Najezdí na kole větší vzdálenosti, než většina lidí autem. Bývalý stavař, který začal naplno jezdit až kolem sedmdesátky, s lehkostí dává tisíce kilometrů ročně – byť, jak sám říká, jich zvládá čím dál méně. „Byly časy, kdy jsem za rok ujel i 25 tisíc kilometrů. Loni jich bylo téměř 20 tisíc, chybělo jen málo,“ líčí pro CzechCrunch jednaosmdesátiletý Jan Seeman z obce Chuchelna u Semil v podhůří Krkonoš, kterého už lidé z okolí často při jeho projížďkách poznávají.

Jeho vztah ke sportu nebyl vždy samozřejmý, pochází totiž ze skromných poměrů. „Rodiče byli po válce relativně chudí. Otec mi proto říkal, že nemáme peníze na to, abych někde blbnul. Že až si něco vydělám, můžu si dělat, co chci,“ vzpomíná rodák ze severočeského Studence.

Dle svých slov nebyl v mládí líný, za peníze z brigád si proto koupil „kecky“ a chodil na atletiku. První bicykl – Favorit s třístupňovým převodem – si pak pořídil jako teenager za našetřených 960 korun, což by dnes odpovídalo přibližně 20 tisícům. „A až do vojny jsem jezdil vcelku pravidelně,“ vypráví Seeman. Už tehdy si počítal najeté kilometry, které si značil křídou na vrata od garáže.

V dospělosti pracoval jako stavař, po revoluci začal podnikat a založil vlastní firmu s 20 zaměstnanci. „Nejvíc zakázek jsme měli těsně po převratu, pak to začalo skomírat,“ popisuje. Na bicyklu občas jezdil, když měl volnou chvilku, ujel ale „jen“ kolem pěti tisíc kilometrů ročně.

V roce 2014 firmu Stavomarket prodal a odešel do důchodu. A právě v té době si řekl, že se konečně může vrátit ke svému milovanému kolu, na které kvůli pracovním povinnostem a rodině dlouho neměl čas. „Začal jsem jezdit od rána do večera. A bylo mi jedno, jestli ujedu 200 nebo 300 kilometrů. Další den jsem vyrazil znovu,“ usmívá se energický senior.

Když vyjede dnes, zvládne ujet méně, přibližně 100 kilometrů – bolí ho klouby, nedávno prodělal operaci kyčlí a brzy jej čeká kontrola kvůli rameni. „Vím, že nejlepší léta mám za sebou. Už musím brát zřetel na své možnosti. Kdybych ale nedělal vůbec nic a nehýbal se, byl bych na tom možná trochu hůř,“ připomíná.

Ostatně cyklistika pro něj není jen fyzickou aktivitou, ale i duševním odpočinkem. „Každý den vidím něco nového, byť jsem tím místem projížděl už stokrát. Rád poznávám náš kraj, v severních i východních Čechách máme krásná místa. A vždy mě potěší, když jedu nějakou malou obcí a lidé mě poznávají a mávají mi,“ doplňuje Seeman.

Poznat ho je vskutku poměrně jednoduché – svůj obličej vždy ukazuje v plné kráse. Zásadně totiž nenosí helmu. „Dřív se nenosila, nikdy jsem ji na sobě ani neměl. A kdybych si ji pořídil, nikdo by mě nepoznal,“ směje se. Svůj názor nezměnil ani po srážce s automobilem, všímá si ovšem stále hustšího provozu a bezohlednějších řidičů.

„Dvakrát se mi stalo, že na mě nějaký pitomec vytáhl pepřový sprej, jednou mě dokonce zasáhl přímo do očí. Naštěstí byl poblíž zdroj vody, byl to totiž ohromně nepříjemný zážitek,“ zamračí se. Přesný důvod útoku nezná, jezdí prý tak, aby žádnému řidiči nevadil. Během výšlapů do prudkých kopců je však na kole logicky výrazně pomalejší než auto.

Právě kvůli agresivním motoristům a husté dopravě by dnes snad ani nedoporučil mladým lidem jezdit na kole, ostatně k tomu nijak zvlášť nevedl ani svého syna. „Vlastně se ani rodičům nedivím, že to svým dětem nedovolují. Když už vyrazit na bicykl, tak někam, kde nejezdí auta. Protože na silnici mám občas strach i já.“

Seeman je v kondici, žádný zvláštní potravinový režim ale nedodržuje. Co vůbec nepije, jsou energetické nápoje – krátkodobě povzbudí, druhý den z něj ale vysají sílu. „Jím úplně všechno, kafe si dám jen čas od času, alkoholu jsem se vyhnout nezvládl. Nikdy jsem ale nekouřil. Dalo by se dokonce říct, že k cigaretám cítím nenávist,“ tvrdí.

Jeho táta byl totiž vášnivým kuřákem, takže to u nich doma bylo každý den začouzené. Seeman navíc dobře pamatuje na doby, kdy se smělo kouřit všude – i na pracovištích nebo ve vlacích. „Fakt to bylo hrozné,“ říká muž, který loni oslavil své osmdesáté narozeniny. „No, ani jsme je vyloženě neoslavil. V tomto věku je připomenutí těch let spíš strastiplné.“

I přes svůj pokročilejší věk neztrácí Seeman elán a doufá, že bude moci ještě celou řádku let jezdit na svém milovaném bicyklu – sám, protože ho masové závody nijak nepřitahují a rád tráví čas se svými myšlenkami. A s úsměvem na tváři uzavírá náš rozhovor slovy: „Víte vlastně, co je vůbec nejlepší na jízdách na kole? Cyklistky. Mně přijde, že to jsou ty nejhezčí ženský na světě.“