Vysoká inflace i úrokové sazby, rostoucí ceny energií, pandemie, válka, stagflace… Komu by se z toho všeho nemotala hlava? Abyste si reálné dopady těchto termínů na naše životy dokázali lépe představit, připravili jsme zjednodušeného průvodce, který současné ekonomické dění v širším kontextu vysvětluje.

Nejdřív pohled na inflaci a na pár čísel. Ceny v letošním dubnu meziročně stouply o 14 procent (nejvíc od prosince 1993). To znamená, že na stejný nákup běžných věcí o hodnotě 100 korun teď potřebujete o 14 korun více než loni v dubnu. Česká národní banka přitom každý měsíc navyšuje své původní odhady, na jaké úrovni inflace do konce roku vůbec bude. Dvojciferný růst cen se velmi pravděpodobně udrží i do roku příštího.

Co bude dál? Centrální banka očekává pokles inflace pod pět procent, vzhledem k obrovským nejistotám týkajících se cen energií se ale podobné odhady dělají jen těžko, což sama přiznává. Rizika a nejistoty prognózy jsou výrazné, je jich hodně a mohou působit na růst, ale i na pokles cen. Co převáží, nikdo opravdu neví.

A aby toho nebylo málo, tak v souvislosti s aktuálním dění v ekonomice se stále častěji zmiňuje také pojem stagflace. To je kombinace slov stagnace a inflace – nízký hospodářský růst doprovázený rychlým růstem cen.

Na inflaci jsme si zadělali sami…

Podhoubí pro zvyšování cen si Česko udělalo tak nějak samo. V tuzemsku je totiž dlouhodobě nejnižší míra nezaměstnanosti napříč zeměmi Evropské unie a firmy mají problém pracovní pozice obsazovat. O lidi se musí přetahovat a konkurovat si navzájem, což tlačí na růst mezd. To z pohledu firem zvyšuje náklady, protože zaměstnancům musí platit víc, a tyto zvýšené náklady tak musí promítnout do svých cen.

Na druhé straně, když lidem rostou příjmy, často se zvyšují i jejich výdaje. To se u nás ostatně projevilo i na nemovitostním trhu, protože úrokové sazby v ekonomice byly nastavené hodně nízko, což lidem zlevňuje půjčování peněz i hypotéky. A protože Češi nejsou obecně zvyklí investovat do ničeho jiného než do „kamene“, vedlo to k přehřátí tohoto trhu.

Ve skutečnosti se ale růst cen nemovitostí neprojevuje v inflaci vyjádřené indexem spotřebitelských cen, který ČNB cílí na 2 procenta, protože se nenachází ve „spotřebním koši“, ze kterého se vývoj cen počítá. Naopak ale energie, nájem či náklady na vybavení domácností tvoří značnou část tohoto koše.

Zvýšená spotřeba pak obecně tlačí na růst cenové hladiny. O tento efekt se postarala také bývalá vláda Andreje Babiše, když v reakci na pandemii koronaviru extrémně zvýšila své výdaje (to se označuje jako fiskální stimulace) za cenu vyššího zadlužení. Tyto zvýšené vládní výdaje přitom do velké míry směřovaly do spotřeby, nikoliv investic, což by ekonomice naopak do budoucna pomohlo.

… a globální dění pak inflaci ještě podpořilo

Toto lokální dění – přehřátý trh práce v kombinaci s nezodpovědnou fiskální politikou – se pak v loňském roce naplno propojilo s globálním vývojem, jenž na růst cen aktuálně tlačí nejvíc. Opět ale jde o kombinaci několika faktorů. Jedním z nich je pandemie koronaviru, kvůli níž se globálně vyhlašovaly tvrdé lockdowny a například zavíraly doly, takže továrny neměly z čeho vyrábět. Navíc i ty musely být zavřené.

Lidé ale celosvětově (kvůli zvýšeným výdajům vlád, Česko není ani zdaleka jediné) měli hodně peněz a chtěli je utrácet. Dodávky materiálů a zboží však začaly váznout, stejně tak vázla doprava – když se region v Číně uzavře, zavřou se i přístavy, což dále zpomaluje přepravu zboží i součástek, z nichž se výrobky produkují například v Evropě. Právě to jsou ony často zmiňované „globální problémy v odběratelsko-dodavatelských řetězcích“. Sněhová koule se nabalovala.

Boj s inflací jsme prohráli. Nyní již neexistuje myslitelný způsob, který by prudký růst cen dokázal rychle zastavit. Začínají se měnit naše inflační očekávání, což způsobí, že éra prudkého růstu cen bude dlouhodobějším jevem. Naše ekonomika směřuje ke stagflaci.

— Štěpán Křeček (@stepankrecek) May 10, 2022

Aby toho nebylo málo, do celkového mixu se přidala také netradičně dlouhá zima na přelomu let 2020 a 2021. Topná sezona byla delší, poptávka po plynu větší, a kde je větší poptávka než nabídka, roste i cena. Už během celého loňska přitom Rusko do Evropy dodalo méně plynu než roky předtím, takže do aktuálně končící topné sezony šel kontinent s prázdnějšími zásobníky, než bylo zvykem.

O růstu cen energií jsme četli celý loňský rok, na ně doplatila například i Bohemia Energy. Jejich růst se ale obecně na cenovkách, které nakonec vidí lidé v obchodech, podepisuje s několikaměsíčním zdržením. Nejdřív zdraží ropa, až pak nafta, až pak zdraží dopravci, až pak zdraží pekař, kterému dodávky vozí mouku, a až pak konečnou cenu pro zákazníky zdraží obchody. A když zdraží chléb, musí zdražit i vaše kadeřnice, protože má vyšší náklady na život.

