Pozornost světových politiků i komentátorů je už čtvrtý den upřena do Ruska. Po bizarní vzpouře Jevgenije Prigožina, majitele soukromé armády známé jako wagnerovci, se řeší, jak moc oslabila aureola Vladimira Putina. Většina těch, kteří dění v Rusku sledují, se shoduje, že krátká, leč intenzivní epizoda může mít dalekosáhlé následky. „Může to trvat měsíc, rok, možná pět let, ale co když se objeví někdo s lepším backgroundem? V tu chvíli už by to Vladimir Putin nemusel ukočírovat,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch politolog Jiří Just, který v Rusku dlouhodobě žije a tamní politiku detailně pozoruje.

Pro každého autokrata je klíčové, aby působil jako silný předák. Jako někdo, kdo je nejen bezchybný, ale také všemocný. A proti komu se nikdo nepokusí zvednout slovo, natož zbraň. A právě něco takového o víkendu potkalo Vladimira Putina, navíc z nečekané strany – tažení na Moskvu, byť oficiálně kvůli neshodám s armádním velením, ohlásil Jevgenij Prigožin, vlivný podnikatel a majitel ozbrojené Wagnerovy skupiny, která dosud hrála poměrně důležitou roli při invazi na Ukrajinu.

Wagnerovci obsadili Rostov na Donu a urazili stovky kilometrů směrem k Moskvě, než jejich zakladatel ohlásil, že vzpoura končí a že se prostřednictvím běloruského diktátora Alexandra Lukašenka dohodl s Kremlem na smírném řešení. O Prigožinovi se toho od té doby moc neví, jenže lidé v Rusku na pár hodin pocítili přítomnost války, tanky v ulicích a především – mocné kruhy spatřily Putina oslabeného a nuceného reagovat, nikoli udávat tón.

Co to může znamenat pro dynamiku na ruské politické scéně? Jak vlivný byl Jevgenij Prigožin? Měl vůbec šanci svou vzpouru dotáhnout? O tom jsme si povídali s rusistou a politologem Jiřím Justem, který už přes 15 let žije v Moskvě, odkud komentuje tamní dění jak pro česká média, tak pro ta ruská.

Pojďme si to shrnout. Co se to vlastně, sakra, stalo?
Skutečně došlo ke vzpouře Jevgenije Prigožina proti ruskému armádnímu vedení a velení. To je zcela jasné, otázkou ale je, co stojí za vzpourou, protože někdo spekuluje o tom, že za tím může stát Prigožinův byznys. Hovoří o tom například čečenský diktátor Ramzan Kadyrov, ale dokonce i zpravodaj ruské státní televize Alexandr Sladkov. Ministerstvo obrany údajně Prigožinovi nedalo nějakou zakázku na potraviny, Sladkov zmiňoval hodnotu několika miliard rublů. To ho údajně tak rozzuřilo, že se rozhodl přistoupit k povstání. Zní to velice fantaskně a z povstání to dělá cosi z mafiánských vod.

Pravděpodobnější verze říká, že Prigožin už neměl na výběr, protože od 1. července letošního roku by tak jako tak musel zapojit své wagnerovce do struktur ministerstva obrany. Zkusil hrát all-in, všechno vsadil na jednu kartu. Musel se ukázat jako vlivný politický, už nejen vojenský hráč v Rusku. Chtěl nejspíš Vladimira Putina k něčemu přinutit, asi aby zrušil rozhodnutí v neprospěch wagnerovců a třeba aby vyměnil ministra obrany Sergeje Šojgua.

A nemůže za tím být něco víc? Nějaká hra tajných služeb? Snaha odlákat pozornost?
Vnitropolitické otázky jsou nejpravděpodobnější verzí, protože je nutné si uvědomit, že Jevgenij Prigožin a jeho žoldáci celý den kontrolovali milionové město na jihu Ruska, odkud se řídí operace na Ukrajině. Mohlo se stát cokoliv, třeba nějaký poblázněný policajt mohl stisknout kohoutek, vystřelit na wagnerovce a mohla začít mela. Nemyslím, že za tím stojí nějaká konspirace či velká hra tajných služeb. Pokud by to byla ve skutečnosti nějaká hra, jak je možné, že Vladimir Putin nakonec vypadá blbě jako šašek? Pozor, je třeba si uvědomit, že to je on, kdo to neukočíroval, kdo byl donucen situaci komentovat v mimořádnému projevu. Nikdo na tom nic nezískal s výjimkou Alexandra Lukašenka a možná ruské společnosti, která si oddechla, že nedojde k občanské válce.

