Český manažer, který neviděl svého zaměstnance přes skleněné dveře, měl ještě před rokem a půl často pocit, že nepracuje. Pandemií se to ale změnilo, a přestože české ekonomice mnohé vzala, je také velkou příležitostí. Tak vidí současnou situaci ekonom Radek Špicar. A i když je optimista, volá třeba po rychlém ozdravení veřejných financí.

Dříve Špicar studoval na univerzitě v Cambridge a pracoval ve Škodě Auto. Dnes je viceprezidentem Svazu průmyslu a dopravy, který hájí zájmy firem, jež v Česku zaměstnávají 1,3 milionu lidí. Má tak unikátní pozici na pomezí podniků všeho druhu, vlády i zahraničních partnerů.

V médiích vystupuje často a slyšet ho lze třeba v diskuzích o přijetí eura, automatizaci, digitalizaci, nebo nově o takzvaném Green Dealu, tedy návrhu Evropské komise, který by měl Evropskou unii dovést do roku 2050 k uhlíkové neutralitě. Radek Špicar věří, že všechny tyto věci české ekonomice pomohou.

V rozhovoru pro CzechCrunch mluví o tom, jak se zmátořil český průmysl z pandemie, nebo o tom, jaký nejakutnější problém je v Česku z ekonomického pohledu třeba řešit. Špicar bude příští týden také součástí panelové diskuze v rámci Týdne inovací, jehož je CzechCrunch mediálním partnerem.

Nejčernější ekonomické scénáře se po pandemii nenaplnily. Čím to je?
Klíčové bylo, že se nezavřel průmysl. Pokud by to vláda udělala, tak současná situace by byla mnohem horší. Nicméně když se podíváte na veřejné finance, tak už to tak dobré vůbec není. Také se ukázalo, že konjunktura po krizi je výrazně rychlejší, než tomu bylo v roce 2008 až 2009, ale problém pro nás je, že nejsme schopni ji dostatečně využít a zahojit rány z uplynulého roku a půl.

Co nám brání ji využít?
Několik věcí. Nejsou lidi, je tu špatná infrastruktura, v jejímž budování jsme obrovsky zaspali. A v neposlední řadě zdražování. To je v současné době brutální a těžko se s ním pracuje. Když se ale podíváme do jiných zemí, ukazuje se, že jsou na tom lépe. Když jim chybí stovky tisíc pracovních míst, nebrání se pracovní migraci.

O nedostatku lidí slýcháme dost. Dá se to v Česku nějak řešit?
Krátkodobé opatření je, že přizveme právě zahraniční pracovníky. Dlouhodobé a systémové řešení je automatizace, digitalizace a robotizace. To je ale samozřejmě investičně náročné. Už před několika lety jsme proto s vládou vyjednali takzvaný režim Ukrajina, což zkrátilo strašlivé sedmiměsíční procesy na dostání pracovníka z Ukrajiny do Česka na tři čtyři měsíce. To se však covidem i předvolebním obdobím zkomplikovalo, ale každá vláda si musí uvědomit, že stát i firmy bez těchto lidí ztrácí obrovské peníze.

Nenaráží taková migrační politika trochu na společenskou vůli?
To si nemyslím. Jezdím po republice kvůli diskuzím o Evropské unii a zjistil jsem, že Češi nejsou moc rasističtí. Nemám pocit, že lidi se bojí migrace, nota bene pracovní migrace. Ale mají strach z toho, že sem proudí lidé, o kterých nic nevíme, nemáme nad nimi žádnou kontrolu, nevíme, co tu dělají. Lidé ale chtějí stavět a vědí, že bez ukrajinských dělníků by nestavěli tak levně.

Nikdy se nám nepodaří více diverzifikovat český export a nasměrovat ho mimo EU, pokud nedokážeme změnit strukturu naší ekonomiky a z pozice subdodavatelů se nedostaneme do pozice finálních výrobců #KonecLevnéEkonomiky

— Radek Špicar (@R_Spicar_SP_CR) September 27, 2021

Zůstaňme ještě u důsledků pandemie. Víme, že určitou část ekonomiky, třeba e-commerce, hodně nakopla. Ale co ta část, která strádala? Vzešlo i pro ni z pandemie něco dobrého?
No jistě, řada věcí. Vždycky, když se stane něco tak šíleného, přinese to i pozitiva. Čeští zaměstnavatelé si například zvykli na zkrácené formy úvazků a práci z domova. Český šéf, který neviděl na své zaměstnance přes skleněné dveře kanceláře, měl dosud pocit, že nepracují. Tato mentalita se změnila, protože musela.

