Dlouho se o něm moc nevědělo, jeho firmy se angažovaly v zahraničí, tak proč na sebe zbytečně upozorňovat. Před dvěma roky se to však změnilo: Tomáš Vondráček zorganizoval hackathon, protože ho naštvala předražená zakázka na vývoj e-shopu s elektronickými dálničními známkami. Dnes říká, že už je optimista, že covid ukázal, jak moc si Češi rozumí s digitálním světem. A že to je příležitost nejen pro zemi, ale i pro jeho firmy – hlavně z Actum Digital totiž chce udělat dolarového jednorožce, tedy firmu ohodnocenou na miliardu dolarů.

Tomáš Vondráček začínal v devadesátých letech jako moderátor v plzeňské redakci Evropy 2. Tahle dráha mu ale moc dlouho nevydržela, mimo jiné proto, že tehdy koktal. Radši se vzdálil od mikrofonu a začal prodávat rádiovou reklamu, což mu šlo mnohem lépe. Postupně tak vybudoval jednu z nejúspěšnějších tuzemských reklamních agentur WMC/Grey. Ta už ale dávno není jeho hlavním byznysovým dítkem, byť v ní drží většinový podíl.

Tím, co poutá nejvíc jeho pozornosti, je vývojářská společnost Actum Digital, s níž má velké plány. Jak velké? To se dozvíte z rozhovoru pro CzechCrunch, kde sedmačtyřicetiletý Vondráček rozebírá i to, na jakých principech jeho společnost funguje, proč zvažuje, že prodá portál Yachting.com, který mu také patří, nebo jak to mají úspěšní byznysmeni se spánkem.

Koukal jsem, že jsi nedávno na LinkedIn psal, jak si zase spal jen čtyři hodiny denně a že to je zlé. To je teď nějaká nová móda úspěšných byznysmenů sdělovat světu, kolik toho naspali? Hodně to řeší Ivo Lukačovič ze Seznamu, povídal si o tom se mnou Leon Jakimič z Lasvitu…
U mě je to kombinované s tím, že mám čtyři děti a z toho jednomu je půl roku a druhému tři roky. A to se dává dohromady s postcovidovým pracovním syndromem.

Co máš na mysli?
Kdy ti končí pracovní doba?

Jak to vyjde.
Právě. A to je to, o čem hovořím. Jedeme v hybridním modelu, kdy pracujeme od nevidím do nevidím a nosíme si pracovní témata, která bývají závažná, do večera. To ti brání ve spánkové hygieně. Běžně se mi děje, že nemůžu usnout. A když už usnu, probudí mě děti.

Za to si můžeš sám.
A manželka se mnou. Ale vážně, rovnováha mezi pracovním a soukromým životem je po covidu velké téma. Rozostřily se hranice, stalo se běžným, že jsi v práci, do toho si vyřešíš nějaké soukromé věci, pak si dřív zajedeš domů kvůli dětem, ale večer otevřeš počítač a doděláváš to, co jsi nestihl přes den.

Opravdu to je postcovidová věc? Nebylo tohle už dřív?
V takové míře, v jaké to vnímám u sebe a ve svém okolí, to dřív rozhodně nebylo. Dřív jsem to dokázal lépe oddělovat. A co se tak bavím s lidmi, přijde mi, že nejsem zdaleka sám. Určitě ale nejde úplně generalizovat, protože já jsem typ člověka, který má tendenci si nakládat hodně práce. A to logicky vede k tomu, že mívám problém vypnout.

Jak to řešíš v práci?
Třeba jsem se naučil nastavovat si opožděné odeslání e-mailů, abych nevypadal jako úplný blázen, že píšu někomu ve tři ráno. Navíc to může být pro někoho i nepříjemné, jsou země a firmy, kde se tohle už dokonce reguluje. Takže s mým společníkem z Actumu Honzou Havlem jsme to začali aplikovat.