Stejně mně vrtá hlavou, že by ruské tajné služby nic předem nevěděly…
Dá se předpokládat, že měly nějaké indicie, ale jak říkám, vzhledem k tomu, že Prigožin obsadil armádní štáb na jihu Ruska, už jde o sakra velké riziko nejen pro samotné Rusko, ale hlavně pro ukrajinskou kampaň ruské armády. Pochybuji, že by tajné služby nechaly něco dojít až do takového extrému, kdy jen štěstí přálo Vladimiru Putinovi, že to dál neeskalovalo. Rusko bylo kousek od velkého průšvihu.

Foto: archiv Jiřího Justa

Politolog Jiří Just

A veřejnost? Je to něco, co bude mít následky? Nebo už se zapomnělo?
Teoreticky se na to zapomnělo už teď, protože to zdánlivě dopadlo dobře. Vladimir Putin formálně vypadá jako vítěz, neboť se na stranu Jevgenije Prigožina nikdo nepostavil, nejen armáda, ale ani politické elity či oligarchové. Jenže právě politické elity vidí slabost ruského státu, slabost Vladimira Putina – a to je zásadní problém. Je to pověstný kamínek, který se odloupl z fasády Putinova režimu. A pokud přijde někdo silnější, charismatičtější, někdo, kdo nebude takovým problémem pro ruské politické elity, potenciální povstání se ocitne v úplně jiné situaci. Dílem Prigožinova neúspěchu byl totiž i fakt, že ho jiní oligarchové a mocní lidé v Moskvě opravdu nemají rádi.

Takže to byl nesympatický gangster, kterému jeho pokus nevyšel, všichni si oddechli, ale pověstné semínko bylo zaseto…
Přesně tak, je nutné si uvědomit, že skoro všichni ruští oligarchové a politici, kteří jsou okolo Putina, moc dobře vědí, co je Prigožin zač. Vědí, že by je ne obrazně, ale skutečně pověsil na lucerny. Jeho by nikdo z nich nevítal s kopretinami, což ale nemění nic na tom, že celá situace je skutečný problém pro Vladimira Putina. Může to trvat měsíc, rok, možná pět let, ale co když se objeví někdo s lepším backgroundem? V tu chvíli už by to Vladimir Putin nemusel ukočírovat.

A co běžní Rusové? Dá se říct, že třeba Moskvané poprvé po dlouhé době okusili na vlastní kůži válku?
Jak se to vezme. Rusové pocítili válku či její dozvuky už víckrát, vezměte si útoky čečenských teroristů v moskevském metru nebo v divadle v letech 2002 až 2004. Vypjatých chvil v novodobých dějinách Moskvy bylo víc, ale každopádně platí, že Rusy znejistilo, že ve většině evropských regionů země byl vyhlášen režim protiteroristické operace, to nikdy nezažili. A taky je šokovalo, že po opravdu dlouhé době stáli u vjezdů do Moskvy ozbrojení policisté. To nepřidá na náladě, je to navíc poprvé od roku 1993, že se v ulicích objevila těžká technika. Tehdy v Moskvě propukl konflikt mezi Borisem Jelcinem a komunisticko-nacionalistickými poslanci a bylo to hodně vypjaté.

Zmínil jste Alexandra Lukašenka jako někoho, kdo na tom vydělal. Jak moc?
Jemu se z toho podaří vytřískat, co půjde. Samozřejmě hrál roli mediátora, nebyl mozkem, který vymyslel dohodu, jistě proběhly konzultace s Kremlem, nicméně už jen fakt, že se Lukašenko, bizarní diktátor z Běloruska, podílel na řešení, svědčí o tom, jakou má váhu v ruském prostoru. Jistým způsobem se rehabilitoval, už to není jen loutka Vladimira Putina, která musí akceptovat, co Kreml řekne. Už si může diktovat některé podmínky, jak politické, tak ekonomické, a to je pro něho velká věc.

Jak moc byl vlastně Prigožin pro Putina důležitý?
Stál spíš na nižších stupních, byl samozřejmě víc než gubernátoři, ale rozhodně nepřesahoval svým vlivem a svými možnostmi předsedu vlády či šéfa ruské Státní dumy. Byl významným hráčem spíš na vojenském poli, wagnerovci výrazně zasahovali do bojů na Ukrajině, i v Africe měl svůj vliv. Ano, byla to důležitá figura pro Vladimira Putina, ale jeho význam z celoruského hlediska bych nepřeceňoval.

Ale je to překvapení, že útok na Putina přišel právě z tohoto směru, ne?
Ještě začátkem minulého týdne by to čekal jen málokdo. Konflikt mezi Prigožinem a ministerstvem obrany, potažmo ruskou armádou postupně gradoval, ale vzpouru nikdo nepředpokládal, protože sám Prigožin vždy deklaroval, že je věrným mužem Vladimira Putina. Jenže vzpoura proti armádě se rovná vzpouře proti státu a ten v Rusku symbolizuje Vladimir Putin.