Jsou uznávanými odborníky ve svých oborech, mají za sebou několik desítek let dlouhou kariéru a momentálně za pozornosti médií jeden tvrdí, že ADHD je hlavně byznys, a druhý, že děti při používání digitálních technologií hloupnou. Řada dalších psychologů, adiktologů a psychiatrů s nimi nesouhlasí. A na stole nejsou ani kvalitní studie, které by tvrzení Radkina Honzáka a Martina Jana Stránského podpořily.

Britský genetik Paul Nurse získal v roce 2001 Nobelovu cenu za objevy v oblasti buněčného cyklu. O dvanáct let později popsal deníku The Independent úskalí, kterým čelil hned v následujících letech po převzetí prestižního ocenění: „V očích mnoha lidí jsem se najednou stal světovým expertem skoro na všechno. Byl to docela šok. Ne že bych byl přehnaně skromný, něco o biologii a vědě vím, ale expert na všechno rozhodně nejsem.“

Také se na něj začali obracet novináři a dramaturgové, kteří po něm chtěli vyjádření k různým tématům z oborů, jimž ale vůbec nerozuměl. „Uvědomil jsem si, že hrozí, že se u mě rozvine onemocnění, kterému říkám Nobelitis. To je stav, kdy sám člověk věří tomu, že je expertem prakticky na všechno, a je připraven sdělovat světu názory s velkou mírou sebedůvěry, přičemž se schová za autoritu, kterou mu Nobelova cena může poskytnout,“ vysvětloval Nurse a budoucím laureátům doporučil, aby se v rámci veřejné komunikace drželi svých oborů a informací podložených validními zdroji.

Že se něco podobného může stát i člověku, který Nobelovu cenu nezískal, ale je považován za kapacitu ve svém oboru, potvrzuje pro CzechCrunch psychiatr a psychoterapeut Tomáš Rektor: „Prostě zabřednete do zcela nesmyslných témat, většinou v oboru, do kterého nepatříte. Občas ale lidé ulítnou i ve svém vlastním oboru. Třeba proto, že si nedostatečně ověří zdroje.“

Příkladem tohoto fenoménu mohou být v Česku v poslední době mediální vystoupení psychiatra Radkina Honzáka a neurologa Martina Jana Stránského. Jejich společným znakem je, že budí ve veřejném prostoru pozornost tím, že většinou v médiích zastávají vyhraněný postoj, o kterém ostatní lidé z oboru, natož oceňované kapacity, nemluví. Onen postoj totiž bývá mylný nebo nedostatečně podložený fakty.

Neurolog Martin Jan Stránský je ve svých mediálních výstupech konzistentní. Mluví často o tom, že digitální technologie jsou pro děti velmi škodlivé. Zato psychiatr Radkin Honzák se tematicky neomezuje. Vysloužil si tak už celý jeden díl podcastu historika Michala Stehlíka a novináře a publicisty Martina Gromana Přepište dějiny, kde se autoři věnovali uvádění historicky nepřesných faktů Radkina Honzáka na pravou míru.

Ten zpropadený Ritalin

Honzák, který aktuálně působí v Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM), má za sebou dvaapadesát let psychiatrické praxe a je autorem více než dvaceti knih, ve kterých se věnuje problematice duševního zdraví. A často poskytuje rozhovory.

Letos na podzim v podcastu producenta a marketéra Jakuba Horáka Eccentric Late Night třeba zpochybnil nemoc ADHD a její léčbu. „Sám velký vynálezce ADHD se svěřil na smrtelné posteli, že si půl příznaků vymyslel, aby prodávali Ritalin. Protože to je úspěšný… A v Americe už normálně chodí ve školách dealeři a říkají: ‚Budete chytřejší,‘“ vysvětloval.

Ve skutečnosti ale Leandro Panizzon, italský chemik stojící za objevením léku Ritalin, který se používá ke zmírnění příznaků ADHD, nikdy nic takového neřekl. To potvrzuje i Rektor. „Pan doktor Honzák zřejmě podlehl jednomu z mnoha mýtů, které o ADHD kolují,“ říká. Fakta ohledně nadužívání Ritalinu se pak podle něj mohou lišit podle toho, ve které zemi člověk žije. „V USA to může být opravdu problém. V Evropě ale stále platí, že tu není diagnostikováno obrovské množství lidí s ADHD a část těch, kteří diagnostikováni jsou, nejsou léčeni,“ dodává Rektor. „Rozhodně se nedá říct, že by tu šlo o byznys s Ritalinem.“

Problematice ADHD u dětí a dospělých se věnoval také nedávno zesnulý psycholog Radek Ptáček. I on zaznamenal mýtus, že nemoc, jejíž zkratka v překladu znamená porucha pozornosti s hyperaktivitou, neexistuje. Vyvracel ho například v jednom z textů na svých webových stránkách, kde připojil i odborný článek od Russella A. Barkleyho, známého amerického odborníka na ADHD.