Koneckonců jde o otázku určitého respektu k druhým.
Ano. Já to můžu klidně napsat večer v devět, protože jsem zrovna u počítače a nijak mě pracovat doma po nocích nestresuje, ale bude to tak chápat i můj kolega? A musí si večer u televize na mobilu přečíst něco, co pro něj třeba nebude úplně dobrá zpráva? Dřív mi to možná nedocházelo – tenhle ohled na lidskost je drobnost – ale důležitá. Nechci, aby se z kolegů stali insomniaci a zombies.

Tvoje firmy ale už během covidu dost řešily, jak to bude s prací v kancelářích, část prostor jste pronajali s tím, že je nebudete už potřebovat…
Úplně jsme přestali řešit, kdo odkud pracuje. A to platí furt. Navíc ještě před covidem jsme v Actumu, což je největší firma v mém portfoliu, dost zásadně změnili organizaci práce. Odpovědnost a rozhodování jsme přesunuli dolů na jednotlivé šéfy. Nejsme ještě zcela svobodná firma, což je terminus technicus, ale prvky participativního řízení a velká míra transparentnosti tam už jsou. A k tomu patří i volnost v tom, odkud lidé pracují. Je to na nich samotných a jejich šéfech. Ti mají obecně velkou pravomoc a jen ve výjimečných případech chodí za námi z nejvyššího vedení, abychom něco odsouhlasili.

Foto: Nguyen Lavin/CzechCrunch

Tomáš Vondráček, zakladatel Actum Digital

Tak proč blbě spíš, když za tebe všechno řeší podřízení?
Mám takovou vlastnost, a to že žádný prostor nezůstane nevyužitý. Takže když se mi někde uvolní čas, pořídím si nové hračky nebo se pustím do nového dobrodružství, do nových projektů. Každopádně já vůbec neřeším a ani mě to nezajímá, jestli sem lidi chodí, nebo ne. Jediný, koho to zajímá, je naše restaurace, ta potřebuje vědět, kolik lidí přijde.

Popiš trochu víc, jak to u vás funguje. Typem svobodné firmy jsou třeba vývojáři z Appliftingu, kde lidé vědí, kdo kolik bere, o hodně věcech si sami rozhodují.
Tak daleko ještě nejsme. Obecně nechceme strhnout pozornost k věcem, které si ji nezaslouží. V souvislosti s platy zveřejňujeme jen něco. Třeba za rok 2021 rozdáme lidem na bonusech 11 milionů korun, které se rozdělí mezi jednotlivé divize a všichni lidé v nich musí vědět, kolik, kdo a proč dostal. A v tu chvíli mě jako spolumajitele vlastně vůbec nezajímá, kolik, kdo a proč dostal, protože spoléhám na manažery, že oni to rozdělí férově, neboť mají zájem, aby jejich týmy fungovaly dobře. To je ta nejlepší kontrola.

Co jsou ty méně důležité věci, u nichž nechceš, aby se jim věnovala pozornost?
Typově – a vím, že se to v některých firmách hromadně řeší – to je třeba stravování. Říkám – hele, jestli to chcete řešit, tak ok, řešte to, ale já bych se na to vykašlal, pojďme se věnovat tématům, která mají smysl a nějakou hodnotu, ne kvalitě kávy.

Kam se chcete v tomto přístupu ještě posunout?
Hodně tlačíme na to, aby do náboru lidí mluvil vždy celý tým a nešlo jen o volbu nadřízeného. Je léty vyzkoušené, že sebelepší odborník ti je k ničemu, když nefunguje s kolegy v týmu. I kdybychom se spokojili jen s průměrnými zaměstnanci, kteří spolu ale spolupracují, budeme úspěšnější, než když postavíme samé hvězdy, které ale nevydrží vedle sebe. Ty, kteří jsou sice dobří, ale nejde jim práce v kolektivu, si proto raději najímáme externě.

