Působivější film neuvidíte, nový Avatar: Oheň a popel překonal sám sebe. Jenže se taky hloupě vykrádá
Avatar: Oheň a popel má 198 minut, což je zbytečně moc. Má scénář, který je hloupý a repetitivní. Jenže taky má stále neskutečně úchvatnou Pandoru.
Pojďme začít tou naprosto jasnou věcí. Avatar: Oheň a popel je totální vizuální bomba, kterou stoprocentně chcete vidět v kině. Tedy pokud ho vidět chcete. Což už záleží na tom, jak moc počítáte s tím, že scénář je nejen stále stejně primitivní, ale navíc i místy vyloženě stejný. Jo a taky to má přes tři hodiny, uf!
Je to špičkový spektákl, skvělé trikové pozlátko, bombastická podívaná. Tohle jsou slova, co jsme použili před třemi lety u recenze filmu Avatar: Cesta vody. U třetího snímku od Jamese Camerona platí taky. A víte co, platí ještě o něco víc. Takhle na pohled působivé filmy se prostě netočí. Voda je opravdová, titulní oheň realistický, na přírodu i stroje jako byste si mohli sáhnout. Škoda jen, že stejnou péči jako vizuál nedostal i scénář.
Že Avatar: Oheň a popel svým příběhem a postavami kdovíjak nepřekvapí, jsme všichni čekali. Jenže především závěr filmu připomíná dva školáky: „Klidně ode mě ten domácí úkol opiš, jen ho trochu změň, jo?“ Jasně, explozivní finálová bitva je zcela očekávatelná. Jenže ona v opravdu mnoha okamžicích jako by doslova vypadla z druhého dílu! Účastníky, místem, průběhem…
Jinak prostě stále platí, že jestli se chcete pitvat v tom, že Na’vi neboli modří obyvatelé světa Pandora úspěšně bojují luky, šípy a silou svých srdcí proti militaristické mašinérii, tak jste na špatném filmu. Na značku Avatar se chodí kochat. Ne rozebírat, jaké rodinné problémy Jake Sully a jeho rodina opět vyřeší a jak porazí proradné lidské kolonizátory. I když jedna novinka by tu byla.
Jsou jí samozřejmě popelaví Na’vi, krvežíznivý domorodý kmen, jaký jsme ještě nepotkali. Jasně, ne všichni dosud vidění obyvatelé Pandory byli nutně hodní, ale lid popela je brutální. Především pak jejich kněžka Varang, která jednou mučí zajatce, jindy se svůdně obtáčí kolem obětí či budoucích spojenců. Ve filmu, který je stále spíš ne úplně dospěláckým dobrodružstvím, to působí celkem neobvykle. Ale pro někoho to bude příjemné osvěžení jinak dost opakovaných nápadů.
Každopádně když už vás intelektuálně neobohatí scénář – tentokrát se hodně točí kolem lidského kluka a adoptovaného člena Sullyovic rodiny Spidera, ale svou pasáž za víc než tři hodiny dostanou všechna děcka i oba rodiče –, tak váš zrak potěší samotná Pandora, případně vizuální stránka filmu obecně. Většina akce se stále točí kolem oceánů a pobřeží z druhého dílu, takže spoustu jejich obyvatel a krás už znáte. Ale připlují, přiběhnou i přiletí noví.
Avatar: Oheň a popel vás vtáhne do svého fantastického světa příletem vzdušné obchodnické karavany tažené nafouklými létajícími bytostmi. Vyděsí vás útokem chapadlovitých predátorů z hlubin. Vyloudí z vás uznalé pokývání hlavy při pohledu na detailně zpracované kapky vody na kovovém pancíři lidských bitevních strojů. Těžko se to jen textem popisuje, opravdu to je impozantní a je nutné to vidět.
Jenže možná i kvůli tomu, jak moc se prvky z předchozích dílů a především toho druhého tentokrát opakují, budete mít víc času na přemýšlení nad tím, jak by si Avatar: Fire and Ash zasloužil víc. Otevírá dospělá témata rodiny, kolonizace a vzdoru, ale řeší je primitivně či dětsky. Ideálně tím, že obří velrybák rozdrtí vznášedlo plné padouchů.
