. Není to žádná kouzelná hůlka, díky které půjde všechno líp. Spíš to odemkne nové možnosti. Střední škola je nejlepší čas, kdy začít podnikat, člověk ještě nemá žádné starosti a bydlí doma u rodičů, kteří se o něj postarají.“