A dáváte podobně komunitně dohromady i byznysové plány?
Děláme to. A má to velmi zajímavé výsledky. Když jsme stavěli výhled na rok 2022, stanovili jsme s nejužším vedením jen základní priority a směry, které jsme rozdělili podle toho, jak si myslíme, že jsou perspektivní. A jednotlivé týmy a divize jsme nechali, ať to naplní konkrétními čísly a projekty. A víš, co se stalo? Museli jsme v plánech, které si nakreslili, škrtat, protože byli ambiciózní a tak moc si věřili, že jsme je s mým společníkem Honzou Havlem museli trochu mírnit. Když jsme viděli, jaký si jednotlivé divize naplánovaly růst, zisk a kolik byznysu chtějí udělat, radši jsme přibrzdili.

Proč?
Jedeme v tomto režimu třetí rok, takže problém není v tom, že by kolegové nedokázali správně odhadovat, umějí se už orientovat. Jenže jim pořád ještě chybí určitá odžitá zkušenost. Typově, napíšou si, že budou dělat na pěti projektech a že z nich nakonec reálně vyjdou čtyři. Jenže já jim říkám, že za těch více než dvacet let, co podnikám, jsem se naučil, že vyjdou spíš dva, možná tři.

Pro letošek Actum plánuje obrat 600 milionů. Kdyby to bylo jen na týmech, o kolik by byl výhled vyšší?
Bylo tam napsané 700 milionů korun. Ale já jsem nevěřil, že to doručíme. Jsem si jistý, že nastanou okolnosti, které tě vždycky donutí něco předělat, něco zrušit. Je proto lepší být ambiciózní, ale zároveň zůstat nohama na zemi. Jedna věc je makroekonomika, my jsme v podstatě čistí exportéři, sedmdesát procent byznysu děláme v zahraničí, takže posilující koruna pro nás není ideální zpráva. A pak se podívej na Ukrajinu, to je strašné, co se tam děje. A kdoví, jak nás to zasáhne. Špatné zprávy chodí radši než ty dobré.

Vy jste oznámili, že zaplatíte 50 tisíc korun za každého vývojáře či programátora, který opustí ruskou firmu. Jak jste to přesně mysleli?
Hned ve čtvrtek po nezákonném napadení Ukrajiny Putinovým Ruskem jsme zaregistrovali frustraci vývojářů v různých firmách, které jsou přímo či nepřímo propojené s ruským státem. Přišli za námi kolegové, že lidé v těchto firmách říkají, že tam nechtějí pracovat už ani den, že chtějí odejít okamžitě, někdy i celé týmy. Všichni ale mají strach o budoucnost, o hypotéky. Proto jsme se rozhodli udělat gesto. A i když pro ně nebudeme mít hned práci, když to jen trochu půjde, dáme jim jistotu, že kontinuita příjmu zůstane zachována a buď je později začleníme do některých našich týmů, anebo jim najdeme uplatnění u našich klientů, partnerů nebo spřátelených konkurentů. Kromě toho za každého z nich pošleme 50 tisíc na účet neziskové organizace, která se stará o oběti Putinovy agrese.

Foto: Nguyen Lavin/CzechCrunch

Tomáš Vondráček, zakladatel Actum Digital

Není ale nefér paušálně vybízet, ať lidé odejdou z ruských firem? Co když ty firmy založili lidé, kteří s Putinem nesouhlasí, nedělají byznys s Kremlem, třeba v Rusku ani nežijí?
Pokud takové firmy existují, lidé v těchto firmách to jistě dobře vědí a nemají potřebu odcházet. My jsme se zaměřili na morální lidi v nemorálních firmách, kteří nechtějí dál psát krvavý software. Ty firmy navíc vůbec nemusí být ruské, mohou to být i firmy, které mají vlastníky jinde než v Rusku či Bělorusku, ale jsou na Putinův či Lukašenkův režim napojeny dodavatelsky a odmítnou se této vazby vzdát.

Co tě momentálně tedy nejvíc zaměstnává?
Z toho, co říkám, to může působit, že vlastně nic moc, to máš pravdu. Ale opak je pravdou, snažím se být hodně aktivní, vymýšlím nové projekty a vlastně to došlo tak daleko, že zvažuju, že osekám vlastní podnikání. V Actumu vidím obří příležitost, především v zahraničí, v příštích pěti letech z nás může být mega úspěšná společnost.