Prostě to všechno chvíli trvá. Vzhledem k ruské invazi na Ukrajinu a omezení dovozu plynu i ropy do Evropy teď ceny energií každý měsíc meziročně rostou v desítkách procent. A protože se to děje teď, chvíli potrvá, než se vyšší ceny podepíšou v celém řetězci, což je jeden z hlavních důvodů, proč ceny obecně mohou výrazně růst nadále i příští rok.

Ekonomika téměř vůbec neporoste…

Teď pohled na druhou část stagflace, a to stagnaci hospodářského růstu. A opět nejdřív čísla. S postupným vývojem roku v podstatě všechny relevantní instituce snižují své odhady růstu ekonomiky pro letošní rok. Například ČNB letos očekává růst jen o 0,8 procenta, ještě v únoru očekávala 3 procenta.

Některé faktory (váznoucí globální logistika, nedostatek materiálů) jsme už zmínili. Aktuálně se k nim ale přidaly další – vzhledem k nejistotě způsobené vyššími cenami energii, ale i samotnou válkou na Ukrajině částečně klesá spotřeba lidí, kteří nevědí, co mají čekat. Nižší spotřebitelská poptávka pak brzdí i růst ekonomiky.

K tomu se přidávají kroky centrální banky, jež zvýšila úrokové sazby na nejvyšší úroveň od roku 1999. Tento krok zprostředkovaně ovlivňuje banky, které zjednodušeně řečeno nemají na výběr a také ony musí úroky zvýšit. Kvůli tomu rostou ceny hypoték pro běžné lidi, zdražují se ale také úvěry pro firmy. A když si firmy půjčují méně, nemohou tolik investovat, menší investice znamenají nižší růst produktivity a právě to má negativní vliv na hospodářský růst.

… a když neroste ekonomika, nerostou ani mzdy

S nízkým růstem produktivity souvisí i výše mezd. Základní poučka zní – aby byl růst mezd v ekonomice zdravý, musí být doprovázen zvyšováním produktivity. Díky ní člověk za jednu hodinu práce vyrobí víc, firma s využitím stejných nákladů dokáže více prodat, a má tak víc prostředků na kompenzaci pracovníků, aniž by musela zvyšovat ceny.

Laický pohled často říká, že když všechno zdražuje, firmy prostě vydělávají víc a své zaměstnance mohou kompenzovat ve stejné míře. To ale neplatí – firmám se zvyšují jiné náklady (výše zmiňované energie, materiály, doprava), a právě proto zdražují. Aby kompenzovaly vyšší mzdy, musí zdražit ještě více a růst mezd je tak hnaný jinými faktory než produktivitou. To není zdravé.

A takhle to přitom může pokračovat i do nekonečna, což je stav označovaný jako inflační spirála. Když už se očekávání firem a lidí automaticky nastaví na to, že budou ceny růst, ceny budou růst bez ohledu na to, jestli je pro to důvod. Zjednodušeně – když lidem řeknete, že příští rok bude všechno dvakrát dražší, začnou se na to připravovat, v práci požadovat víc peněz a to samo o sobě povede k vyšším cenám.

Inflační spirála je přitom největším strašákem centrálních bank. Kolotoč jde dokola: firmám rostou náklady – firmy zvyšují ceny – lidem rostou náklady – chtějí vyšší mzdy – firmám rostou náklady. Vystoupit z této jízdy je extrémně náročné a bolestivé, příkladem může být takzvaná ropná krize ve Spojených státech v 70. letech minulého století. Proto se tomuto stavu rozumné centrální banky i samotné vlády snaží vyhnout. Nerozumné v tom bylo například Turecko.

Každý vám řekne něco jiného. Ale zchudneme (téměř) všichni

Hodnotit monetární politiku centrální banky je extrémně náročné. Každý ekonom vám řekne něco jiného, což souvisí už se samotnou podstatou ekonomické vědy – nikdy nezjistíte, co by bylo kdyby, proto se o krocích v rámci monetární i fiskální politiky vedou debaty i desítky let.

Ostatně z tohoto důvodu část lidí vítá rozhodnutí jmenovat do čela ČNB Aleše Michla a ze stejného důvodu další část lidí krok kritizuje, protože může znamenat změnu směřování české centrální banky. Popisované dění ukazuje, že za inflací stojí domácí i dovezené faktory způsobené ze strany poptávky i nabídky. A podle názoru konkrétního člověka na to, které faktory z toho převažují, vám řekne i to, co by se mělo dít, aby bylo líp.

Jedno je však jisté. Centrální banka, jejímž úkolem je hlídat zvyšování cenové hladiny, bude pořád říkat, že ceny nebudou stoupat dlouho, aby ovlivnila inflační očekávání běžných lidí. Chce se tak vyhnout roztočení inflační spirály. Jak dlouho a jak vysoká inflace u nás bude, se opravdu kvůli nejistotě neví.

V posledních měsících se sice hodně pozornosti věnuje ČNB a jejímu boji s inflací, ve skutečnosti na běžný život lidí mají mnohem větší a hlavně mnohem rychlejší dopady kroky vlády. Co může dělat? Ovlivňovat daně, regulovat ceny energií, zvyšovat sociální výdaje a tak dále. Co by měla dělat? Každý vám řekne něco jiného. Určitě ale platí, že se nachází v nelehké situaci.

Protože, zjednodušeně řečeno: všichni zchudneme. Kvůli vysokým cenám a nízkému růstu mezd. Samozřejmě, některé segmenty ekonomiky rostou, zvyšuje se jim produktivita, růst mezd je zdravý a tak dále. Každá krize má své i „vítěze“. Protože jde ale o globální vývoj, těch „poražených“ bude rozhodně více.