„Přibližně od roku 1775, kdy nalézáme první zmínky o specifických vývojových oslabeních v lékařských učebnicích, do dnešního dne bylo publikováno více než sto tisíc vědeckých studií o veškerých možných souvislostech ADHD. Já se svými laskavými kolegy jsme napsali z tohoto počtu pouhých několik desítek studií, které ovšem byly citovány po celém světě,“ uváděl Ptáček. A dodával, že to, jak dnes chápeme nejen ADHD, ale i řadu jiných vývojových poruch, sice za několik let doplní vědci zase novými poznatky, nicméně dnes je to jediná cesta, jak pomáhat pacientům.

Zmíněné vyjádření Radkina Honzáka ovšem vzbudilo rozruch nejen mezi vědci, ale také u lidí trpících ADHD. Mezi ně patří sedmačtyřicetiletá Agnes z Prahy, která kvůli diagnóze nechce zveřejňovat své příjmení. „Člověk pořád bojuje s tím, že mu někdo říká, že ADHD neexistuje. Takže je velmi nešťastné, když člověk, který vystupuje jako odborník, podkopává současné diagnózy,“ říká Agnes pro CzechCrunch a popisuje, jak jí nemoc komplikuje život.

„Kvůli ADHD jsem nebyla schopna zvládnout přechod ze střední školy na vysokou. Několikrát jsem se dostala na univerzitu, studovala jsem třeba rok a půl a pak jsem studium ukončila,“ vzpomíná. Následně se k problémům s pozorností přidaly deprese a úzkosti. „Ty se u lidí s ADHD objevují často, protože mají pocit, že neustále ve svém životě selhávají.“

Projevy ADHD, které popisuje Agnes, zmiňuje i psychiatr Tomáš Rektor. Lidé s touto poruchou mohou podle něj například zapomínat věci a ztrácet je, mít problém sledovat rozhovory ostatních lidí, dodržovat deadliny nebo postupovat podle návodů. Zároveň ale podle něj ne všichni s diagnostikovaným ADHD chtějí léky. „Existují typy povolání, kde lze ze stavu hlubokého přemýšlení, které ADHD mimo jiné také způsobuje, těžit. Například u programátorů v IT nebo lidí, které živí jejich kreativita,“ uzavírá psychiatr.

Redakce kontaktovala i Radkina Honzáka s žádostí o reakci. Na e-mail však do uzávěrky neodpověděl.

Tažení proti online světu

Neurolog Martin Jan Stránský má za sebou ve svých osmašedesáti letech zvučnou lékařskou kariéru. Narodil se jako syn českých imigrantů v New Yorku, neurologii praktikoval i učil na Yaleově univerzitě. Po pádu železné opony se vrátil do Česka, kde založil zdravotnické zařízení Poliklinika na Národní a obnovil vydávání časopisu Přítomnost, který založil za první republiky jeho dědeček. A také poměrně často dává rozhovory médiím.

Většina jeho mediálních výstupů z poslední doby se týká tématu digitálních technologií a toho, jak působí na děti. Jeho názory na tuto problematiku by se ale daly označit za poměrně extrémní, vliv digitálních technologií přirovnává k tvrdým drogám a tvrdí, že z jejich používání děti hloupnou.

Například začátkem letošního prosince řekl serveru Deník.cz: „Přišel Instagram, pak přišel Twitter a teď je největší zrůda na světě TikTok. To jsou pětisekundové kusy idiotství, jejichž působení můžeme nazvat digitální heroin.“ Pro stejný server letos v létě uvedl: „Co se týče mobilu, žádné dítě alespoň do patnácti let ho vůbec nemá mít. To není jen můj názor, je to doporučení světových národních a nadnárodních organizací.“ A v pořadu Události, komentáře na České televizi tvrdil, že „používání mobilu u dětí vede k rozkladu sociálních dovedností, k hloupnutí, k nástupu úzkostí a deprese“.

Psycholog Petr Sakař, který v Brně pracuje s dětskými i dospělými klienty a jehož užší specializací je psychoanalytická psychoterapie dětí a dospívajících, ale s vyjádřeními Stránského nesouhlasí.

„Jde z mého pohledu o soubor vědeckých poznatků a jeho vlastních dojmů, ze kterých dovozuje silně zjednodušující závěry,“ popisuje Sakař a dodává, že sentimentální pohled Stránského na ideální minulost bez technologií nesdílí. „Jeho přesahy do psychologie jsou veskrze založené na dojmu a nekryjí se s mou praktickou zkušeností ani s odbornými znalostmi. Závěry o hloupnutí v důsledku používání digitálních technologií nejsou obhajitelné, stejně jako tvrzení, že technologie nepřinášejí dětem nic dobrého,“ říká a dodává, že je sice lákavé svádět větší psychické problémy dětí na digitální technologie, problém duševního zdraví je ale mnohem komplexnější a nevyřeší se tím, že se dětem zakážou telefony.