To je v tvých očích co? Obrat 1,5 miliardy?
Ideálně dolarů. Ale to si z tebe střílím, tak rychle to jít nemůže. Na druhou stranu se nacházíme v mimořádně zajímavé době, firmy skokově přechází do cloudu, zásadně se mění celá jejich architektura i to, co potřebují. Konzumerizace, digitalizace, přechod na cloud řešení jsou fenomenální příležitosti. Všechno je zároveň mnohem rychlejší, projekty, do kterých naskakujeme, se počítají na měsíce, ne na roky jako dříve. A klíčové je, že kvůli nim uzavíráme strategická partnerství, nemůžeš totiž všechno dělat sám. Nemůžeš se spolehnout jen na Microsoft nebo na SAP či na Google. Musíš umět pracovat se všemi, protože klienti to tak chtějí a sami s různými dodavateli už spolupracují. A tyhle aliance jsou další zásadní urychlovač byznysu, protože naši partneři, když s námi udělají dobrou zkušenost, nám přihrávají další své zákazníky. Takhle teď máme jeden moc zajímavý projekt pro největší americké aerolinky, který nám přihrál náš UX partner. Suma sumárum, tohle jsou důvody, proč si myslím, že během pár let bude z Actumu násobně větší společnost.

A co tedy ořežeš? WMC, Yachting.com nebo snad oboje?
WMC/Grey funguje báječně, v podstatě se o firmu nemusím vůbec starat, má skvělý management. Otázkou je ale Yachting.com, který by potřeboval spoustu mojí pozornosti, jenže já přestávám mít kapacitu. Takže zvažuju možnost buď přivést do firmy strategického investora, což by mi umožnilo dobudovat management a uvolnilo by to moji kapacitu. Nebo je varianta, že ho prodám. Uvidíme.

O tom jste se svého času bavili i s investory z Mitonu, kteří vložili peníze do Boataround, ne?
Ano, debat bylo víc, ale nikdy to pro mě nebylo úplně vážné a akutní. Kdybych neměl Actum, byla by to moje fulltime hračka, potenciál tam je velký. Jenže já Actum mám a v něm vidím teď ještě větší příležitosti.

Ty svoji jachtu ještě máš?
Právě že jsem ji už prodal.

A kolikrát jsi na ní byl?
Díky covidu jsem na ní nakonec strávil docela dost času. Ale tři roky před pandemií, kdy už jsem ji měl, jsem na ní v podstatě nebyl ani jednou. Zpětně vzato bylo koupit si jachtu s ideou, že ji budu pronajímat a zároveň občas používat, zajímavou zkušeností, ale už bych do toho znovu nešel. Buď pronajímat, nebo pro sebe, nic mezi tím, to jsem si z toho aspoň pro sebe odnesl. Neprodělal jsem na tom, to zase ne. Avšak je to stejné, jako když si koupíš apartmán v Peci pod Sněžkou, dáš ho do pronájmu a pak říkáš, že máš apartmán v Peci. Vlastně ho nemáš.

Proč jsi tak optimistický a nabitý stran Actumu a digitálních projektů, které dělá?
Česko má v rámci střední a východní Evropy specifickou pozici, nejsme klasická programátorská montovna. Už ne. Jsme dražší a třeba řada našich klientů, kteří jsou z Německa, Rakouska či Švýcarska, nás vnímá jako ty, k nimž má kulturně i byznysově blíž než k Rumunsku nebo Polsku. Nejsme pro ně úplný východ. A je to i důvod, proč musíme dělat věci s co největší přidanou hodnotou, protože když k nám přijde klient ze západu, tak pro něj už nebudeme výrazně levnější. Ale kvalita, kterou dostane, bude vyšší, než co by získal doma. Dřív byla bariéra dostat k nám do týmů špičkové programátory z jiných zemí, imigrační řízení bylo strašné, ale jak se hromadně přešlo na remote, dost se to zjednodušilo a zlepšilo. Je tu top kvalita.