A změnila se mentalita i v konzervativnější části průmyslu, tedy mimo technologické startupy, kde byl přechod na home office automatický?
Nemůžeme čekat, že Česká republika bude home-officová ekonomika. Lidé na výrobní lince z domova prostě pracovat nemohou a my té výroby máme fakt hodně. Jsou nicméně desítky tisíc lidí, kteří mohou pracovat z domova i v průmyslových firmách, ale moc se to nevyužívalo. To se teď alespoň zčásti změní a myslím si, že je to dobře. Celkově ale pandemie především akcelerovala pozitivní procesy, jako je právě digitalizace. Opět proto, že to nešlo jinak.

Jsme tradičně průmyslová země už od dob Rakouska-Uherska, což je v rámci Evropské unie spíš unikát. Byla tato odlišnost v pandemii nevýhoda?
Myslím, že to pro nás v krizích nikdy nebyla nevýhoda. Průmysl je stabilní, nejde ho jen tak vypnout, zavřít nebo přestěhovat a zaměstnává obrovské množství lidí. Určitá reindustrializace, tedy zvýšení podílu průmyslu, je i strategií Evropské unie.

Nicméně určitým rizikem do budoucna je, že průmysl, kterého máme tolik – 30% podíl na HDP je nejvíce v Evropě – se nebude modernizovat a tím pádem se stane spíš brzdou. Musíme projít dramatickou modernizací, což nebude vůbec levné a jednoduché. Před průmyslem je teď velká výzva, ale když ji zvládne – a já si myslím, že ano –, bude to i nadále motor ekonomiky, který nám bude závidět mnoho zemí Evropy.

Není tenhle motor ekonomiky ale dnes spíš montovna?
Podle mě montovna nejsme, nemám ten výraz rád. Ale paušálně máme problém levné ekonomiky. To znamená, že jsme spíš subdodavatelé, a to má dvě velké nevýhody. Jednak subdodavatel nemá přímý vztah k zákazníkovi a jednak nerozhoduje, na jaký trh jde finální výrobek. My šoupeme subdodávky do Německa a do Francie, a proto je z 80 procent náš export závislý na zemích EU.

Jak se tedy více dostaneme na třetí trhy?
Tak, že budeme v Česku vyrábět finální výrobky. Na to jsou ale potřeba investice. Jelikož jsme zahraničním kapitálem silně ovlivněná země, musíme motivovat zahraniční investory, aby peníze v Česku nechávali. To neděláme a je to naše chyba, protože oni by to rádi dělali. Zahraniční kapitál je v Česku potřeba, díky bohu za něj, ale nadnárodní firmy si každoročně odvedou z Česka 300 miliard, možná víc. A ty peníze tu zkrátka chybí.

Co by přesně velké investory motivovalo, aby peníze v Česku nechávali?
Volají mi pravidelně šéfové českých dcer velkých nadnárodních korporací a říkají mi: „Pane Špicare, my to tu máme rádi, podnikáme tady od 90. let, vyděláváme tady fakt velké peníze a chtěli bychom je tady nechat. A nemůžeme, protože tu nejsou lidi a strašně pomalu se tu staví.“

Čímž jsme zpátky u těch zmíněných základních problémů, tedy infrastruktury a nedostatku lidí.
Jasně. Říkají mi, že v Česku chtějí jít dál a postavit tu vývojové centrum. Ale oni tady neseženou 300 inženýrů. A když budou chtít stavět, nebude to tady trvat jako v Německu se všemi povoleními dva roky, ale šest let. A to je pro matky těchto českých dcer naprosto neakceptovatelné. Jednoduše těm investorům nenabízíme dost, a tak jdou raději tam, kde lidé jsou a rychleji se tam staví.

Takže je dalším problémem i stavební zákon a s tím spojená legislativa?
Nejenom, je to také o vzdělanosti. Abychom měli kvalifikovanou pracovní sílu a měli jí dost z dobrých škol. A ano, také je to o tom, aby měla ta škola kde stát a aby se k ní někdo po silnici dostal.

Je vůbec v Česku současný vzdělávací systém připraven na to, aby vyprodukoval dostatek inženýrů?
Naši IT odborníci i technici jsou výborní, ale na to, jak jsme průmyslová ekonomika, jich máme strašně málo. Je tady část průmyslu, která říká, že bychom měli studenty tvrdě přinutit, aby technické obory studovali, protože to ekonomika potřebuje. Já si myslím, že to je přežitý přístup. Správná cesta je motivovat.