Adiktolog Tomáš Jandáč, který se věnuje právě dětem závislým na digitálních technologiích, pak připouští, že jejich srovnání s tvrdými drogami na jednu stranu platí. „Digitální svět odměňuje člověka libostí za to, že se v něm pohybuje. Stejně, jako ho odměňuje například jídlo nebo sex. Jen to digitální technologie dělají výrazně silněji. A jejich tvůrci moc dobře vědí, jak toho využít a děti a dospívající k nim připoutat,“ vysvětluje.

Podle něj to však neznamená, že by se měl dětem vstup do digitálního světa zakázat. Je spíš potřeba naučit se ho používat kontrolovaně. „Vždy existuje riziko, že se jeho užívání může rozvinout v nějaké rizikové chování. Ale digitálnímu světu se nevyhneme. A to je ten zásadní rozdíl oproti návykovým látkám, kterým se vyhnout můžeme,“ dodává.

Závislost na tvrdých drogách je navíc hlavně fyzická. I proto přirovnávání digitálního světa k heroinu, o kterém mluví Stránský, považuje Jiří Presl, psychiatr a ředitel Střediska prevence a léčby drogových závislostí Drop In, za nesmyslné. „Závislost na digitálních technologiích samozřejmě existuje, ale ta na tvrdých drogách je prostě něco úplně jiného. Na tvrdých drogách je člověk závislý hlavně fyzicky. Fyzická závislost vás pak donutí hledat si finance na drogy jakoukoliv cestou, krádežemi, prostitucí. A ve výsledku výrazným způsobem ohrozí váš život, je totiž celkem jednoduché se předávkovat. To se vám s největší pravděpodobností s digitální závislostí nestane,“ říká.

Navíc studie o škodlivosti digitálního prostoru pro dětské zdraví, kterými argumentuje Stránský, jde podle Jandáče podrobit kritice. Solidní data k vlivu digitálního prostředí na děti podle něj zatím neexistují. „Vyrůstá nám první generace dětí v digitálním prostoru. Chybí nám tu dlouhodobé pozorování, kontinuální pohled. Bez toho nelze vliv telefonů, tabletů a počítačů na děti hodnotit,“ uzavírá.

Stránský však s názory Jandáče a Presla nesouhlasí. „Bohužel se kolegové zcela mýlí. Neexistuje jedna studie, která by ukázala, že digitální ‚znalost‘ pomáhá dětem co se týče inteligence, IQ, celkového zdraví či omezení pocitu úzkosti a deprese. Mé názory nejsou přísné, pouze předávám ‚přísná‘ fakta, která vychází z citovaných zdrojů,“ reagoval Stránský na žádost CzechCrunche o vyjádření. Jako argument, který má podpořit jeho tvrzení, přiložil dva dokumenty. V jednom se nacházel seznam článků z médií o škodlivosti sociálních sítí, v druhém, jedenáctistránkovém, zahraniční zdroje a odkazy na knihy a studie.

Podobný soubor od Martina Jana Stránského získala i Andrea Šustrová, pediatrička se specializací na neonatologii, která se na svém instagramovém profilu PoroPravdy snaží rešeršovat vědecké studie a interpretovat jejich závěry. Většinou hlavně v otázkách výchovy a péče o malé děti. Se Stránským si dopisovala letos v září a ve svém newsletteru dokument od Stránského rozebrala. Podle Šustrové to trvalo zhruba 14 dní a v dokumentech nenašla nic, co by naznačovalo, že existuje příčinná souvislost mezi digitálními technologiemi a škodlivým vlivem na dětský mozek.

Radkin Honzák a Martin Jan Stránský ale nejsou jediní. Pokud se vrátíme k nobelistům z úvodu článku, tak například chemik Kary Mullis, který získal v roce 1993 Nobelovu cenu za vývoj polymerázové řetězové reakce, nevěřil tomu, že virus HIV způsobuje AIDS. Biolog James Watson získal v roce 1962 Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství za studium molekulární struktury nukleových kyselin a o zhruba čtyřicet let později začal tvrdit, že černoši jsou méně inteligentní než běloši.

Historik Michal Stehlík poukazuje na to, že „Nobelova choroba“ postihuje většinou exaktní vědce, kteří se pouští do společenských problémů. „To je většinou kámen úrazu. U nás je to v posledním desetiletí například Vlastimil Vondruška s jeho ‚jako historik vím‘. Jako někdejší odborník na středověk se pouští do aktuálních témat soudobých dějin a ahistoricky je přesazuje do jiných dob,“ uvedl Stehlík pro CzechCrunch. Nemyslí si však, že by to bylo prvoplánově nebezpečné. „Spíše jde o to, že když autorita začne s něčím podobným a kryje se onou autoritou, může to nakonec vést ke ztrátě důvěry v autority,“ uzavírá.