Velké téma je nedostatek zaměstnanců, teď k nim dost možná přibude téma zaměstnávání uprchlíků. Kolik u vás ve firmě tvoří cizinci lidí?
V rámci náboru u nás pořád ještě mírně převažují Češi, ale ve chvíli, kdy buduješ mezinárodní firmu, je tvým zájmem do ní dostat co nejvíc cizinců. Je to mimochodem i skvělá cesta, jak udělat z angličtiny univerzální firemní jazyk. Když uvnitř s kolegy komunikuješ v angličtině, protože máš v zahraničí klienta a jeden z deseti lidí v týmu je cizinec, je to vždycky takové neautentické a lidi mají pokušení se přepnout do češtiny. Jenže když těch cizinců je z deseti pět, už to nejde.

Všechno ale určitě není zalité sluncem a štěstím.
Platy v IT vyskočily za poslední rok a půl dost výrazně. Dnes dostávají enormní platy i lidé, kteří si je vlastně nezaslouží. Všichni jdou do digitalizace, všichni vyvíjí a do toho je obecně nedostatek lidí na trhu. Takže se pak stane, že jednomu našemu kolegovi, který je teprve na startu své kariéry, nabízeli u konkurence 180 tisíc měsíčně.

Ty brďo.
Přesně tak. Na to se nic jiného nedá říct. Ukazuje to ale na širší trend – že firmy, které se ve velkém pouštějí do digitalizace, tak nejen že neumí ji samou, ale neumí ani vybírat vhodné lidí a trhu dost ubližují. Naštěstí se nám čím dál víc daří právě ty velké klienty přesvědčit, aby s námi šli do jakéhosi joint venture, kdy jsme my ti, kdo tým sestaví, protože ho umíme vybrat. A pak působíme u nich a pomůžeme jim i s takovými věcmi, jako je agilní transformace, produktové řízení, sběr dat od zákazníků. Myslím, že jedna taková hodně úspěšná a známá spolupráce tohoto typu je pro Siko koupelny.

Abys takové projekty mohl dělat, potřebuješ ale na druhé straně mít osvícené partnery, jako je zrovna Tomáš Vala ze Sika, který už dávno pochopil, že i firma, která prodává koupelny, musí být digitální powerhouse.
Ano, to je pravda. Trh to časem pochopí. Teď se na něm aktuálně děje to, že firmy ve velkém najímají na klíčové posty lidi, kteří na ně nemají, pak logicky selhávají, to zanechává určitou pachuť a nedůvěru, protože se ztrácí peníze i energie. A je to něco, co se děje v celé Evropě, to není jen český fenomén. Určitě to souvisí s covidem a obecně s větším důrazem na digitalizaci.

Úplně všichni ale hlásí, že nejsou lidi. Úplně všichni.
Myslím, že svoji roli hraje něco, co už v Americe poměrně detailně popisují jako great resignation. Spousta lidí si uvědomila ve světle covidu, že se nechce honit za prací a za vyděláváním. A prostě se z trhu stáhli nebo dělají jen na částečný úvazek a ať jim nabízíš hory doly, stejně je nepřeplatíš. Proti tomu jde mnohem větší spotřeba lidí v souvislosti s elektronizací. A když se mě zeptáš, kam se ztratili řidiči a dělníci u montážních linek, to samozřejmě netuším.

Co jsou přesně ty velké příležitosti v digitalizaci, o nichž mluvíš?
Když se řekne digitalizace, většina lidí si představí Uber nebo Rohlík, jenže v segmentu B2C už je to relativně standard, ovšem v B2B jsme pořád ještě na začátku. Například budeme pracovat pro největšího světového výrobce velkorozměrných ložisek, který do nich umístil speciální čidla. Tradičně mezi ním a jeho odběrateli bylo několik mezičlánků, jeho obchodní tým nejvíc dealů dělal na veletrzích. To ale skončilo a teď řeší online systém, přes který by si zákazníci ložiska nejen objednávali, ale který bude přímo napojený na data ze senzorů, budou mít dashboard a půjde v reálném čase vyhodnocovat opotřebení a další metriky. A takových příležitostí je a bude v B2B ohromné množství. Nákupčí ve firmách jsou z domova zvyklí kupovat jídlo přes mobil a budou to vyžadovat i v práci. Očekávání se změnila.