Myslím si, že už na základní škole by například měla být nějaká polytechnická výuka, přizpůsobená tomu, co je dneska trendy. Základy programování, 3D tisk, sestavování dronů a tak dále. Děti by k tomu přičuchly a některé z nich třeba zjistily, že je to baví. A pak je úkolem školy je od toho neodradit.

Není to tak, že ti, co se nenechají odradit, nakonec odejdou do zahraničí? Mohou si pak dost vybírat…
Vybírat si mohou, ale jako Češi máme jednu obrovskou ekonomickou výhodu – jsme totiž mentálně hobiti. Nám je v tom našem údolíčku, které je obehnané horami, strašně dobře. Je to tu mělké, milé, teplé, bezpečné, všichni se známe. Nemáme pak tendenci mizet za hranice. Když se podíváme na Poláky, Rumuny, Bulhary či Ukrajince, tak u nich je migrace směrem ven brutální. Jde totiž o ekonomiky, které nejsou tak výkonné a nenabízí tak dobrá pracovní místa.

A není to spíš generační věc? Dnešní mladší generace jsou globalizovanější.
Jasně, ale i tak se Čechům nechce ven a netouží po práci v zahraničí tolik jako naši východní sousedi. Děje se to díky obrovské kvalitě života v Česku. Sám jsem to ocenil až ve chvíli, kdy jsem strávil čas díky Škodovce v Číně, Indii nebo v USA. Život je v těchto místech tak tvrdý, že si to tady nikdo nedokáže představit. Fakt, že často berou lidé v zahraničí více peněz, je daný tím, že musí opravdu makat. Migrace tedy problém není, lidé v Česku zůstávají.

Takže se můžeme vrátit zpět ke vzdělávání, které jste zmiňoval. Kde je jeho největší problém?
Problém je, že v našem vzdělávacím systému se tvrdě oddělují lidé, kteří studují přírodní a humanitní vědy. V zahraničí už je to lepší, protože zjistili, že takové dělení je špatně. Máme absolventy technických oborů, kterým chybí soft skills, neumí prezentovat svou práci, neumí vést týmy, neumí cizí jazyky. Na druhou stranu pak máme studenty humanitních oborů, kteří o technice nevědí vůbec nic.

Když už v zahraniční zjistili, že takové dělení je špatně, přišli i na to, jak to lze změnit?
Například staví kampusy, kde jsou studenti technických a humanitních oborů v bezprostřední blízkosti. Díky tomu se spolu potkávají a nemají mezi sebou příkop. Je to tak dobře, protože kreativita vzniká z diverzity, spojením zdánlivě nespojitelného. A z diverzity pak ekonomická výhoda.

Dám příklad. Měl jsem jednou za úkol propojit UMPRUM a Škodovku. Bylo to opravdu těžké, protože jsou to dva odlišné světy, které na sebe koukaly s předsudky. Ale povedlo se a v tomto střetu vznikaly naprosto fascinující myšlenky. Řešilo se například, jak se má měnit kokpit, aby si auta více kupovaly ženy. V takovém případě je potřeba mít designérku, která řekne, co ženy potřebují.

Vyjmenovali jsme docela velkou paletu problémů: nedostatek lidí, infrastruktura, vzdělávání. Je ale něco, co je v Česku potřeba řešit opravdu hned?
Musíme dostat veřejné finance pod kontrolu. Deficit je obří a státní dluh se zvyšuje, což znemožňuje investovat do věcí, do kterých není třeba investovat nutně. Potřebujeme konečně provést strukturální reformy, které odkládáme 32 let. Reforma penzí a zdravotnictví se musí stát.

A to nejen kvůli tomu, aby systém byl udržitelný do budoucna, ale i proto, abychom my jako zaměstnavatelé nemuseli odvádět tak obrovské odvody. V Česku jsou vedlejší náklady tak velké, že to demotivuje firmy, aby vytvářely nová pracovní místa. Stát vytahuje peníze ze zaměstnavatelů a financuje tím díry ve zdravotnictví a penzijním systému.

Tohle jsou nicméně spíš taková přání. Jak bude ekonomika skutečně vypadat za rok či za pět let?
Jediná jistota, kterou máme, je naprostá nejistota. Absolutně nic nepredikuji, vždycky doufám v to nejlepší a připravuji se na to nejhorší.