Takže jsi byznysový optimista.
Jsem optimistou vždy. Reputace Česka jako technologického centra jde nahoru, zdejší startupová scéna je neskutečně aktivní a funkční, firmy jako Rohlík nebo Productboard přitahují pozornost a zájem šikovných lidí. Samé dobré zprávy.

Jsou to přesně dva roky, co jsi uspořádal hackathon na elektronickou dálniční známku. Jsi optimista, když jde o digitalizaci státu?
Ale jo, jsem i v tomto směru optimista.

Vládne tu nová parta, politicky sympatičtější než ta minulá, ale žádní radikální digitalizátoři to nejsou. Ivan Bartoš, který se tu na hackathon byl podívat, je vicepremiér, ale jeho Piráti pohořeli.
Stát má tu smůlu, že si do svých páteřních systémů nechal v průběhu času nasypat spoustu háčků a pojistek, takže jakákoli změna je pak strašně složitá. V byznysu se tomu říká vendor lock, že si dodavatel pojistí, že ho klient jen tak nebude moct opustit. A tím státní IT strašně trpí. Brzdí ho to. Spolu s tím, že zatímco v byznysu je chyba dobrá a můžeš se z ní poučit, ve státě je chyba problém, který tajíš, dokud to jde. To bude situaci komplikovat komukoli, kdo bude vládnout.

Vidíš, už moc optimisticky nezníš.
Nedořekl jsem to. Když se podívám na poslední dva roky, nikdy bych neřekl, že školy budou schopné ze dne na den přejít na online výuku. Dali jsme to. A nejde jen o školy. Přijetí digitálního světa udělalo ohromný posun vpřed, babičky se online objednávají na očkování, každý běžně používá a ukazuje QR kódy. To je přece skvělé.

Foto: Nguyen Lavin/CzechCrunch

Tomáš Vondráček, zakladatel Actum Digital

A ta digitalizace státu?
Ano, je spousta důvodů, proč to možná nevyjde nebo proč být skeptický. Ale jestli Ivan Bartoš a nová vláda převedou jen občanky do mobilů, bude to další důležitý krok, i když to je možná relativní drobnost. Ať s tím rovnou vezmou i řidičáky a techničáky, proč tyhle dokumenty ještě vůbec fyzicky musíme nosit u sebe? Takže pokud se ptáš, jestli jsem optimista, tak jo, jsem. A jestli jsme spokojený? Ne, mohlo by to být rychlejší, ale to už je život.

Hackathon jste vymysleli, když jste šli běhat místo porady. Co převratného jsi vymyslel při běhu naposledy?
Já teď běhám méně, bohužel.

Tak musíš zase začít a třeba budeš pak i víc spát.
To asi ano. Ale občas si pořád zaběhat jdeme a jedna z věcí, kterou jsme s Honzou naposledy při takovém opravdu dlouhém joggingu řešili, bylo, jestli je možné, aby se z Actumu stala miliardová firma. V dolarech.

A k čemu jste došli?
Že když budeme makat a nepokazíme to, tak může. Kupodivu nám tohle rozhodnutí nebo tenhle plán hodně ulehčil spoustu věcí. Když si totiž řekneš, že tvůj cíl je z firmy v určitém momentu mít takhle hodnotný podnik, na řadu rozhodnutí se začneš koukat úplně jinak, pomůže ti to v rozhodování.

Takže poslední nápad, který jsi při běhání měl, byl, že Actum bude dolarový jednorožec.
Jo. Za dva roky, až tu budeš zase sedět, se mi musíš zeptat, jestli to byl správný odhad. Teď ale myslím, že to vyjde.